O květinových člunech z pera Josefa Kořenského

Josef Kořenský (1847-1938) byl slavný český cestovatelcestopisný fotograf z konce devatenáctého a začátku dvacatého století. Povoláním byl ale učitel – nejdříve vyučoval na různých školách přírodopis, fyziku a další předměty, později se stal ředitelem na dívčí obecné a měšťanské škole na Smíchově. Zajímal se o přírodní vědy a jeho celoživotní zálibou bylo cestování.
V letech 1893-1894 podnikl s přítelem Karlem Řezníčkem první novodobou cestu kolem světa, mj. navštívil i Hong Kong a Čínu. Je autorem velmi čtivých cestopisů, které by neměly uniknout vaší pozornosti. Přinášíme vám ukázku z druhého dílu jeho úžasného cestopisu Cesta kolem světa, kde barvitě líčí své zážitky z Číny a dalších zemích. Vybrali jsme pro vás část pojednávající o tzv. květinových člunech v Kantonu, které Josef Kořenský navštívil v devadesátých letech předminulého století.

„Navštívili jste také květinové čluny?“ bývá obyčejná otázka, kdykoliv dojde v hovoru na Kanton.
Pověstné „květinové čluny“, jimž říkají v Kantoně či-tung-teng, navštíví každý cizinec toliko jednou. Po druhé a po třetí nemá k opětné jich návštěvě mnoho chuti.
My nebyli z jiných a šli jsme upokojit zvědavost. Pověst o květinových člunech jest horší nežli skutečnost.
Jednoho večera objednali jsme člun, abychom si vyjeli do ulic a uliček plujícího města. Plavba taková podniká se později za noci, až plující restauranty ozáří se lampiony a bengálským ohněm a oživnou četnějšími hosty a hlučným rejem, při němž vypalování raket a prskavek hraje důležitou úlohu.
Náš člun klestil si zvolna cestu v průplavu mezi Šaminem a nábřežím města. Mnohé čluny navracely se za tmy z Perlové řeky, aby kotvily přes noc blíže města. Bylo třeba vyhýbati se opatrně tolikerým kocábkám, jež pro těsný průchod sotva mohly z místa.
Volněji jsme pluli, když ocitli jsme se v ulicích a uličkách, které tam vytvořují zakotvené čluny.
Některé čluny představují příbytky soukromé, jiné jsou veřejné restauranty o jednom nebo více patrech. Známkou plujících těchto hostinců jsou bohaté řezby. Obracejí k sobě pozornost pestrým pomalováním a pozlacením. Nad portály vznášejí se lucerny, lampiony a guirlandy, upletené ze strojených květin. Vchody takové vypadají vábně a nádherně, zvláště když osvítí je za čiré tmy záře bengálu, zapalovaného občas na prahu plujícího restaurantu.
Bambusové můstky, tenká prkna a lešení zprostředkují spojení mezi čluny. Jsou náhradou za chodníky. Dlužno choditi po nich se vší opatrností. Lávky a můstky prohýbají se pod nohama každým krokem. Za rychlejší chůze dotýkají se samé hladiny vodní. Zábradlí je málo kde.
Průvodce zavedl nás do květinového člunu, jenž měl několik pater. Vlastně bych měl říci, že měl několik palub. Kajuta představovala přízemek domu. Byla proměněna ve skvělý salon. Jeho výška překonávala rozměr salonu u nás obvyklého. Prostranství jeho bylo vzdušné a báječně osvětlené. Vzduch vanul do něho portálem dokořán otevřeným a zdobeným nahoře těžkými draperiemi.
Vnitřek salonu oslnil náš zrak. Kříšťalové lustry hrály lomem světla ve všech barvách jako drahé kameny. Malované stěny byly vykrášleny brokátem a výšivkami. Červený svit průzračných luceren obracel perleťové výplně v jiskrné opály a zbarvoval do temna purpurové povlaky hedvábného aksamitu, jímž majitel plujícího salonu přioděl řady pohodlných křesel.

V křeslech hověli si četní večerní hosté a ovívali se palmovými vějíři.
Kolem nich mihaly se drobné postavy mladistvých dívek. Tvář jejich byla zsinalá od silného líčidla. U lalůčků ušních třpytily se jim kruhovité ozdoby, a v účesu havraních vlasů skvěl se diadem z padělaných perlí. U jiných krásek protkán byl přiléhavý účes umělými květy, zhotovenými z památného papíru dřeňového, nazývaného nepravě rýžovým.
Oděv veselých těch družek života byl pestrý, nožky drobné, uměle znetvořené. Každý jejich krok podobal se dle čínského rčení „kolébání lilie“.
Zdálo se, že dívčí ten sbor pohlížel na nás cizince s odporem a opovržlivě. Naše objevení utlumilo náhle hovor v saloně.
Majitel květinového člunu přijal cizí hosty s úsměvem na tváři, ale služeb svých nám nenabízel. Spíše očekával, že co nejdříve opustíme síň, aby domácí hosté nebyli obtěžováni pohledy ryšavých barbarů a mohli se oddávati svému vyražení.
K radovánkám těm přispívají hlavně řečené krásky, jež činí nároky na titul umělkyň. Oblažují domácí hosty zpěvem a hrou na drnkací nástroje a vyluzují z nich tóny, jež jsou s to vyvolati duše zemřelých z hrobu, aby radovaly se s radujícími.
Někteří hosté hodovali s umělkyněmi u tabule, vyložené bohatě zákuskami všeho druhu. Bavili se zvláštní hrou, při níž tomu, kdo prohrál, bylo vypiti pohárek líhoviny. Líhovina rozpalovala, a účinky její prozrazovaly se smíchem a šprýmovstvím, ale počínání to nevybočovalo nikdy z mezí slušnosti.
U vchodu květinového člunu shromáždili se zatím četní mrzáci, trpaslíci, kulhaví, chromí a neduživci. Očekávali cizince, aby si u nich vyprosili almužnu.
Náš odchod ze salonu oslavili hosté pestrobarevným bengálem. Rachocení prskavek nebralo konce. Veliký ohněstroj korunoval jejich dílo. Žhavé oharky rozletovaly se po dřevěných člunech, ale na jich udušení nikdo tam nepomýšlí.
Tak skončil můj několikadenní pobyt v Kantoně. Viděl jsem Kanton, viděl jsem Čínu.

Převzato z: KOŘENSKÝ, Josef. Cesta kolem světa (I,II). Praha : J. Otto, 1894, s. 186-188.