Mladý hrdina

Předmluva překladatele

Wong Feihung 黄飞鸿 (1847-1924) dnes představuje jednoho z nejslavnějších hrdinů jižní Číny. O jeho životě koluje řada pověstí a legend, z nichž některé vycházejí ze skutečných událostí. Wong Feihung se narodil v roce 1847 v kolébce jihočínských bojových umění – městě Fatsaan (Foshan) 佛山 (nyní se zde nachází muzeum věnované jeho osobě) v provincii Gwongdung (Guangdong)  广东 – a údajně se již ve věku pěti let začal od svého otce Wong Keiyinga 黄麒英 učit bojové umění, ve kterém vynikal nad jiné. V sedmnácti letech si otevřel vlastní školu bojových umění v Kantonu (Guangzhou) 广州, kde později také založil lékařskou kliniku. Neměli bychom opomenout ani jeho vojenskou kariéru – v letech 1894-95 během čínsko-japonské války bojoval na Tchaj-wanu proti Japoncům. Zemřel ve věku 77 let v Kantonu v roce 1924.
Jeho život a činy byly následně zachyceny v nejrůznějších podobách, od čínských rodokapsů počínaje, přes rozhlasová vysílání a filmová zpracování, a dobrodružnými romány konče. V kantonské opeře se v roce 1944 objevuje první hra na motivy jeho života nazvaná „Pravdivý příběh Wong Feihunga” 黄飞鸿正传, v níž si Wong Feihunga zahrál proslulý Lo Banchiu 罗品超, hvězda kantonské opery. O pár let později, v roce 1949, natáčí hongkongská televize první sérii filmů zvanou „Příběhy Wong Feihunga“ 黄飞鸿传, kde Wong Feihunga ztvárnila filmová hvězda Gwaan Dakhing 关德兴. Následují desítky dalších filmů a několik televizních sérií, které se inspirovaly tímto hrdinou – zmiňme alespoň z nedávné doby i v České republice známou sérii Tenkrát v Číně, v níž Wong Feihunga hrál slavný Jet Li 李连杰.
Nicméně nejranější dílo, které z velké části vychází ze skutečných Wong Feihungových životních událostí, pochází z pera učence a cvičence bojových umění Jyu Yujaie 朱愚斋, studenta další legendy ze světa bojových umění, Lam Saiwinga 林世荣, jehož učitelem nebyl nebyl nikdo jiný než Wong Feihung. V roce 1933 vydává Jyu Yujai své první dílo nazvané „Neoficiální životopis Wong Feihunga” 黄飞鸿别传, ve kterém vůbec jako první písemně zachytil dobrodružné příběhy o Wong Feihungovi. V následujících letech pak píše nejen o Wong Feihungovi („Další příběhy o Wong Feihungovi“ 黄飞鸿江湖别记), ale i dalších mistrech jihočínských bojových umění („Neoficiální životopis Luk Achoie“ 陆阿采别传 a „Pravidvý příběh Lam Saiwinga“ 林世荣正传), popř. zábavnou formou líčí příběhy ze světa bojových umění, v nichž často vystupují výše zmiňovaní mistři („Legendární hrdinové jižní Číny“ 岭南奇侠传 a „Povídky ze světa jihočínských bojových umění“ 岭南武术丛谈). Otázka věrohodnosti těchto příběhů je samozřejmě diskutabilní, nicméně faktem zůstává, že jeho dílem se následně inspirovala řada dalších autorů.
Hon Cheunmang (Han Chunmeng) 韩春萌 (nar. 1963) vyučuje na Katedře čínského jazyka a literatury na Institutu vzdělávání v provincii Gongsai (Jiangxi) 江西教育学院. V rámci své publikační činnosti se také zabývá psaním životopisů slavných osobností, mezi které patří i proslulý hrdina jižní Číny Wong Feihung. Podobně jako jiní autoři před ním, i on se nechal inspirovat Jyu Yujaiovým dílem a na základě důkladného studia historických pramenů pak napsal knihu „Pravdivý příběh legendárního hrdiny Wong Feihunga“ 武林奇侠黄飞鸿正传, která se setkala s velkým čtenářským ohlasem. O tom, že Wong Feihung byl již v dětství vynikajícím bojovníkem, svědčí i následující kapitola, která byla z knihy vybrána.

(Pro přepis čínských slov jsem zvolil systém yale, transkripční systém pro kantonštinu, protože se příběh odehrává v kantonsky hovořícím prostředí. V předmluvě uvádím u některých jmen osobních a místních i jejich podoby v pinyinu, transkripčním systému pro standradní čínštinu.)

Druhá kapitola

Pouliční umění den za dnem vzkvétá a zisky pozvolna rostou, to ale vyvolává závist u lidí stejného řemesla. Jeng Daaihung, hlavní učitel školy bojových umění, chce vyhnat Feihunga a jeho otce. Proto Feihunga vyzve na souboj pod záminkou, že pomlouval jeho techniku s tyčí zvanou „Chytat ryby levou rukou“. Dvanáctiletý Feihung v nelítostném boji soupeře neočekávaně porazí a získá si tak pověst „mladého hrdiny“. Poražený Jeng Daaihung proti němu poštve svého učitele Gou Daaigama. Ten následně Feihunga vyhledá a aby urážku pomstil, chce ho vyzvat na souboj. Co nevidět se musí strhnout lítý boj…

