Mateřská v Číně (1. díl) – Zabalit a vzhůru do oblak!

Je pondělí, 27. 5. 2013, osm hodin ráno. Manžel spí na gauči kousek ode mne a snaží se dospat to, co nestihl za posledních několik týdnů a měsíců. Kdo z vás je rodičem, jistě ví, o čem píši. Naši osmi měsíční dcerku Bertu jsem právě uložila do vedlejšího pokoje k jejímu obvyklému dopolednímu dáchu. Denně se probouzí kolem půl sedmé a kolem osmé si říká o další dávku spánku. Tak tomu bylo v Čechách a tak je tomu již i zde. Stačilo den dva zůstat na jednom místě a její obvyklý režim je opět tu. Dnes nestihla ani sníst snídani a už to byl „pan Pankáč a pan Kudrlinka“ (poloha, kterou zaujme, když se jí chce spát – prsty jedné ruky si kroutí vlásky a palec druhé ruky si strčí do pusy, přičemž zbylé prsty vztyčí jako kohoutí hřebínek). Nevadí, nasnídá se, až se za hodinu vzbudí. V tomhle dusném a parném počasí si „říká“ o kojení víc než v Praze, bříško tedy prázdné nemá.

Letiste RuzyneDnes je tomu přesně týden, co jsme v Praze na letišti nasedli do letadla a vydali se splnit si náš sen – Grandiózní plán. Přestěhovat se na čas do Číny a žít tam. Tenhle plán se nám v hlavách líhl již nějaký ten rok a velkou měrou k jeho zrodu přispěla i skutečnost, že manžel pracuje v Číně jako tlumočník a průvodce, takže neustále pendluje mezi Čínou a Čechami. Grandiózní plán, který pro někoho může být vzrušujícím dobrodružstvím a pro jiného zase na hlavu padlým nápadem.

V následujícíh dílech budu psát především o tom, co člověk může zažít na mateřské dovolené v Číně, resp. co tu zážívám já. Podělím se s vámi o tom, jak se např. v Číně seznámit s novými lidmi, aniž by člověk uměl čínsky, jaké to je hledat si vlastní bydlení, jak se zde tráví volný čas a mnoho dalšího. Teď však, ještě plná dojmů z posledních několika týdnů, bych ráda popsala, jak probíhaly přípravy na cestu a cesta samotná.

