Blog

You are here: Home - Blog

  • Fotoblog – Čína očima Malé dračice (5. díl)

    Tak jsme tu – v Pekingu.

    Táta nás vzal na jedno pekingské náměstí, které je prý známé po celém světě. Jmenuje se náměstí Nebeského klidu – moc pěkné jméno, že?

    ​Ten den bylo sluníčkové počasí, které přeje pěkným fotkám. Skoro každý měl takovou dlouho tyč a na ní telefon, kterým se fotil.

    Z Pekingu to není daleko na Velkou čínskou zeď.

    My jsme spali u téhle tety, která má svůj hotýlek hned u Zdi.

    Teta nám připravila vynikající domácí plněné taštičky.>>

  • Fotoblog – Čína očima Malé dračice (4. díl)

    Ve starobylém městě Xi’an lze vidět mnoho památek, které jsou velmi zajímavé, ale nejsou k jídlu. Malá dračice Berta se raději vydala prozkoumat místní muslimskou čtvrť, kde prodávají mnoho dobrůtek.

    Tak jsme tu – ve městě Xi’an. Lidé sem jezdí hlavně kvůli těmhle hliněným vojákům, kterým se prý říká Terakotová armáda. Tedy… těch tam ale bylo!

    Mně se ale víc líbily uličky blízko našeho hotelu, ve kterých to bylo takové „nečínské“. Táta říkal, že je to muslimská čtvrť.>>

  • Fotoblog – Čína očima Malé dračice (3. díl)

    Dnes vás Berta zavede do starobylého města Luoyang v čínské provincii Henan, kde je do tamějších skal vytesáno tisíce Buddhů.

    Do Luoyangu jsme dorazili vpodvečer, a tak jsme ještě vyrazili na procházku do města. Na náměstí jsme viděli tohle roztomilé miminko v košíku. Kde má ale tátu, mámu, babičku nebo dědu?

    ​Ááá, tohle bude asi děda. Zrovna si hraje s řetězovým bičem, to je taková zajímavá kratochvíle zdejších tátů a dědů.

    Můj táta si to také vyzkoušel.>>

  • Fotoblog – Čína očima Malé dračice (2. díl)

    O prázdninách za námi přiletěli na návštěvu kamarádi táty a mámy a my se všichni společně vydali do provincie Yunnan do jedné zvláštní staré vesnice. Představte si, že lidé tam žijí i na střechách.

    Naše cesta začala kde jinde než na nádraží. Čínská vlaková nádraží jsou plná lidí. Plná tak, že by se hodilo říct: „Bylo tam tolik lidí, že by zrnko rýže nepropadlo.“

    Náš vlak měl zpoždění, a tak jsem už na nádraží měla dost času na focení.>>

  • Fotoblog – Čína očima Malé dračice (1. díl)

    Chcete-li se podívat na svět očima čtyřletého dítěte, čtěte prosím dále. Fotografka „Malá dračice“ Berta pro vás připravila následující fotoblog.

    Jmenuji se Berta. Když mi bylo asi tři a půl roku, objevila jsem kouzlo fotografování.

    Tohle jsem já s tátou a mámou.

    Když mi bylo devět měsíců, přestěhovali jsme se do Guangzhou. To je město na jihu Číny. A tohle je naše ulička Vzácného klidu.

    Moji kamarádi – didi (mladší bráška) a jeho ségra jiejie (starší sestřička).>>

  • Mateřská v Číně (13. díl) – O vegetariánství

    Jeden z důvodů, proč se nám v Číně líbí, je zdejší kuchyně. Ta si nás získala od prvního sousta. A od druhého sousta již bylo jasné, že to bude láska na celý život. Čínská kuchyně je velice pestrá a chuťově různorodá, a tak je stále co objevovat. Ať už v restauraci nebo doma, jídla se většinou připravují z čerstvých surovin. V Čechách se nám občas stávalo, že jsme se po jídle sotva dokázali zvednout ze židle, zejména po takových klasikách jako vepřo knedlo zelo, svíčková nebo smažák.… >>

  • Lotosová chodidla

    Určitě jste už slyšeli o zvyku svazování ženských chodidel, který byl v Číně rozšířený až do první poloviny dvacátého století. Americký sinolog J. K. Fairbank, jenž žil se svou ženou ve třicátých letech dvacátého století v Pekingu, píše v knize Dějiny Číny: „Všechny ženy od středního věku výš měly podvázaná chodidla a belhaly se nemotorně na svých pahýlech, jako kdyby měly amputovanou přední část chodidel. Během cestování po venkovských oblastech pěti severočínských provincií jsme nikdy nenarazili na rolnickou ženu přes třicet, která by neměla svázaná chodidla.“ V dnešní době se samozřejmě už holčičkám nožky nepodvazují, nicméně na venkově můžete stále potkat nějakou babičku, která si za svého mladí ještě nohy svazovala.… >>

  • Čínský Hobitín – starobylá vesnice Lijiashan

    Když jsem v roce 2011 poprvé navštívil pitoreskní vesnici Lijiashan (vysl. Li-ťia-šan), měl jsem pocit, že jsem se dostal do Hobitína z románu Pán prstenů. Lidé zde stále žijí v jeskynních obydlích, která jsou vyhloubená do sprašových kopců. Vesnice leží nedaleko Žluté řeky a až do nedávné doby o ní v České republice téměř nikdo nevěděl. Teprve poté, co jsem se o tomto „skvostu“ zmínil svým kolegům z turistického ruchu, rozšířila se sláva „čínského Hobitína“ i v českých luzích a hájích. Dnes už do vesnice Lijiashan vede asfaltová cesta a přijíždí sem více a více turistů, přesto se stále jedná o poměrně nepřístupné místo, kde se čas jakoby zastavil.… >>

Back to top