Mateřská v Číně (6. díl) – Léto v Kantonu

Léto pozvolna končí a brzy nastane období, kdy na krátký čas náš domeček upadne do příjemného ticha. Ustane letní výheň a s ní i hučení klimatizace. A jaké tedy to naše čínské léto bylo?

Léto je pro nás většinou ve znamení rodinného odloučení. Mnoho Čechů má prázdniny spojené s dovolenou, a proto Petr provází nebo tlumočí zejména v tomto období. Letos byl odjezd Petra o poznání klidnější než před rokem. Za ten rok a kousek, co v Kantonu žijeme, máme již dostatek známých a kamarádů, kteří by mi v případě nějaké potřeby či nehody ihned přispěchali na pomoc. Navíc, i když se má čínština za tu dobu moc neposunula, si s tím málem, co znám, dokáži docela dobře poradit.

Petr tedy odjel, ale já s Bertou jsme dál dodržovaly naši každodenní rutinu. Nějaké změny se přeci jen udály. Před nějakým časem nás čínská kamarádka zavedla do dětského centra. Pro Čínu, alespoň zde v Kantonu, je to instituce netradiční, o to víc, že je zdarma. Tohle místo je prostě dětský ráj. Přicházejí sem rodiče, či spíše prarodiče, se svými potomky, aby zde příjemně strávili čas. Pro nejmenší jsou zde dvě prostorné místnosti vybavené možstvím hraček. Starší děti se mohou zúčastnit řady kroužků – kaligrafie, výuka anglčtiny, hra na hudební nástroje, aj. Berta si to místo zamilovala od prvního okamžiku. Tolik různých hraček a hlavně dětí! Dětské centrum tedy na nějakou dobu zvítězilo nad všemi ostatními místy, kam se chtěla Berta vydat. Zanedlouho jsme už patřily ke stálým návštěvníkům.

Centru přišlo v pravý čas, protože pár týdnů před jeho objevením jsme s Petrem mluvili o tom, že Berta začne chodit do místní školky. Přeci jen péče o dítě bez pomoci prarodičů či kohokoli jiného je náročná. Navíc je Berta velice dychtivá dětského kolektivu – kdykoli venku potkáme děti ze školky, hned k nim běží a chce si s nimi hrát. Jednou dokonce hbitě proklouzla do školky, kde si zrovna děti hrály. Než jsem stihla zasáhnout, už za sebou zavírala mřížové dveře a tou svou malou ručkou na mě mávala a volala: „Papá mamí papá!“ Tohle byl asi poslední kousek, který nám dokázal, že Berta touží po dětském kolektivu. Návštěvy dětského centra jsou zatím dostačující, ale do budoucna stále přemýšlíme o zdejší školce, do které mohou chodit děti již od dvou let. Nu uvidíme.

Během léta jsme také chodily na procházky do parku nebo do úžasného venkovního bazénu či jsme se jen tak potulovaly ve stinných uličkách kolem našeho domku. Nejvíce času jsme ale trávily s kamarádem Berty, o kterém by toho šlo napsat mnoho. Jmenuje se Hao Yu a jak ti dva k sobě vlastně přišli, to si už ani nepamatuji. Hao Yu se tu prostě jednoho dne objevil a od té doby je tu. Je to kluk od sousedů, asi o dva týdny mladší než Berta. Celá jeho rodina (táta, máma, babička a děda) pochází ze Sichuanu a do Kantonu přišli před několika lety za prací. Nemálo našich sousedů pochází právě ze Sichuanu – jsou to horkokrevní lidé, kteří si rádi užívají života, mají rádi zábavu (zejména madžong a sklenku něčeho ostrého) a pro ránu nejdou daleko. Jsou však i přímí, otevření a pohostinní.

Ten malý rošťák Bertě velice rychle učaroval a ona jemu. Snad každý den se za našimi dveřmi ozývá volání „mei mei!“ (mladší sestričko – v Číně se malé děti navzájem oslovují jako kdyby byli sourozenci) doprovázené lomcováním mřížových dveří. Ať již Berta dělá cokoli, toto volání je pro ni jasný signál všeho nechat a upalovat ke dveřím. Nevím, zda v jejich věku jde o lásku či přátelství, ale ať tak nebo onak, pojí je silné pouto. Jejich hry jsou často velmi nespoutané. Pokud si hrají u nás doma, večer uklízím tak, že vezmu koště a všechny hračky nejdříve nametu na jednu hromadu, kterou pak kousek po kousku třídím. Pokud si hrají venku, tak se mi domů vrací dítě špinavé od hlavy k patě. Nechce-li Berta jíst, stačí, aby přišel Hao Yu, a hned jedí oba dva. Madžongová herna, kterou máme naproti našemu domu a kde se schází místní Sichuanci, se na léto stala naším druhým domovem. Majiang shushu („madžongový strejda“) byl pro každou dětskou špatnost a ti dva raubíři u něj mohli dělat cokoli.

Hao Yu je vlastně takové dítě ulice. Zdejší sichuanská komunita drží pospolu, a tak je Hao Yu vychováván řadou sichuanských strýčků a tetiček (nejedná se ale o pokrevní strýčky a tetičky, pouze o dobré známé). Bohužel se jejich výchova (nebo snad projev náklonosti?) skládá především z bezdůvodného pohlavkování, různého drsného štouchání a klení. Má-li ale skutečně rána padnout, když by to Hao Yu potřeboval, tak nepadne, a tak se někdy „mladší bratříček“ chová jako grobián. Naštěstí se o něho nejvíce stará jeho babička, která jej spravedlivě zahrnuje cukrem i bičem.

Netrvalo dlouho a Berta se naučila v čínštině nadávat jak starý námořník. Jdeme-li nyní na procházku, Berta sedí v kočárku a s chutí si procvičuje všechna ta obhroublá slova. Ještě, že stále neumí zřetelně artikulovat a kolemjdoucí by od toho andílka s velkýma očima ani nečekali, že bude klít jako pohan. Jinak bych s tou naší holkou nemohla chodit ven mezi lidi.

Bertička vám mává a volá: „Léto baj baj, podzime morning!“

LV