Vypráví se, že Wong Keiying bezděky zpozorněl, když spatřil mezi diváky několik podivně se tvářících lidí. Otec a syn skončili vystoupení a vrátili se domů. Feihung se šel opláchnout, zatímco Keiying ještě stále vzpomínal na zvláštní výrazy těch lidí.
„Snad to nejsou moji nepřátelé, kteří sem přišli dělat potíže?“
Wong Keiying vedl potulný život mnoho let, navíc si na živobytí vydělával bojovým uměním, a proto se stěží mohl vyhnout tomu, aby za tu dobu někoho  neurazil. Ale ať si lámal hlavu sebevíc, nemohl si stále vzpomenout, koho že si to v posledních letech znepřátelil. Když mu pak Feihung přišel říct, aby se šel také opláchnout, ukázalo se, že jeho otec stále ještě sedí a zadumaně pokuřuje. Feihungovi to nedalo, aby se nezeptal:
„Učiteli, na co právě myslíte?“ Keiying zdvihl hlavu, namířil dýmku na Feihunga a řekl: „Ty moulo jeden, pořád si děláš legraci z vlastního otce. Však uvidíš, jakým cvičením tě dneska potrestám!“
„Jakým cvičením! Kdybys mě nepotrestal, stejně bych přece musel cvičit, vždyť je to jedno! Ale opravdu bych chtěl vědět, tati, co tě potkalo, že si z toho děláš těžkou hlavu?“
Feihung s plným zaujetím předváděl každý den své umění, byl však ještě mladý a nezkušený, proto si nevšiml, že v obecenstvu nebyli jenom diváci. Říká se, že ten, kdo vede toulavý život, se musí mít neustále na pozoru. Keiying se tedy domníval, že je na čase něco málo Feihungovi vysvětlit, aby byl opatrnější. Proto se na rovinu zeptal: „Ty sis nevšiml, že mezi diváky byli i tací, kterým se tvé vystoupení nelíbilo?“
Feihung se zeptal: „Proč myslíš?“
„Když jsme v posledních dnech někde vystupovali, pokaždé se mezi diváky vmísil nějaký podivín. Lidé po tvém vystoupení jásali nadšením, ale on na tebe povýšeně zíral a měl takový pohrdlivý výraz. Co nevidět se můžeme dostat do potíží, měl by sis dávat větší pozor.“
„Kdo by byl tak troufalý, aby si dovolil překazit moje vystoupení? Jen ať přijde, Wong Feihung se nebojí nikoho a ničeho! Natož pak můj táta, mistr bojových umění, že? “
Wong Keiying se smíchem řekl: „Hleďme, chlapec má pro strach uděláno. Když ale mezi potulnými umělci narazíš na zákeřného gaunera, co potom?“
Feihung nevěděl, koho si má pod tím „gaunerem“ konkrétně představit, tak se zeptal: „A jak se takový gauner pozná?“
„No to jsou právě tihle křiváci. My dva se živíme tím, že předvádíme bojová umění a prodáváme medicínu. Vyděláváme ale více než průměrní lidé stejného řemesla, u nichž pak přirozeně budíme závist. Ba co víc, asi nám i budou dělat problémy, kterým se stěží vyhneme. Je-li v tom ale opravdu jenom tohle, pak to není nic vážného. Pokud se vážně něčeho bojím, tak toho, že se bude chtít pomstít nějaký můj nepřítel z naší branže.“
„Nepřítel? Někdo od nás má s tebou nějaké nevyřízené účty?“
Keiying se díval na toho bezelstného kluka a vážně odpověděl: „Lidé praktikující bojová umění musí dbát bojovnických ctností. Když se někde děje bezpráví, musí tasit meč a pomoci slabším. To už každý párkrát zažil. Spravedlnost ale vždy vítězí nad zlem, takže není třeba se strachovat. Mám-li nějaké nepřátele, pak to mohou být jedině ti, kteří se kdysi dávno zapletli do jisté záležitosti… “
Feihung byl dychtivý se o té „záležitosti“ dozvědět více, a tak se Keiying dal do vyprávění o dávném sporu…

Je tomu sice již 20 let, co se to stalo, ale pokaždé, když je o tom řeč, se v Keiyingovi probudí celá řada nejrůznějších pocitů. V Kantonu v Desáté ulici se nachází chrám velkého světce Hunga. Zde se každým rokem druhého měsíce a třináctého dne koná slavnost obětování místnímu bohu a jednou za tři roky je jeho socha nesena ulicemi města. Tento chrám je vedle Horní a Dolní Deváté ulice, hlavní třídy, kde se to onoho roku hemžilo bohatými obchodníky. Protože do chrámu byli sezváni lidé nejrůznějších profesí, byla slavnost neobyčejně velkolepá. Toho roku se Keiying a učitel Luk Achoi přišli podívat na divadelní představení, které se konalo v rámci oslav. Protože na představení přišlo mnoho lidí, učitel a jeho žák se tlačili dopředu, aby si zabrali dobré místo. Právě když se prodírali vpřed, přiletěla zezadu facka, kterou schytal nic netušící Luk Achoi, mistr bojových umění. Ten se napřímil, a když přiletěla další, naštval se a bez vynaložení větší síly vrazil loket za sebe, odkud se následně ozvalo zaúpění. Když se podíval dozadu, spatřil onoho člověka, jenž na něj útočil, jak se drží na prsou a plive krev.

Když společníci zraněného viděli, co se stalo, začali se shlukovat kolem Luk Achoie a obviňovali ho, že bezdůvodně ublížil jinému člověku. Achoi se s nimi dohadoval, nicméně jeho vysvětlování bylo marné. Naopak čím více se přeli, tím to bylo horší. Protivníci spoléhali na sílu davu a vrhli se na Luk Achoie za všech stran. V takové situaci mu nezbývalo nic jiného než se postavit na odpor. A jakpak by mohl Wong Keiying, když jeho učitel byl v úzkých, zůstat stát se založenýma rukama? A tak nastala bitka. Protivníků bylo mnoho, obstoupili učitele a jeho žáka, na které se teď ze všech stran snášel déšť úderů. Luk Achoi se obával, že takový nápor dlouho nevydrží. Ukázalo se totiž, že to je banda řeznických učňů, kteří se perou jako jeden muž. Začal si proto bojovými technikami pěti živlů razit z obklíčení cestu ven. Jeho techniky byly vskutku zničující a ti, kteří stáli uprostřed, padali k zemi jeden za druhým. S velkým úsilím se probojoval z těsného obklíčení, rychlým pohledem zpět však zjistil, že Keiying je stále ještě uvnitř. Aby mu pomohl dostat se ven, vrhl se tedy znovu do boje.
Učitel a jeho žák si razili cestu ven a vzduchem se nesly ohlušujcí výkřiky. Byl to jeden velký chaos. Náhle se přihnali dva lidé s tasenými šavlemi a naráz sekli po Wong Keiyingovi. Ten vycítil za zády pohyb, rychle uskočil a zahlédl, jak se vedle něj zableskly dvě šavle. Wong Keiying věděl, že vede boj na život a na smrt. Zuřivě kopl vší silou do protivníkovi nohy, a protože měl ohromnou sílu, prokopl mu holeň. Onen člověk se sesul k zemi a šavle padla vedle něho. Keiying šavli vykopl ze země, obratně ji chytil do ruky a neohroženě si prosekával cestu ven. Když zezadu přispěchal houf řezníků, oba se již dávno protáhli postranní uličkou pryč z nebezpečného místa.
„Potom nás prý celá ta banda hledala, aby se pomstili. Jenže později si můj učitel Luk Achoi otevřel školu bojových umění a jeho pověst se rozšířila široko daleko. Ti lidé pak z něho měli strach a už si dál netroufali dělat potíže. Snad by nám tohle nemělo po 20 letech přinést nějaké další problémy?“
Feihung zakroutil hlavou: „No to asi ne. Ačkoli se říká, že „ušlechtilý muž si počká na pomstu i deset let.“ Učitel Luk Achoi už sice zemřel, ale ty, otče, jsi také mistr bojových umění. Kdo by si tedy chtěl koledovat o výprask?“
Wong Keiying vyklepal z dýmky popel a chystal se jít umýt. Vstal a řekl Feihungovi: „Potulný umělec se nemůže schovat před větrem a dešťem. Tohle nic není a pokud by v příštích dnech mělo k něčemu dojít, buď prostě opatrnější, toť vše!

