Mateřská v Číně (3. díl) – Chaloupka uprostřed velkoměsta

Tak co myslíte – přestěhovali jsme se nebo ne? Kdo hádal, že z bydlení sešlo, ten naštěstí neuhodl. Od poloviny července už bydlíme na jiné adrese. Náš nový domov, taková „chaloupka“ uprostřed jedenáctimilionového Kantonu, se nachází ve staré zástavbě, kde na bělocha nenarazíte. Naši sousedé mezi sebou mluví hlavně kantonsky (kantonština je jeden z nejrozšířenějších čínských dialektů). Standardní čínštinou, která se vyučuje ve světě, moc dobře nevládnou, a navíc ji ani nemají moc v lásce. Proč by taky, když jejich rodný jazyk je kantonština, že. O angličtinu se zde ani nemá cenu pokoušet. Teprve nyní  na vlastní kůži zjišťuji, co znamená domlouvat se rukama nohama.

chaloupkaTakže – od desátého července 2013 bydlíme v našem vysněném domečku. V přízemí se nachází obývací pokoj, kuchyně a koupelna, v prvním patře je pak ložnice a pracovna, která zároveň slouží i jako pokoj pro hosty. Domeček zůstal kompletně vybavený, a tak opravdu stačilo jen přenést batožinu a mohlo se bydlet. I když… Ale vezmu to po pořádku. Pár dnů před termínem, kdy se měla podepsat smlouva, se nám ozvali z realitní kanceláře, zda máme zájem uzavřít smlouvu dříve. Zájem jsme samozřejmě měli. Předchozí nájemník se již odstěhoval, takže jen co se vyřídily potřebné formality, mohli jsme se stěhovat. Když jsme následující den ráno přišli obhlídnout naše nové bydlení, zjistili jsme, že před nastěhováním bude nutný velký úklid. A to pěkně od podlahy. Zvolili jsme následující strategii – Petr se bude starat o Bertu a já se pustím do úklidu. Rejžákem jsem drhla podlahy a dlaždice na stěnách v koupelně a kuchyni. Spotřebovala jsem na to celou láhev čističe na WC, který jsem použila k odstranění zažrané špíny. Digestoř a vařič si vyžádaly největší pozornost a já si říkala, jesti by nebylo lepší koupit nové – nakonec se to vyřešilo jednou celou lahví přípravku na odstranění mastnoty. Dále padl i jeden celý saponát na podlahy. Za dva dny uklízení jsem snad třicetkrát měnila vodu v kýblu. Po druhém dni uklízení jsem se nechala přemluvit, abychom se už přestěhovali. Zbylý úklid již tedy probíhal za pochodu nebo přesněji za našeho „zabydlování se“. Byl to rozumný nápad, i když jsem z něj z počátku radost příliš neměla, protože jsem věděla, že je zde stále co uklízet. Po dvou dnech úklidu konečně proběhlo samotné stěhování. Vzdálenost mezi bytem našeho kamaráda, ve kterém jsme doposud bydleli, a naší novou „chalupkou“ je zhruba patnáct minut chůze.  Stěhování tak bylo vcelku hračka. K zavazadlům přivezeným z Čech přibyla jen dětská postýlka, židlička a kočárek. Párkrát jsme se otočili a bylo hotovo!

Všechno probíhalo velmi hladce, protože v té době zde s námi pobýval náš český kamarád, který nám pomáhal a kterému tímto patří obrovské díky. Přijel za námi a za Čínou na celý červenec, a protože jeho cesta byla domluvená už dlouho dopředu a my netušili, že se hledání nového bytu tak prodlouží, nezbývalo než ho do celé stěhovací akce zapojit. Pomohl nám nejen se samotným stěhováním, ale i s úklidem (na pokoj pro hosty už jsem prostě neměla sil) či s hlídáním naší dračice, takže ještě jednou díky.stehovani

