Mateřská v Číně (5. díl) – Zima je pryč, vzhůru k moři!

A je to tu – pomyslná ručička hodin oběhla jednou dokola přes jaro, léto, podzim a zimu a my zde v Kantonu prožili druhé „jaro”. Tedy podle teploměru spíš rovnou další dlouhé léto. Zima se postupně, skrze zhruba měsíční vydatné deště, přeměnila do třicetistupňových teplot. Příjemně hučivý monotonní zvuk elektrických kamen, které jsme po celou zimu měli zapnuté takřka nepřetržitě, byl vystřídán příjemně hučivým monotonním zvukem klimatizace. Netřeba snad ani dodávat, že i ta běží každý den na plné obrátky.

Prožít zimu v Kantonu byl zajímavý zážitek. Ačkoli zdejší zima byla oproti té české velice mírná (teploty neklesly pod deset stupňů) a krátká (netrvala snad ani ty tři měsíce), my ji vnímali dost intenzivně. Intenzivně chladně. Čínské domácnosti topení nemají, tedy alespoň zde na jihu Číny je nenajdete. V lepším případě může jako topení sloužit klimatizace, která je na rozdíl od topení přítomna ve většině domácností. Naše stará klimatizace však topit nedovede, a tak nám nezbylo než zakoupit elektrický přímotop. S příchodem prvních „mrazíků” se nabídka obchodů pružně přizpůsobila poptávce a elektrická kamna byla k dostání snad v každém krámku. Přestože nám doma kamna pracovala na plné obrátky, chladu neubývalo. Mám podezření, že náš domek v zimě kumuluje venkovní chlad (v létě zase ubíjející teplo), protože venku bylo často tepleji než uvnitř. Po vzoru našich sousedů jsme tedy chodili doma stejně teple oblečení jako venku. Jen na noc jsme si sundávali bundy. Udivilo mě, že i v tomto chladném počasí lidé tráví venku spoustu času. Zima nezima, venku to stále žilo. Hřiště, kde převážně starší lidé denně rozhýbávají svá těla na „posilovacích” strojích, byla stále plná. Stejně tak neustal ani hráčský život – karbaníci, šachisté a hráči mahjongu dál venku vysedávali a hráli s plným nasazením. Vlastně proč by lidé venku nebyli, když doma vládla stejná zima jako venku?

Zima se během března nenápadně překulila do jara a jaro rovnou do léta. Celá tahle proměna trvala asi pět šest týdnů, kdy den co den vydatně pršelo. Někdy se strhly takové bouřky, jaké jsem ještě nikdy v životě nezažila. Hromy ihned následovaly blesky a já myslela, že země snad musela puknout, takové to byly rány. Občas nám tohle deštivé počasí ani nedovolilo vyjít z domu ven.

V půli května, který byl stále ještě ve znamení občasných přeháněk, jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat k moři. Najít místo, kde bychom si mohli užít „rodinnou pohodu” ale nebyla úplná hračka. Nakonec jsme dali na doporučení kamarádů a vybrali si přímořské město Yangjiang, které je od Kantonu vzdálené zhruba pět hodin jízdy autobusem. Po krátkém rozmýšlení jsme se rozhodli, že si pobyt u moře zajistíme přes čínskou cestovní kancelář. Bez vlastního auta by se na toto místo člověk jen stěží dostal. V porovnání s ostatními účastníky zájezdu, kteří se vydali na výlet jen s malým batůžkem, jsme museli s naší obrovskou krosnou vypadat asi dost komicky. Aby ne, když malé dítě má více věcí než jeho rodiče dohromady. Nočník, plínky, knížky, hračky, teplé oblečení pro případ nenadálé zimy a další – to všechno zabralo dobrou půlku krosny. Je pravda, že většina spolucestujících jela k moři jen na otočku. Ráno vyrazili z Kantonu a druhý den v poledne se vraceli zpět. Zájezdy jsou takto stavěné asi i díky tomu, že řada pracujících Číňanů nemá mnoho volna. My jsme se ale rozhodli rovnou pro tři dny.

Když jsme se blížili do cíle, oznámil nám delegát cestovní kanceláře, že autobus nemůže zajet až k jednotlivým hotelům (lidé bydleli na různých místech) a že si musíme obstarat vlastní dopravu, popř. jít deset až dvacet minut pěšky. V jednu hodinu jsme tedy v tom největším poledním žáru vystoupili z plného autobusu moře chtivých Číňanů a stanuli na mistě, které se ukázalo (oproti mým naivním představám) jako přímořské letovisko se spoustou hotelů, restaurací, krámků a stánků se vším možným i nemožným. Cestou do hotelu skrze moderní betonové letovisko se postupně hroutila má romantická představa o autentické rybářské vesničce bez turistů, ve které žijí lidé v malých domečcích se střechami z palmových listů. Bylo mi už jasné, že vysněnou písečnou pláž, kde by nás rušil pouze cvrkot cikád, nenajdme. Rozhodně ji nenajdeme s čínskou cestovní kanceláří, která sem denně pošle několik autobusů.

Po příchodu do hotelu jsem náš pokoj označila jako „holopokoj“ – dvě postele, stůl a stará televize. V našem případě jsme to však uvítali, protože touha naší dcery Berty všechno prozkoumat a přestěhovat je opravdu veliká. Z odpočinku po cestě, který jsme měli s Petrem v plánu, však rychle sešlo. Jak se během chvíle ukázalo, Berta dokázala i v takovém pokoji najít schovaný popelník a rozříznout si o něj ručku. Po ošetření lehce krvácející dlaně jsme se rozhodli raději vydat ven rozhýbat unavená těla. Moře bylo vzdálené pár minut chůze od hotelu a já rychle zjistila, že azurově modré moře byla stejně nesmyslná představa jako domorodá vesnice bez turistů. Neplacená pláž se zelenala vyplavenými řasami a ve vodě sem tam plavalo něco, co do vody rozhodně nepatří. Doufala jsem, že na placené pláži bude situace lepší. A k mé radosti byla.

Placená pláž byla udržovaná – jemný písek sváděl k procházkám podél moře a malý palmový hájek poskytoval příjemnou ochranu před žhavými slunečními paprsky. Sice to stále nezapadalo do mé romantické představy, ale ke spokojenosti to stačilo. Zvlášť dopoledne u moře byla úžasná. Pláž jsme měli skoro celou pro sebe, protože skupiny čínských turistů (na cizince byste zde nenatrefili) se k moři vydávali pouze odpoledne, kdy do letoviska přijeli. Druhý den dopoledne před návratem domů se pak plně věnovali nákupu suvenýrů a ochutnávání mořských plodů. Nicméne i odpoledne na čínské pláži bylo nezapomenutelným zážitkem. Přestože řada Číňanů neumí plavat, stejně si dokáží užívat vodních radovánek. Staří, mladí, muži, ženy, ti všichni měli pestrobarevné plovací kruhy, aby se mohli houpat na vlnách. A že to byly nějaké vlny! Ten, kdo se do moře už nevešel, respektive do prostoru vyhrazeného pro koupání, se procházel po pláži. Překvapující bylo, že velká část mužských návštěvníků pláže vůbec nebyla plážově oblečena. Žádné plavky, popř. kraťasy, triko a sandály. Místo toho se tu procházeli lázeňští šviháci.

Čas u moře nám nakonec uběhl velice příjemně a já na něj ráda vzpomínám. Zvlášť nyní v těchto parných dnech!

Krásné léto všem!

LV