Druhý den šli Feihung s otcem jako obvykle předvádět bojová umění a prodávat medicínu. I v dalších několika dnech se vždy mezi diváky vmísil někdo s pohrdlivým výrazem ve tváři sledující Feihungovo vystoupení. Od té doby, co ho otec varoval, si také Feihung dával obzvlášť dobrý pozor na tyto lidi. Pokaždé, když spatřil jejich opovržlivý výraz, v duchu si zanadával: „Pche, kdo si myslíte, že jste? Jestli něco umíte, tak si to pojďte rozdat!“ To si myslel, ale své umění provozoval jako obvykle a navenek předstíral, že si vůbec ničeho nevšiml. Když medicínu doprodal, Feihung sbalil věci a co nejrychleji se vracel domů.
Uplynulo několik dní a nic zvláštního se nestalo. Wong Keiying už to pustil z hlavy. A jakpak by vlastně mohl vědět, že na ně opravdu někdo něco chystá? V čele těch provokatérů stál muž jménem Leung Yin, žák místního slavného mistra bojových umění Jeng Daaihunga. Když Leung Yin viděl, že Feihung s otcem mají ze své živnosti den za dnem větší příjmy, začala ho hryzat závist. Nicméně velmi dobře také věděl to, že Wong Keiyingovo umění boje je mimořádné. Neodvažoval se proto jednat unáhleně a dal se dohromady s bandou takových, kteří také předváděli bojová umění a prodávali medicínu. Společně potom vymýšleli plán, jak se s oběma vypořádat.
„Den co den prodáváme medicínu, ale naše zisky se nevyrovnají zisku Wong Keiyinga a jeho syna. Oni jsou teď čím dál víc oblíbení a živnost jim jen kvete, takhle už to opravdu nejde! Obávám se, že pokud to bude pokračovat dál, budou z nás brzo žebráci.“ Leung Yin se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Ať už s tím všichni souhlasíte nebo ne, ti Wongové jsou osinou v zadku. Jestli ji nevytáhneme, v budoucnu nás ti dva připraví o živobytí. Pokud má někdo z vás nějaký nápad, bez obav se o něj s námi podělte.“ Jeden z přítomných se ozval: „Musíme samozřejmě přijít na nějaký způsob, jak odstranit tuhle osinu, jinak si nevyděláme ani na suchý chleba. Ale pokud vyženeme Wongy my, můžou nás lidi pomluvit. Když má totiž člověk za nepřítele někoho od fochu, bude se říkat, že jsme s konkurencí nedokázali vyjít. Když to ale vezmeš do svých rukou ty, bratře Leungu, tak to je hned něco jiného. Tebe totiž nemůže nikdo takhle podezřívat. Ty jsi žákem Jeng Daaihunga a na jeho příkaz předvádíš bojová umění a prodáváš medicínu. Ale to, co prodáváš, je medicína tvého učitele, ne tvoje vlastní. Můžeš tedy za ním jít a říct mu, že v poslední době obchody rapidně klesly kvůli Wongům, protože o sobě prohlašují, že umí zacházet s tyčí jako nikdo jiný na světě. Kromě toho pomlouvají i bojové schopnosti tvého učitele a to ovlivnilo odbyt jeho medicíny. Takhle ho můžeš využít k tomu, aby je odstranil.“
Pokud jde o Jeng Daaihungovo umění boje, nejvíce proslulá byla právě jeho technika s tyčí zvaná „Chytat ryby levou rukou”, o které již mnoho místních slyšelo. Zanedlouho už Leung Yin jednal podle plánu. Uchýlil se k popichování a tak před Jeng Daaihungem líčil, jak Feihung s otcem pomlouvají na veřejnosti jeho techniku „Chytat ryby levou rukou”, a proto prý nejdou pilulky pana Jenga na odbyt a den ode dne se hůře prodávají.
„O tom Wong Keiyingovi jsem už přeci jen něco slyšel. Ale to nedochůdče Wong Feihung, co on vlastně umí, že si takhle dovoluje! Mě snad z toho Wongovic nafoukaného spratka trefí šlak!“
Jeng Daaihunga skutečně stačilo jenom popíchnout a už byl vzteky bez sebe. Když to Leung Yin viděl, využil situace a přiléval olej do ohně: „Přesně tak! Za jaké bohy se oni dva mají? Učiteli, promiňte svému žákovi jeho opovážlivá slova, ale jestliže jim nedáte aspoň trochu za vyučenou, bude potom ještě někdo stát o naši techniku „Chytat ryby levou rukou“? Jak byste si ještě mohl myslet, že se vaše medicína bude prodávat? A může pak naše škola bojových umění stále ještě fungovat?“
Jeng Daaihung, vyburcován Leung Yinovými slovy, nato udeřil do stolu a pravil: „To je příliš! Hned zítra jim dám okusit mou techniku „Chytat ryby levou rukou“. Běž, přines papír a štětec, napíšu jim výzvu na souboj!“
Za okamžik už Wong Keiying držel Jeng Daaihungův dopis s výzvou v ruce. Sotva ho otevřel, hned pochopil, o co jde. V dopise stálo:

Do ctěných rukou učitele Wong Keiyinga:

Váš moudrý syn Feihung prohlašuje, že jeho umění boje s tyčí nemá na světě sobě rovného, leč i má nehodná osoba si domýšlivě přisvojuje toto tvrzení. Z toho důvodu prosím, ať zítra v poledne obrátíte své kroky k hradbám do Melounové zahrady. Zde změříme své síly, abychom důkladně prověřili techniku s tyčí zvanou „Chytat ryby levou rukou“. A abychom zjistili, nakolik já dostačuji na umění Vašeho syna.