Poté, co jsme se přestěhovali a víceméně i zabydleli, vydali se kluci na cesty za krásami Číny . A tak jsme v Číně, poprvé za dobu našeho pobytu, zůstaly s Bertou samy doma – cesta byla naplánovaná na deset dnů a já zde zůstala vybavená telefonními čísly na pár anglicky hovořících (i anglicky nehovořících) Číňanů, na které bych se mohla v případě potřeby obrátit. Oněch deset dnů proběhlo příjemně a bez nehod a já si naplno užívala života s naší dračí princeznou. Kromě našich obvyklých denních rituálů – procházek, prozkoumávání všech zákoutí domečku, nakupování čerstvých potravin na tržištích aj. – jsem se v každé volné chvíli věnovala uklízení domečku. Černé nožky Bertičky auklizeni špinavé oblečky svědčily o tom, že bude ještě chvíli trvat, než se definitivně zbavíme všudypřítomné stoleté špíny. Takže jsem do našich denních hrátek zapojila např. i společné vytírání, což Berta přivítala jako velice příjemné zpestření našeho herního portfolia. Dále jsme objevily kouzlo schodů vedoucích do ložnice a manželovy pracovny v prvním patře. Právě tyhle schody mne ještě před nastěhováním naháněly hrůzu. V hlavě mi běželo, jak tady uhlídám tu naši neposednou dračici. Ten den, co jsme se nastěhovali, vylezla schody snad dvacetkrát. A hned první výstup byl samostatný, bez jakékoli pomoci. Jen jsem vždy stála za dcerkou a jistila ji. Strach ze schodů byl tentam a já je naopak s povděkem přijala jako pomocníka pro vyplnění času s aktivním kojencem. A dny poklidně plynuly… Vlastně, málem bych se zapomněla zmínit o našem domácím „mazlíčkovi“. Nedlouho po tom, co jsme osaměly, jsem se s ní nebo s ním setkala – náhodou jsme na sebe narazili večer v koupelně. Nevím, kdo byl víc vylekaný, zda já nebo náš krysí spolubydlící. Od tohoto setkání jsem každé ráno nalézala v kuchyni stopy nočního plenění. Tady nakousaný pytlík s čajem, támhle zase prokousaná díra v dětských kaších. Válka byla vyhlášena ve chvíli, kdy jsem jednoho rána našla poloprázdný pytel Bertičinných oblíbených křupek, které jsme si vezli s sebou z Čech. Zanedlouho mi došlo, že kuchyň musí být prázdná, tzn. prostá veškerých jídelních zásob. A tak jsem začala věci postupně schovávat. Postupně, protože jsem si naivně myslela, že když bude jídlo zavřené v plastovém boxu, unikne krysí pozornosti. Chyba! Jednou ráno jsem našla rozhryzané víko plastového boxu a v něm nakousaný pytlík s rýžovou moukou. Myslím, že to ráno jsem si uvědomila, že v kuchyni opravdu nesmí zůstat vůbec nic k jídlu. Usoudila jsem také, že je třeba na myšáka políčit, a tak jsem se bez otálení vydala se slovníkem v ruce shánět klícku pro naše spolubydlícího. Tady ještě odbočím k takové jazykové zajímavosti – čínština má jedno slovo pro krysu, myš či potkana. A jen označením velikosti upřesníte, koho z nich máte na mysli. Vždy jsem tedy říkala, že máme doma velikou myš, a raději jsem svou slovní výpověď navíc podpořila gestem široce rozepjatých paží. K mé spokojenosti jsem se ještě to ráno vracela domů s klecí. V hlavě mi však běželo, co budu dělat, až se velký myšák chytne, protože zabít bych ho opravdu nedokázala. Ale jít ho někam vypustit mi zase přišlo divné. Co tedy s ním? Zavolala jsem Petrovi, aby mi čínsky napsal: „Dobrý den. Promiňte, že Vás obtěžuji, ale mám v kleci velkou myš a netroufám si ji zabít. Mohl byste mi prosím pomoci?“. Teď už stačilo jenom krysomyšáka do klícky chytit a zanést ji za nějakým sousedem. Jak se však ukázalo, má obava, co s chycenou krysomyší, byla zbytečná. Už v našem domečku bydlíme přes měsíc a mazaný krysomyšák se klícce úspěšně vyhýbá. To i přesto, že mu do ní pěkně podstrojujeme. Čili s námi stále bydlí a každou noc tu ťapká. Jak jistě cítíte z mého vyprávění, tenhle krysomyšák mě krapet znepokouje. A to upozorňuji, že myši na chalupě v Čechách mě nechávali chladnou – dokonce jsem v noci ráda poslouchala jejich cupitání!