Baby bassinetMůžu říct, že skoro do poslední minuty, asi tak do půl šesté pondělního rána, jsme nevěděli, jestli odletíme (letadlo odlétalo v 7 hodin ráno).  Celá tahle nejistota – kromě takových těch běžných  pochybností jako jestli je to rozumný nápad s osmi měsíční dcerkou vyrazit na druhý konec světa či jak se v Číně dorozumím bez znalosti čínštiny, až manžel bude provázet skupiny turistů a já zůstanu s Bertou sama doma apod. – začala o týden dříve. Nebo spíš o osm týdnů dříve. Rozhodli jsme se, že dcerku necháme očkovat proti TBC. V Čechách je toto očkování sice již nepovinné, ale přeci jen při pobytu v Asii nebude od věci. Předestírám, že naše dcerka je zdravá jako řípa –  klepu na dřevo, že kromě níže uvedených případů nikdy neměla rýmu, kašel ani horečku. Na první tuberkulínový test (předskokan samotného očkování proti TBC) jsme Bertu objednali na polovinu března – s pocitem klidu, že do našeho odletu zbývají jestě dva měsíce, takže pokud by nastala nějaká reakce na očkování, bude dost času, aby se tělíčko se vším vyrovnalo. Při příchodu na objednaný termín nám paní doktorka oznámila, že kalmetizační sestra je nemocná a nikdo jiný tuberkulinový test nemůže provést. Ještě vysvětlím, že TBC očkování provádí kalmetizační stanice dle místa bydliště očkované osoby. A v našem místě se provádí jen v pondělí (test) a ve čtvrtek (samotné očkování). Není tedy možné nechat se očkovat jinde a jindy. Dobrá tedy, máme dost času, přijdeme, až se sestra uzdraví. Druhý pokus byl zhruba o dva týdny později, začátkem dubna. Sestra byla zdravá, Bertička také. S chutí do toho a očkování je hotovo. Jaké bylo naše překvapení, když o dvanáct hodin později naše doposud zdravá dcerka dostala vysoké horečky, které nás o den později zavezly o půlnoci až na pohotovost. Horečky trvaly pět dnů a dle vyjádření kalmetizační sestry a motolské pohotovosti neměly souvislost s tuberkulínovým testem. Dobrá, nejsem lékař, shody okolností se dějí a Bertička tedy chytila svou první virozu. Očkování se tím pádem musí o měsíc odložit. Na druhý (vlastně třetí, ale jak jsme psala výše, první se z důvodu nemoci sestry nekonal) tuberkulínový test jsme přišli 13. května (letenky jsme měli zakoupené na 20. května) a se sestrou jsme nejdříve naši situaci konzultovali (horečky po prvním testu, náš blížící se odlet, případné reakce na samotné očkování). Přeci jen termín odletu je za rohem a dcerka musí být zdravá. Ničeho se prý nemusíme bát. Na tuberkulínový test nejsou reakce žádné a samotné očkování se velmi dobře snáší. Odjížídme sice již za týden, ale vše bude v pořádku. Minule to byla náhoda, že dcerka po testu onemocněla. Posíleni tímto pozitivním přístupem jsme znovu podrželi dcerce ruku a testovací sérum bylo vpraveno pod kůži. Tentokrát se horečky dostavily až za 24 hodin a zdržely se „již jen“ tři dny, tedy do sobotního dopoledne. Očkování tedy opět neproběhlo a zřejmě ani v budoucnu neproběhne. Nechci nadále naši malou opičku, jak někdy Bertě říkáme, vystavovat náhodným virozám s vysokými teplotami, které si přijdou vždy po tuberkulínovém testu. V sobotu ráno se Berta vzbudila bez teploty a my začali nabývat přesvědčení, že přeci jen odletíme.

V neděli ráno nás Bertička vzbudila velikým záchvatem kašle. Nééé, není to již opravdu znamení, že náš Grandiozní plán je spíše pošetilý plán a my máme zůstat doma? Ne! Nesmíme v něj přestat věřit. Vydali jsem se tedy nedělního rána na pohotovost se poradit a hlavně zjistit, co té naší Berušce je. Paní doktorka nám sdělila, že Berta je pěkná zdravá holčička, že o ni strach mít nemusíme. Ale že cestovat do Asie s takhle malým miminkem je čiré bláznovství. Kašel prý není nic vážného - zní jako začínající kašel, který by ji mohl tak týden potrápit. No a zase jsme nebyli o moc moudřejší. Jet nebo nejet? Zdraví dcerky je pro nás samozřejmě na prvním místě a nikdy bychom ji nechtěli nějak ohrozit. Naši cestovní lékarničku jsme tedy alespoň rozšířili o kapky a sirup proti kašli. Zbytek dne jsme o kašli už neměli čas přemýšlet, protože jsme museli balit před cestou. Poslední  příležitost k váhání se námOk la naskytla v pondělí kolem půl páté ráno. Na letišti jsme měli být kolem půl šesté, čas nejvyšší vzbudit naši malou opičku a vyrazit na autobus směr letiště. Manželovi přišlo, že dcerka hicuje, a tak navrhl ještě jedno kontrolní přeměření teploty. A byla tam. 37.5! Nééé, to snad ne. Cestou na letiště jsme po sobě s mužem zoufale pokukovali. Chvíli byl jeden pro odlet a druhý zase pro to, abychom zůstali. Za chvíli se role prohodily. Nakonec jsme se domluvili, že na letišti uděláme poslední měření, a pokud bude teplota vyšší než 37,4, tak zůstáváme. Sbohem, náš Grandiózní pláne! A protože vám o týden později píšu z Číny, je zřejmé, že teplotu na letišti už neměla. Huráááá! Neklid nás však neopustil, dokud jsme nepřistáli v Hongkongu a neviděli, že Berta je v pořádku.