S úctou Jeng Daaihung

Poté, co dočetl výzvu na souboj, Wong Keiying pochopil, že protivníkovým záměrem je zničit jejich malou živnost. Není rozhodně možné, že by Feihung před vystoupením vynášel sám sebe a shazoval druhé. To Keiying nejlépe věděl, protože u toho byl. Když už nepřítel záměrně provokuje, nemá smysl schovávat se a výzvu nepřijmout. Uvědomil si, že sám je žákem slavného Luk Achoie, tudíž Feihung náleží do druhé generace žáků jižního kláštera Šaolin a za žádnou cenu nesmí ztratit tvář a zostudit jméno vlastní školy. A tak Keiying usilovně přemýšlel nad strategií, jak se vypořádat s Jeng Daaihungovou technikou „Chytat ryby levou rukou“.

Jak ale na tuhle techniku? Keiying si náhle vybavil slova svého učitele Luk Achoie: „Každý, kdo používá techniku „Chytat ryby“, musí zaujmout obrannou pozici se skloněnou tyčí. Soupeř pak může zaútočit, ačkoli nemá žádný most. Bez mostu se totiž nikdo neodvažuje riskantně útočit. Kdykoliv se setkám s touto technikou, musím nalákat protivníka k tomu, aby tyč zdvihl výše. To mi umožní vytvořit most a dostat se k němu. Následně za použití techniky „Čtyři nebeská zvířata“ zaútočím a tím nepochybně prolomím jeho obranu.“
Protože Jeng Daaihung výslovně uvedl, že chce bojovat s Feihungem, nemohl Keiying udělat nic jiného než svému synovi poradit, jak protivníka porazit. Řekl mu: „V bojových uměních hrají zásadní roli mosty. Takzvaný most bude v zítřejším zápase vypadat takto: nejdříve vyrazí vpřed jeho tyč, ale pokud nevyrazí, pak tvoje tyč nebude mít žádný styčný bod. A bez styčného bodu není mostu. Proto si musíš zapamatovat, že nejdřív ho musíš vyprovokovat, aby vyrazil tyčí vpřed. Ve chvíli, kdy tyč zdvihne, zaútočíš a vytvoříš tak most.“
V bojových uměních se „most“ často dává do souvislosti s „rukou“, která se nazývá „mostovou rukou“. V podstatě to je ta část ruky, kterou člověk používá k útoku a obraně. Keiying nabádal syna: „Až budeš zítra bojovat, rozhodně musíš pamatovat na techniku „Čtyři nebeská zvířata”, techniku „Jin a jang” a další jim podobné. Nemůžeš jen tak používat jiné techniky, co tě zrovna napadnou.“ Onoho večera cvičil Feihung neustále dokola ty samé pohyby, kterými měl porazit soupeře. Každý pohyb prováděl velmi poctivě.
Setmělo se a všude byl naprostý klid. Vzduchem se nesly pouze ozvěny Feihungových úderů a svištění jeho tyče. Keiying sledoval svého syna a souhlasně přikyvoval hlavou. Poslal Feihunga, aby šel odpočívat o něco dřív než obvykle: „Šetři se, abys měl zítra sílu čelit Jeng Daaihungově technice „Chytat ryby levou rukou“.“
Následující den kolem poledního se Keiying s Feihungem vydali na schůzku k hradbám do Melounové zahrady. Tou dobou se tam již sešlo nemálo čumilů, protože se proslýchalo, že Jeng Daaihung bude poměřovat síly s mladým Wong Feihungem. Leung Yin spolu s dalšími navíc pozvali kamarády, aby se Wongovým vysmáli. Když se blížili k hradbám, spatřil Feihung v dálce mezi nimi některé z těch, kteří s opovržením sledovali jeho každodenní vystoupení. Když přišli blíž, uviděl též skupinku lidí s hrozivými výrazy ve tvářích, kteří tu už delší dobu čekali.
Jeden statný muž před ně předstoupil a s rukama spojenýma na pozdrav se zeptal: „Vy asi budete učitel Wong Keiying? A toto dítě, které jste s sebou přivedl, bude váš ctěný syn Wong Feihung, že?“ Wong Keiying přikývl hlavou: „Zcela správně, jsem to skutečně já a můj nehodný syn. A vy, ctěný pane, pravděpodobně budete učitel Jeng Daaihung?“ Mohutný muž také přikývl na znamení souhlasu.
Keiying pravil neobyčejně klidným tónem: „Pane Jengu, můj chlapec Feihung je sice již odmala společně se mnou potulným umělcem, zná tedy něco málo z bojových umění, ale věru nikdy nikoho neurazil. Aby si v potu tváře vydělal na misku rýže, na ulici pouze předvádí to, čemu se naučil. Nevidím tedy žádný důvod, proč s ním musíte právě vy, pane Jengu, poměřovat síly.“
Jeng Daaihung řekl netrpělivě: „Poslední dobou se mezi lidmi o tvém synovi povídá, že se chvástá svým umění boje s tyčí. Prý na světě není nikoho, kdo by se mu v tom vyrovnal, natožpak já se svojí technikou „Chytat ryby levou rukou“. Proto jsem ho úmyslně vyzval na zápas, abych se něčemu novému přiučil. Když už jste tedy výzvu přijali, není třeba více slov. Pusťme se rovnou do toho!“ Sotva to dořekl, popadl tyč a postavil se do střehu, připraven zaútočit.

Feihung si také vzal tyč a zaujal střeh. Oba teď stáli proti sobě a vyčkávali na svoji příležitost. Jakmile Feihung spatřil, že Jeng Daaihung náhle sklonil tyč, ihned věděl, že se jedná o techniku „Chytat ryby“. Dobře si ale zapamatoval pokyny svého otce a nedovažoval se ukvapeně zaútočit. Zaujal nejdříve obranný boční postoj s jednou rukou od těla a pevně svíral tyč tak, aby mohl sledovat reakce svého protivníka. Rovněž Jeng Daaihung věděl, že Feihung zaujal obranu, kterou nešlo prolomit. Spoléhal ale na to, že protivníkem je mladý hoch, který dle jeho mínění nemá ve svém věku dostatečné zkušenosti na to, aby se mu mohl vyrovnat. Byl proto přesvědčen, že ho určitě porazí. Zdvihl tedy tyč a za použití techniky „Dračí kopí“ na Feihunga nelítostně zaútočil.