pasChlapci se na cestách také nenudili – náš kamarád po několika dnech zjistil, že ztratil pas. Nedalo se dělat nic jiného, než změnit původní plán a vydat se do hlavního města, Pekingu, na českou ambasádu. Tam byl kamarádovi okamžitě vystaven nový pas. Nebylo však ještě vyhráno, protože kromě pasu je nutné vystavit i nové vízum, o které je třeba zažádat na čínském úřadě. A to, jako řada dalších věcí na čínských úřadech, je složitá byrokratická záležitost. Standardní doba pro vystavení víza je deset dnů. Nicméně našemu kamarádovi zbývalo pouhých osm dnů do odletu z Hong Kongu, který se nachází na druhé straně Číny. Nikoho na úřadě samozřejmě nezajímalo, že nedostane-li vízum dříve, let nestihne. Díky české ambasádě a výřečnosti Petra se nakonec podařilo získat vízum „už“ za šest dnů. Takže pouhé dva dny před odletem nasedli kluci na vlak v Pekingu. Tedy spíš „nastáli“, protože místenky a lůžkové lístky byly beznadějně vyprodané, a tak nezbývalo nic jiného než zakoupit lístky na stání, tzv. stojáky, a za jednadvacet hodin dorazili zpět do Kantonu. Následující den ráno již kamarád ujížděl autobusem směr hongkonské letiště.