Letový plán byl následující: odlet v 7 hodin ráno z Prahy do Amsterdamu, tam 4 hodiny čekat na 11 hodinový let do Kantonu, kde budeme muset ještě 8 hodin čekat na hodinový let do Hong Kongu.  Sečteno a podtrženo – 28 hodin na cestě. Ufff. A to navíc s osmi měsíční holčičkou, která doposud jen několikrát cestovala vlakem. Jestli na palubě letadla nechá pracovat hlasivky v celé své síle, jak to naše dračice umí, tak to se mají spolucestující nač těšit

HongkongPo příletu do Hong Kongu jsme se s mužem shodli, že vlastně celá cesta proběhla dobře a pohodově. Bylo pár chvil, kdy se Berta rozezpívala z plných plic. Daleko víc však dováděla u táty na klíně nebo spala ve své palubní kolíbce. Při dvou krátkých letech nebyla postýlka ve výbavě letadla, a tak spala u táty na klíně, při dlouhém letu jsme pro ni dostali dětskou postýlku (baby bassinet), která se připevní na stěnu letadla před první sedadla v řadě. Krása, díky tomu jsme měli i my velice pohodlné cestování. Lepší sedadla jsou snad jen v business třídě. Na přestupy a čekání na letištích jsme pro Bertu měli kočárek, který jsme si s sebou brali do Číny. Sice nám před každým nástupem do letadla, kdy jsme museli kočárek odevzdat, oznamovali, že není možné, aby nám byl kočárek na přestupu vydán a že bude jako zavazadlo zaslán až do cílové stanice, nicméně pokaždé se manželovi podařilo s letištním personálem vykomunikovat jeho vyjmutí ze zavazadlového prostoru. Ufff! Ani nechci domýšlet, jak náročných by bylo osm hodin čekání s osmi měsíčním divochem v náruči. Takhle si i na přestupu v kočárku zdřímla a nechala se vozit po letištní hale, aby mohla vše svýma velkýma očima pozorovat.

Do Hong Kongu (HK) jsme přiletěli odpoledne v pět a podle manželových propočtů jsme se měli do zamluveného hotelu v centru Hong Kongu dostat kolem sedmé večer. Z letiště jezdí do centra města rychlodráha, od které to dle mapy už k hotelu nebylo daleko. Rozhodli jsme se jít od stanice rychlodráhy pěšky. Dvacet minut až půlhodiny chůze bude příjemná změna po prosezených 28 hodinách. Na těžká zavazadla na zádech jsme zvyklí. I s nimi to bude jistě příjemná procházka podvečerním městem. Byla by, kdyby –  jsme tíhu zavazadel nepodcenili. Přeci jen se chystáme zde žít Vzhuru do Kantonua ne se pár týdnů dovolenkovat. Celková hmotnost kolem 70 kg v pěti batozích plus kočárek byla dost i na nás batůžkové cestovatele.  Byla by, kdyby –  centrum Hong Kongu nevypadalo jako město ze sci-fi filmu. Nespočet mrakodrapů čnících do nebe, nad hlavami svítící a blikající neony s reklamami, podchody a nadchody, kterými proudí davy lidí proplétající se skrze šňůry aut. Co na mapě vypadá jako vzdálenost mezi Orlojem a sv. Václavem, může být v Hong Kongu cestou na pár hodin. Do hotelu jsme přišli díky kličkování v těch všech podchodech a uličkách, z nichž  některé byly uzavřeny z důvodu další výstavby tohoto velkoměsta, až kolem osmé večer, tedy asi o hodinu později než jsme plánovali. Jupí, důležité je, že jsme to zvládli.

Druhý den ráno jsme pak zažádali o víza, odpoledne si je vyzvedli, ale záverečný přesun jsme nechali na následující den. Přeci jen dvacetiosmi hodinová cesta nás řádně vyčerpala a my si rádi dopřáli volnější večer. Už se jenom zítra přesunout do naší cílové destinace – Kantonu (Guangzhou) – a jsme „doma“!

LV