Feihung nebojácně čelil Jeng Daaihungovým divokým výpadům a statečně odrážel jeho útoky, které přicházely ze všech stran. Když Jeng Daaihung viděl, že se mu Feihung postavil na odpor, v touze rychle zvítězit na nic nečekal a použil záludnou techniku „Zlatý kohout zobe rýži“. Tato technika, kterou mu jeho mistr tajně předal, je neobyčejně zákeřná. Jedním úderem lze protivníka zasáhnout třikrát: nejdříve udeří na hranu Feihungovy tyče, aby mu vypadla z rukou, nicméně ve skutečnosti chce zasáhnout jeho ruku; kdyby minul, využije následně energii klesající tyče a zaútočí na jeho nohu; a pokud opět mine, zvedne tyč a bodne do protivníkova přirození. Jeng Daaihung se mylně domníval, že když provede tento pohyb, Feihung už nebude mít téměř žádnou šanci. Neočekával, že Feihung, jehož dlouhá léta trénoval jeho otec, bude ve svém věku tak mimořádně obratný. Když Feihung viděl, jak protivníkova tyč klesá podél hrany jeho vlastní tyče, chvatně provedl techniku „Osamělý kůň a jednoruční kopí“, tedy stáhl před hrudník přední ruku a pozvedl vykročenou nohu. Jeng Daaihungova obrovská tyč ho proto minula a ani se jej nedotkla.
Když mu první útok nevyšel, Jeng Daaihung využil energii klesající tyče a zaútočil na Feihungovu nohu. Ten už ale nohu zvedl, takže byl i druhý útok neúspěšný. A ke třetímu útoku se Jeng Daaihung ani nedostal. Neúspěšná série útoků totiž vedla k tomu, že nestačil zaujmout obrannou pozici, čímž se stal zranitelným. Feihung využil příležitosti a za použití techniky „Čtyři nebeská zvířata“ zaútočil na nechráněné místo na jeho hrudi. Jeng Daaihung nestihl uhnout a dostal tyčí do ramene. Někdo z diváků zvolal: „Výborně!“. Kdosi jiný začal Feihungovi tleskat.
Jeng Daaihung se nehodlal nechat porazit jen tak nějakým děckem. Sebral všechny zbývající síly a i přes obrovskou bolest čelil Feihungovi dál. V mírném náklonu se  po něm neustále oháněl a chystal se na boj, kterým se rozhodne kdo s koho. Ale Feihung, bystrý a hbitý, rychle uhnul tělem do strany. Jeng Daaihung ho proto minul, Feihung pak zprudka udeřil na jeho tyč. V tu chvíli se ozvala bolest v Jeng Daaihungově zraněné paži. Kdepak by dokázal čelit Feihungovým nelítostným ranám. Netrvalo dlouho a Feihung mu vyrazil tyč z rukou. Diváci zaburáceli nadšením. Ani Keiying se neudržel, aby si také nezakřičel.
A než by člověk řekl švec, bylo po boji. Když Jeng Daaihung přišel o tyč, viděl, že je v úzkých, a otočil se na útěk. Mladý Feihung napřáhl tyč, že se za ním pustí. Keiying vše viděl a obávaje se, aby se Jeng Daaihungovi nestalo ještě něco horšího, rychle syna zastavil: „Feihungu, zápas skončil, už se za ním nežeň!“
Ačkoli byl Jeng Daaihung hlavním učitelem školy bojových umění, jeho umění boje se přesto nevyrovnalo dvanáctiletému Wong Feihungovi. Nezbylo mu, než aby zahanbeně odešel i se svým houfem. Zbývající čumilové pěli chválu na Feihungovo mistrovské umění boje a velmi ho před Keiyingem vynášeli.
„Kdo by si pomyslil, co takový klučina dokáže!“
„Věru, správně se říká, že ‘tygr nerodí šťeňata’!“
„Pane Wongu, máte v rodině mladého hrdinu, blahopřeji vám!“
„…“
Keiying sice oponoval: „Ale kdepak, přeháníte! To si nezasloužím!“. V duchu se ale upřímně radoval. S pohledem upřeným na rozjařeného Feihunga si pomyslel: „Pokud jde o bojová umění, zdá se, že tenhle kluk je opravdu materiál, se kterým se dá pracovat! Když ho pořádně vychovám a půjde-li do učení k nějakému slavnému mistrovi, mohl by to v budoucnu skutečně někam dotáhnout.“
„Mladý hrdino, jsi vážně dobrý! Kdy mě naučíš nějakou tu techniku?“ Několik mladíků z davu se chtělo od Feihunga učit umění boje. Ten však zavrtěl hlavou.
Jakýsi člověk ve středních letech řekl: „Já také trochu cvičívám, to abych se udržel v kondici, nic víc. Bojová umění jsou do jisté míry mým koníčkem, proto se chodím dívat i na vystoupení vašeho mladého hrdiny. Kdykoli jsem ho sledoval, neubránil jsem se jistým pochybnostem: cvičí docela slušně, ale kdo ví, jestli nepředvádí jenom květinové pěsti a vyšívané kopy, prázdné pohyby, které neumí používat v boji. Dnes jsem ale na vlastní oči viděl mladého hrdinu, jak porazil  mnohem silnějšího soupeře. Proto si získal můj upřímný obdiv.“
„Správně se říká, že pravé zlato se žádného ohně nebojí!“
Keiying pronesl k okolostojícím: „To, že dnes zvítěžil můj syn nad učitelem Jengem, byla pouhá náhoda. Skutečně si nezaslouží, abyste ho takhle chválili. Nejprve bych chtěl tedy všem poděkovat. Zároveň doufám, že ho nebudete nazývat „mladým hrdinou”. Mezi lidmi cvičícími bojová umění je mnoho mistrů, kteří často skrývají své výjimečné schopnosti. Chlapec se ještě má co učit!“
Třebaže si Keiying nepřál, aby Feihunga nazývali „mladým hrdinou”, zpráva o tom, že Feihung porazil hlavního učitele školy bojových umění, se velmi rychle mezi lidmi rozšířila. Všichni líčili dvanáctiletého Feihunga jako bájného „mladého hrdinu“ a jeho pověst se šířila rychlostí blesku. Od té doby se lidé cvičící bojová umění na ty dva dívali novýma očima.

Jeng Daaihung se po porážce cítil velmi sklíčeně a po cestě zpět uvažoval: „To, že mě dnes porazilo děcko, kterému ještě teče mlíko po bradě, je mnohem větší ostuda, než kdyby mě porazil nějaký pořádný chlap. Jestliže se mu za to nepomstím, jak bych se pak ještě mohl ukázat mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění? A nepřišel bych potom o živobytí?“ V polovině cesty pak poslal ostatní napřed a sám si to namířil rovnou do uličky Hromadění zlata, aby navštívil svého učitele Gou Daaigama.