Po kamarádově odjezdu na konci července nás s Petrem čekal první společný týden v našem kantonském domečku. Krásný týden, který utekl jako voda ve Žluté řece. Začátkem srpna Petr nasedl na letadlo směr Peking, kde si vyzvedl skupinu českých turistů, se kterými ho čekala čtrnáctidenní cesta po Číně. A tak jsme s Bertou opět zůstaly samy doma. vedraOd Petrova odletu nám dny pozvolna utíkaly – procházky, domácí dovádění, večerní naslouchání krysomyšímu stepování atd. V Kantonu tou dobou panovala vedra tak veliká, že jsme musely omezit naše pravidelné procházky. Vycházet ven se dalo jen brzy ráno a pozdě odpoledne. Přesto se Berta celá obsypala potničkama, až se nás sousedé ptali, co se jí stalo. Potničky nemizely, i když jsem ji denně několikrát sprchovala. Nepomáhaly ani koupele ve výluhu ze zimolezu, který mi byl pro tento případ doporučen. Stejně tak ani šťáva z hořké okurky (další rada čínských přátel), kterou jsem Bertu potírala, potničky neodstranila. Naopak se potničkám dařilo ještě víc, když v domečku přestala fungovat klimatizace. Noci se pro nás staly utrpením. Větrák stojící těsně u postele byl jen velice slabou útěchou pro dvě skoro nahá upocená těla. A takhle to trvalo dobře přes týden, než konečně přišly vysvobozující deště. Byla to příjemná změna spát zase pod lehkou dekou a bez propoceného prostěradla pod sebou. K našim pravidelným procházkám jsme se však ještě vrátit nemohly – teď pro změnu kvůli silnému dešti, který v Kantonu panoval několik dnů. Během Petrovi nepřítomnosti se kromě výše zmiňovaného nic mimořádného neudálo. Tedy kromě jednoho dne, který ale opravdu stálo za to. Začalo to hned ráno, kdy jsem v kuchyni našla další stopy po řádění našeho spolubydlícího. Tentokrát se krysomyšákovi podařilo shodit z police lahev se sójovou omáčkou. Čert vem omáčku, ale sesbírat všechny ty střepy, aby nikde nezůstal sebemenší úlomek skla, to byla piplačka. Nechtěla jsem riskovat, že naše dračice, která neustále rejdí po domečku, na nějaký střep narazí. Další nemilé překvapení mne čekalo, když jsme se toho dne vrátily domů z ranní procházky. Na podlaze v ložnici jsem našla rozškrabané pěnového puzzle. Zaplavil mě pocit naprosté bezmoci. Takže krysák se už odvážil až k nám do ložnice. Navíc ještě přes den, čímž porušil nepsanou dohodu o tom, že domek patří přes den nám a jemu v noci. Určitě se mstí za to, že jsem mu schovala všechno jídlo. Úplně jsem ho tam viděla – stojí na podložce a zuřivě jí cupuje. Vlastně dost absurdní představa, ale v tu chvíli jsem jiné vysvětlení neměla. Záhadu jsem vyřešila o pár hodin později, když jsem šla znovu do ložnice. Ve dveřích pokoje jsem stačila koutkem oka zahlédnout, jak se něco bleskurychle vrhá k otevřenému oknu a prchá přes náš balkonek pryč. Žádný krysomyšák, ale kocour od sousedů! Jak bych v tu chvíli zulíbala jeho tlapky! Kéž by chodil častěji a krysomyšákovi utnul tipec. Tímhle ale ten šílený den ještě neskončil. Večer, když jsem připravovala jídlo pro Bertu, strčila naše zvídavá dračice svoji ruku do kaše právě zalité vroucí vodou. Nevím, na co jsem v tu chvíli myslela, že jsem si té šmátravé ručky nevšimla. Její nářek mne však ihned vrátil zpět do reality. Plakala nebo spíš řvala jako lev víc jak hodinu než usnula. Následující ráno jsem při pohledu na tu opařenou dětskou ručku měla docela nahnáno – stržený puchýř pokrývající celý palec odhalil „živé maso“ a další tři prstíky obalené obrovskými puchýři vypadaly také hrůzostrašně. Čínská kamarádka mi ještě ono ráno přinesla olejíček, který se v Číně používá k hojení popálenin. Nebesa naštěstí stála při nás a prsty se začaly rychle regenerovat. Vše se pozvolna vracelo do starých dobrých kolejí – a navíc se chytil krysomyšák! Jak jsem již psala, v kuchyni nebylo možné nechat žádné jídlo (máme tam pouze police), a tak všechny zásoby putovaly do skříně v obýváku. Jednoho dne mi padl zrak na pootevřená dvířka skříňky. Zřejmě jsem je pořádně nedovřela. Hned jsem to napravila a víc tomu již nevěnovala pozornost. Když jsem o pár hodin později vytahovala ze skříňky rýži, všimla jsem si, že se vzadu za plastovými boxy něco mihlo – krysomyšák! Okamžite jsem přibouchla dvířka a čekala jsem, až se zklidním natolik, abych mohla napsat Petrovi, že jsem krysomyšáka konečně chytila. Petr během chvíle odpověděl, že k nám vyslal pana domácího, který se o našeho spolubydlícího postará. Pan domácí přišel se svou ženou takřka hned. Ukázala jsem jim, kde se krysomyšák nachází, a široce rozpřáhlýma rukama jsem znázornila vězňovu velikost. S manželkou se notnou chvíli radili, co a jak provést, a mě bylo i bez jazykového porozumění jasné, že úplně neví, jak na to. Jak dostat krysomyšáka ze skříně a nenechat ho při tom upláchnout. Nakonec mi ukázali, že vynesou ven celou skříň a tam ji teprve otevřou. A tak se také stalo. Pak už šlo všechno ráz na ráz. Sotva pan domácí otevřel dvířka a vyndal první plastový box, krysomyšák vystřelil ven a už si to metelil pryč. Sbohem, krysomyšáku! Hurááá!

Má radost však netrvala dlouho. Za hodinu, možná dvě, jsem z kuchyně opět slyšela ono známé ťapkání krysomyších nožiček. To snad ne! Buď je ten rošťák zpátky nebo jich u nás doma žijie víc. Však my se jen tak nedáme! Lov ještě neskončil!