Ani po tom, co ho učitel přijal, neopouštěla Jeng Daaihunga sklíčenost. Když Gou Daaigam viděl jeho zbědovaný stav a jak se žalostně tváří, hned se ho zeptal – co se stalo, že vypadá tak zuboženě?
Jeng Daaihung zanaříkal: „Ach, ani o tom nemluvte! Chystám se odejít někam hodně daleko a nevím, kdy se budu moci vrátit a znovu vás navštívit!“ Když Gou Daaigam slyšel jeho slova, vyvedlo ho to trochu z míry. Rychle se ale vzpamatoval a začal vyzvídat, co se přihodilo: „Máš školu a učíš žáky bojové umění, cožpak ti to nestačí? Tak proč chceš odejít!“
„Zostudil jsem jméno naší školy tak, že je mi hanba o tom jen i mluvit.“
Gou Daaigam byl dychtivý dozvědět se, co se vlastně seběhlo, zvýšil tedy hlas: „Přestaň chodit kolem horké kaše a rychle mi pověz, co se stalo!“
Teprve teď Jeng Daaihung detailně popsal celou událost a nakonec dodal: „Porazil mě mladý Feihung, ztratil jsem tvář a nemůžu v Kantonu zůstat. Musím odejít někam hodně daleko.“
„Voják ve válce někdy vyhraje a jindy zase prohraje. To platí i pro lidi, kteří cvičí bojová umění. Proč bys tedy kvůli takové maličkosti někam chodil.“ Gou Daaigam se ho snažil utěšit: „Hlavu vzhůru, příště ho porazíš ty. A hotovo!“
Jeng Daaihung zavrtěl hlavou: „Máte pravdu, ale to, co se mi dnes stalo, je něco úplně jiného. Feihungovi je sotva třináct let, zatímco já jsem hlavní učitel ve škole bojových umění. Porazil mě a kdybych neodešel, což bych nebyl navždy terčem výsměchu druhých?“
Gou Daaigam odpověděl: „Feihung je sotva třináctileté dítě a ty jsi dospělý muž, i kdyby tě nějakou hloupostí urazil, ty ses s ním neměl vůbec co dohadovat. Ale už se stalo. Tvá pýcha dostala za vyučenou. Nejenom že jsi ztratil tvář, ale i má pověst je pošramocena.“
Jeng Daaihung nasadil zkroušený výraz a slabým hlasem se ho otázal: „Učiteli, když už to došlo tak daleko, napadá vás nějaké lepší řešení než odejít pryč?“
„Co se stalo, stalo se. Ty jsi ale stále můj žák, nemohu proto jen tak nečinně přihlížet.“ Gou Daaigam se zeptal: „Ten Wong Feihung, čí je to syn? Co dělá? Kde bydlí? Tohle všechno víš?“
Když Jeng Daaihung uslyšel svého učitele se takhle vyptávat, věděl, že mu svitla naděje. Spěšně tedy ze sebe vše vysypal: „Je to syn Wong Keiyinga, právě toho, který si v ulici Tichá dálka otevřel obchod s léčivými rostlinami. Tihle dva často převádějí na ulici bojová umění a prodávají medicínu. Připravují tím ostatní o  obchody.“
Gou Daaigam koneckonců patřil mezi lidi, kteří praktikují bojová umění a ctí tradici. Proto když se dozvěděl, že Wong Keiying a jeho syn jsou ze stejné branže, začal k celé záležitosti přistupovat s větší opatrností. Třebaže mu Jeng Daaihung již vylíčil přibližný stav věcí, chtěl si vše vyjasnit ještě dříve, než půjde za Feihungem a jeho otcem.
Gou Daaigam si povzdechl:
„Už jsi dost starý na to, abys věděl, co se patří! Ti dva předvádějí na ulici bojová umění, zatímco ty jsi hlavní učitel školy bojových umění. I kdybys vyhrál, co bys z toho měl? Proč se chováš pod svoji úroveň? Vždyť ten váš poměřovácí zápas je jako když porcelánovým šálkem rozbiješ hliněnou misku žebráka. Když už ses s nimi pustil do křížku, muselo to mít nějaký důvod. Tak to vyklop.“
Když se ho učitel zeptal na příčinu zápasu, v Jeng Daaihungovi se okamžitě zvedla vlna spravedlivého hněvu. Rozčileně Gou Daaigamovi řekl: „Když se Wong Feihung předvádí na ulici, nejen že se bohapustě chvástá tím, jak ohromně umí bojovat s tyčí, ale ještě k tomu nestydatě pomlouvá techniku „Chytat ryby levou rukou“. Vždyť právě my dva jsme proslavení touto technikou široko daleko. Jak bych mohl strpět, aby ji na veřejnosti takhle očerňoval?“
Gou Daaigam se na chvíli odmlčel a pak se znovu zeptal: „To, co říkal Wong Feihung, jsi slyšel na vlastní uši, nebo ses to od někoho doslechl?“
Jeng Daaihung sebejistě odpověděl: „To je samozřejmě pravda. Osobně to slyšel můj žák.“ Při těch slovech se v jeho tváři zračilo opravdové rozhořčení: „Tohle se nás týká víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Jestliže dovolíme, aby nás pomlouvali, nikdo si už pak nebude vážit techniky „Chytat ryby levou rukou“ a nám nezbyde, než abychom naši školu zavřeli.“
Gou Daaigam si pomyslil, že na tom, co Jeng Daaihung říká, možná něco bude. Nechtěl sice vyvolávat potíže, ale pokud si chtěl udržet svou pověst mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění, musel to jít osobně „vyřídit“. Vypravil se proto rovnou na adresu, kterou mu Jeng Daaihung sdělil. Byl to obchod s léčivými rostlinami v ulici Tichá dálka, který patřil Wong Keiyingovi.

Když tam přišel, rozhlížel se kolem a viděl jen samé hromady léčivých rostlin. Všude byl strašný nepořádek. Pak si všiml, jak je Keiyingův obchod vybaven, nábytek, stoly, židle, všechno velmi staré, a musel s nimi i do jisté míry soucítit. Zdálo se mu, že by měl rozumět, proč Feihung s otcem na ulici předvádějí bojová umění a prodávají medicínu. Vždyť jim opravdu nic jiného nezbývá!

„Je ctěný pán doma?“
Když Keiying zaslechl otázku, domníval se, že přišel zákazník, který si chce koupit medicínu, proto ho rychle vyšel uvítat. Když ale spatřil zcela neznámého člověka, přívětivě odpověděl: „Jakýpak pán, to si opravdu nezasloužím. Nehodný služebník Wong Keiying, který netuší, vzácný pane, jaké cenné ponaučení mu přinášíte?“
„Jmenuji se Gou Daaigam a přicházím, abych se setkal s vaším synem Wong Feihungem.“
Po vítězství nad Jeng Daaihungem chodili za Feihungem stále nějací lidé, kteří se mu obdivovali. Keiying netušil, proč ten člověk přichází, zvědavě se ho tedy zeptal: „Můj syn je děcko, kterému ještě teče mlíko po bradě, proč se s ním vlastně chcete setkat?“
Gou Daaigam si odfrkl: „Váš syn je mimořádně zdatný. Vždyť skoro ubil k smrti mého žáka. Přišel jsem se na toho hrdinu podívat!“
Když Keiying uslyšel mužova slova, dovtípil se, že přišel kvůli Jeng Daaihungovi a že to je nepochybně jeho učitel. V souladu se zásadou „velký problém zmírnit a malý nechat rozplynout“ prohodil ke Gou Daaigamovi: „V onom zápase utržil pan Jeng pouze lehké zranění, tak pročpak říkáte, že ho skoro ubil k smrti?“
Gou Daaigam ironicky poznamenal: „Můj žák je z toho lehkého zranění tak rozčilený, že ho každou chvíli může ranit mrtvice.“
Keiying trpělivě vysvětloval: „Bída nás donutila, že spolu se synem na ulici prodáváme medicínu, abychom měli na trochu rýžové kaše. Ptám se sám sebe, jak by vůbec mohl vašeho žáka urazit. Netuším, proč váš žák věří pomluvám a musí dělat problémy? Všichni jsme ze stejné branže, měli bychom si proto jeden druhého vážit, a ne ještě mezi sebou vyvolávat konflikty. Vy jste rozumný a chápavý člověk. Doufám, že dokážete mému synovi jeho mladickou nerozvážnost prominout.“
„Tahle záležitost se musí nějak vysvětlit, nelze to nechat jen tak,“ oponoval Gou Daaigam. „Kdyby váš syn na veřejnosti nepomlouval techniku „Chytat ryby levou rukou“,  proč by ho můj žák vyzýval na souboj? Přišel jsem se podívat, jak váš syn umí bojovat. Rozhodně se nemohu vrátit s nepořízenou.“
Wong Feihung se právě vracel domů. Když slyšel návštěvníka, že ho chce vyzvat na souboj a že se zmiňuje o technice „Chytat ryby levou rukou“, už mu bylo skoro všechno jasné. Mladý Feihung drze řekl: „Váš žák bojuje jakž takž, rád ale  provokuje. Místo toho, abyste ho jako učitel pořádně potrestal, ještě ho obhajujete. Co jste to potom za učitele?“
Keiyingova tvář potemněla: „Ty mizero, co si o sobě myslíš? Zmiz mi z očí!“
Když se otec nezlobil, dalo se s ním žertovat o všem možném. Jakmile ale zvážněl, měl z něj Feihung docela respekt. Vida Keiyingův přísný výraz, nezbývalo mu nic jiného, než aby se zklidnil. Přesto ještě zamumlal: „Když zápas, tak zápas, takže kdo se koho bojí!“
Wong Keiying dál Gou Daaigamovi vysvětloval: „Podívejme se na tu záležitost podle toho, co se povídá. Když můj syn předváděl bojová umění, určitě se trochu vychloubal. To není nic zvláštního, protože živit se předváděním bojových umění není snadná věc. Kdybych já své umění snižoval tvrzením, že na tom, co dělám, vůbec nic není, jakpak bych mohl přitáhnout publikum? A kdopak by si ode mne koupil medicínu? Ale co se týče vaší techniky „Chytat ryby levou rukou“, tu rozhodně nepomlouval, to mohu při Nebesích odpřisáhnout. Přišel jste, protože někdo určitě šířil pomluvy o mém synovi. Každopádně jednoho dne pravda vyjde najevo.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Nechme teď stranou, o čem jsme mluvili. Tento rok je mému synovi teprve dvanáct let, je to dítě, které si na ulici vydělává na živobytí předváděním bojových umění, zatímco vy jste slavný učitel bojových umění. Nejen společenským postavením, ale i věkem jste tak rozdílní, a kdybyste vyhrál, ostatní by se vám mohli posmívat za to, že se nestydíte bojovat s dítětem. A to by uškodilo vaší dobré pověsti. Vy ostatně nemáte zapotřebí snižovat se k něčemu takovému. Když je to tak, proč byste se vlastně musel za každou cenu do něčeho takového pouštět?“
Gou Daaigam se zdál být pohroužen v myšlenkách a mlčel.
„Tohle se stalo mezi lidmi stejného řemesla, to znamená mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění. A já si nepřeji vidět, jak si navzájem ubližují a jsou pak ostatním pro smích. Vy jste člověk světaznalý, přece byste nedělal ukvapené závěry? Když už se to stalo, určitě je zde nějaký způsob, jak to urovnat. Neřešme, čí to byla chyba. Já se vám nejprve dle společenských předpisů omluvím a potom zavolám svého syna Feihunga, aby se vám také omluvil. Vyhovuje vám to?“
Keiyingův upřímný a skromný přístup ho postupně uklidnil. Navíc byl pohnut tím, že mu jako první nabízí omluvu. Gou Daaigam proto řekl: „Kdybychom si byli bývali navzájem rozuměli, byli bychom se dnes možná ani nesetkali.“
Když Keiying viděl, že Gou Daaigam je již úplně klidný, předstoupil před něj s rukama spojenýma v uctivém gestu a pravil: „Vy, pane Gou, dokážete velkoryse odpouštět a jste schopen Feihungovi prominout. To ve mě vzbouzí nekonečnou úctu. Já osobně bych si velmi přál, abychom se spřátelili a navzájem si vyměnili své zkušenosti. Tím bychom se mohli já a můj syn zlepšit. Nevím ale, zda vám nebude vadit, že jsme tak nevzdělaní?“
„Ale kdepak, nic takového, takhle pane Wongu nemluvte. Navzájem si vyměňovat zkušenosti a společně se zdokonalovat v umění boje, to je mezi lidmi jako jsme my přece chvályhodné. Co by na tom bylo špatného! A já bych si velmi přál, aby se někdo jako vy stal mým přítelem.“
Keiying pak neprodleně zavolal Feihunga, aby se Gou Daaigamovi také omluvil. Feihungovi se do toho sice vůbec nechtělo, musel to ale udělat, protože v sázce byla otcova čest. S rukama spojenýma v uctivém pozdravu předstoupil obřadně před Gou Daaigama a řekl mu: „Když jsem onehdy zápasil s vaším vynikajícím žákem, choval jsem se velmi urážlivě. Dospělí jsou ale shovívaví k dětským chybám. Přesto vás ještě žádám o vaše velkorysé odpuštění.“
Gou Daaigam si ho důkladně prohlédl a s tajenou radostí Keiyingovi pochvalně řekl: „To je ale skutečně mladý hrdina, ne nadarmo si lidé o něm povídají! Pane Wongu, dobře ho vychovávejte. Váš ctěný syn to v budoucnu určitě dotáhne někam hodně daleko! “
„Ale kdepak, to přeháníte!“ oponovali jako jedněmi ústy otec se synem.
„Mám ve škole ještě něco na práci a bylo by nevhodné, abych zde dále meškal. Takže už půjdu!“ Před odchodem ještě Gou Daaigam prohodil: „Říká se, že bez boje se člověk neseznámí, my jsme se dnes neutkali, a přesto jsme se poznali. Budete-li mít někdy čas, přijďte nás do školy poučit.“
Wong Keiying odpověděl: „Pane Gou, nebuďte tak zdvořilý. Bude-li čas, určitě vezmu svého nehodného syna a přijdeme se k vám něčemu přiučit.“
Poté, co si vyměnili zdvořilosti a uzavřeli přátelství, se tedy rozloučili. Tak byl zažehnán lítý boj, který se mohl kdykoli strhnout.