Nyní, když je Petr  zpět v Kantonu, postupně objevujeme kouzlo „naší vesnice“ uprostřed velkoměsta. Rádi se procházíme bludištěm křivolakých uliček, které jsou tvořeny na sebe nalepenými domečky. Co rodina, to jeden malý jednopatrový či dvoupatrový domek. Najdou se i vícepatrové domky a činžáky, které však nijak nenarušují zdejší „vesnický“ ráz. V uličkách se promenádují dobře živené a opečovávané kočky – zřejmě jediný účinný pomocník v boji s krysomyšáky. Uličky se zelenají různorodou květenou ve stejně různorodých květináčích. Drobné keříky, rostliny s obrovskými listy, palmy a mnoho dalších mne neznámých rostlin nám tu vytváří takovou malou botanickou zahradu. Lidé suší vyprané prádlo před svými domky na bambusových tyčích, lešenářských trubkách či na venkovních kabelech. Do většiny domů se vchází skrze dvoje dveře. Dveře směrem do bytu jsou nám dobře známé dveře, které tvoří hranici mezi veřejným a soukromým životem. U nás v Čechách zůstávají zavřené, ale zde jsou po většinu dne otevřené. Zavřené totiž zůstávají jen druhé dveře, které vedou směrem do ulice. Nejsou to vlastně dveře v pravém slova smyslu, ale spíš se jedná o řemeslně vyvedenou mříž, která umožňuje proudění vzduchu v domě, a tím i o poznání příjemnější žití. Samozřejmě se také naskýtá příležitost pro kolemjdoucí zvídavé oči (jako jsou ty naše) nahlédnout do života za „mříží“, a tak leckdy vidíme sousedům až přímo do talíře.holicVětšina našich sousedů jsou přátelští a sdílní lidé. Než se při našich každodenních procházkách dostaneme přilehlými uličkami na hlavní ulici, pozdravíme se minimálně s půl tuctem známých tváří. Soused o pět domků dál každý den mistrně stříhá a holí před svým domem za neuvěřitelnou cenu čtyř yuanů (cirka dvanáct Kč). Sousedi na rohu provozují madžongovou hernu (madžong je jedna z nejrozšířenějších her v Číně na způsob našich žolíků, ale namísto karet se používají obdélníkové kostičky) a my každý večer usínáme při cvakání madžongových kostiček. Když onen cvakavý zvuk ustane, víme, že je přesně půlnoc. Sousedka z vedlejšího domku pracuje v Carrefouru a její dcera od nového školního roku nastoupila na střední školu, kde se učí anglicky. Souseda z vedlejší uličky zase často potkávám v parku, kam chodí opřen o kolečkové křeslo naslouchat ptačímu švitoření. Sousedům z protějšího domku, kteří na nedalekém tržišti prodávají ovoce,  se před pár dny narodilo třetí dítě. V uličce za rohem sedí celý den usměvaví manželé, kterým lidé nosí věci na recyklaci, popř. oni k takovým lidem chodí domů a zbavují je nepotřebných věcí – rozbité elektroniky, starého oblečení…. Život na takové „vesnici“ začíná kolem šesté hodiny, tj. poté, co venku zhasnou pouliční lampy. Chvíli nato je vidět další sousedku, která pracuje jako metařka, a svým bambusovým koštětem důkladně vymetá všechny uličky. Zhruba ve stejnou dobu se vyváží popelnice, takže každý nový den se člověk ocitá v čistém a uklizeném prostředí. Nejpozději kolem sedmé hodiny už slyšíme rachocení wok pánví a cítíme vůni připravujících se snídaní. Lidé jsou zde zvyklí na teplé snídaně jako jsou např. nudle, slaná rýžová kaše, napařované bochánky apod. Děti začnou v uličkách dovádět až o několik hodin později. Večer většinou nechodí spát dříve než před desátou hodinou, takže ráno si musí přispat. Zvlášť když je čas prázdnin. Když se snese večer do kantonských uliček, příjemně se ochladí a lidé si vytáhnou na zápraží stoličky, na kterých dlouho do noci vysedávájí a klábosí o všem možném i nemožném.

Tak to je náš nový domov – chaloupka uprostřed jedenáctimilionového Kantonu! domov

Přejeme krásné dny pozdního léta a vesele barevný podzim!

LV