Když Gou Daaigam odešel, Keiying si k sobě zavolal Feihunga: „Vem si židli a posaď se. Chtěl bych ti něco vysvětlit. My, kteří se učíme bojovým uměním, musíme dbát bojovnických ctností a nevychloubat se chvilkovou převahou. Sice jsi porazil Gou Daaigamova žáka Jeng Daaihunga, ale to neznamená, že jsi schopen porazit samotného Gou Daaigama. Jinými slovy, mezi siláky je vždy ještě větší silák. Do budoucna si pořádně zapamatuj, že prostřednictvím bojových umění si můžeš získávat přátele. Tím se ale myslí výměna zkušeností a zlepšování bojových dovedností a nikoli honba za slávou.“

Feihung přikývl: „Ano tati.“
Keiying pokračoval: „To, jak ses dnes zachoval ke Gou Daaigamovi, bylo dětinské. Byl jsi na něj hubatý a to byla chyba. V přítomnosti dospělého mluv, jsi-li tázán. A navíc, když už dojde ke konfliktu, nejlepší metodou pak je zásada „velký problém zmírnit a malý nechat rozplynout“. Je pravda, že jsem se učil u slavného mistra a také že jsem se v ringu zúčastnil vyzývacích zápasů. Kdyby ses ale utkal s učitelem Gou Daaigamem a prohrál bys, já bych to nemohl přijmout. Ba co víc, musel bych se s ním utkat. Což to není přiléváním oleje do ohně? Když je člověk potulným umělcem, musí se naučit skromnosti a velkorysosti, rozumíš?“
„Vždyť já vím, že to byla chyba. Copak jsem se mu neomluvil?“ Když to Keiyingovi říkal, myslel to vážně. Upřímně řekl: „Tati, všechno, co říkáš, je pravda. Zapíšu si to za uši. Opravdu.“
„Svět potulných umělců je plný nebezpečí. Kdo se chlubí, že je silnější, ten na to brzy doplatí!“ Keiying důrazně Feihunga nabádal: „Nestačí pouze vědět, že to byla chyba, musíš ji ještě napravit. Nemůžeš o ní pouze mluvit, musíš ji skutečně uznat.“
„Ano, rozumím. Tati, už je sice odpoledne, ale myslím, že bychom se mohli jít ještě projít. Při tom také můžeme prodat i trochu medicíny.“ Keiying viděl, že ještě není tak pozdě, proto souhlasil s Feihungovým návrhem jít předvádět bojová umění a prodávat medicínu. Otec se synem si vzali léčivé rostliny a zbraně potřebné k vystupování a vydali se do ulic.
Feihung se díky zápasu s Jeng Daaihungem proslavil, takže když teď na ulici předváděli bojová umění a prodávali medicínu, šly obchody ještě lépe než dříve. Vydělali proto více a pozvolna se tak zlepšila i jejich finanční situace. Sice se ještě našli tací, kteří také prodávali medicínu a proto jim záviděli, když ale viděli, že je s nimi slavný učitel bojových umění Gou Daaigam zadobře, už se je neodvažovali  provokovat.
Obchod s léčivými rostlinami v ulici Tichá dálka den ode dne vzkvétal a zákazníků přibývalo. Protože měl Keiying plné ruce práce s obsluhou zákazníků, nechal někdy Feihunga samotného, aby šel vystupovat a prodávat medicínu. Feihung procvičoval každý den umění boje, které se od Keiyinga naučil. Stával se ještě zdatnějším.
Mezi zákazníky byl i jeden obchodník s léčivými rostlinami jménem Lo Siuyan. Poté, co se doslechl o vyzývacím zápase mezi Feihungem a Jeng Daaihungem, začal se o „mladého hrdinu“ velmi zajímat. Zašel proto do obchodu, aby se s  mládencem seznámil. Lo Siuyan každým rokem nakupoval ve Wannaamu, Gwongsai a na dalších místech léčivé rostliny, které následně dopravoval zpět do Kantonu a prodával. Od té doby, co se poznal s Feihungem a jeho otcem, často přicházel do ulice Tichá dálka, aby si s nimi popovídal.
„Měl byste Feihunga poslat do světa, ať si rozšíří obzory a zdokonalí své umění boje.“ Lo Siuyan pak navrhl, že až pojede do Gwongsai nakupovat, vezme s sebou i Feihunga.
Takový návrh se Feihungovi velmi zamlouval, ale to ještě nevěděl o Lo Siuyanových dalších plánech. Chcete-li se dozvědět, zda Keiying s návrhem souhlasil a jaké podivuhodné příhody pak Feihunga potkaly, přečtěte si další kapitolu.

(Přeloženo pro učitele kung-fu Pavla Macka, který ve své škole Practical Hung Kyun předává Wong Feihungovo dědictví dalším generacím.)
[wpdm_file id=2]