Ztracená vesnice v horách na jihu Číny

Najít v Číně místo, kam ještě nepronikl turistický ruch, není jednoduché. Drtivá většina pamětihodností a přírodních památek je v neustálém obležení čínských, popř. zahraničních, turistů. A že těch turistů není málo! Genius loci se vytrácí a na jeho místo přichází bary, karaoke, restaurace, hotely, obchody se suvenýry a podobná zařízení. Když jsem se od mého dobrého kamaráda Pavla Dvořáka doslechl, že nedaleko historického městečka Fenghuang, dnes komerčního městečka s vysokým vstupným a hordami turistů, existují dosud turismem netknuté pohádkové vesničky národnostní menšiny Miao, řekl jsem si, že se tam musím vydat. A čím dříve, tím lépe.

Společně se ženou a již skoro tříletou dcerou jsme dorazili do čínského města Jishou v provincii Hunan, odkud se lze dostat do oblasti zvané Lü Dong Shan 吕洞山 – malebné horské krajiny, kde žijí Miaové, pátá nejpočetnější národnostní menšina v Číně. Na čínském cestovatelském webu jsem nalezl odkaz s instrukcemi, jak se na dotyčné místo dostat. Autobusy tam nejezdí, lze se tam ale dostat některou z dodávek nedaleko vlakového nádraží. Řidiči dodávek jsou vlastně vesničané, kteří ráno odváží lidi z vesnic do města na trh či za prací, a během dne, když se dodávka naplní dostatečným počtem osob, zpět do vesnic. Když jsem se jednoho z řidičů ptal, zda by nás nevzal do jedné ze zapadlých vesniček, na jeho výrazu ve tváři bylo vidět, že ještě žádného cizince v životě nikdy nevezl. Naštěstí mluvil standardní čínštinou, a tak jsme se dohodli, že jen co dorazí další vesničané, vyrazíme. Zanedlouho přišlo několik babiček oblečených do tradičních oděvů Miaů a mohlo se jet. Dobrodružství začalo!

Jeli jsme do odlehlé vesnice, která patří k těm nejmalebnějším v celé oblasti. Samotná cesta překrásnou horskou krajinou byla velkým zážitkem a my jsme měli pocit, že jedeme do Šangri-la, do země izolované od okolního světa, kde lidé žijí v míru a harmonii. Po půl hodině jízdy jsme dorazili do vesnice Hang Ji 夯吉苗寨, kde už nás čekal místní starosta. Jako cizinci jsme samozřejmě vzbudili rozruch, zejména naše dcerka Berta, která se okolo přihlížejících Miaů čínsky ptala, kolik jim je let a jak se jmenují. Starosta za nás zaplatil jízdu dodávkou a jal se zařizovat ubytování, protože ve vesnici (zatím) není žádný hotel. Nejdříve nás vzal do základní školy na kraji vesnice, která byla na rozdíl od okolních dřevěných chalup vybudovaná z betonu a nabízela větší „komfort“. Netušil ale, že my jsme chtěli bydlet přímo v některé z pitoreskních chaloupek. Dobrá, šlo se o dům dál.
Ve vesnici Hang Ji bydlí více než tři tisíce obyvatel, kteří do jednoho patří k Miaům. Tato národnostní menšina žije v horském a lesnatém terénu a živí se zejména zemědělstvím. Mluví vlastním jazykem, který se standardní čínštinou nemá nic společného. Mají vlastní zvyky a tradice a oblékají se do nádherných pestrobarevných krojů. Žijí v dřevěných chalupách, ke kterým často patří i vlastní dvorek a zahrádka. Ve této vesnici je většina chalup posazená do horského svahu, a tak jsme museli nejdříve kus cesty vystoupat, než jsme se dostali k obydlí pana Longa, kam nás starosta nakonec zavedl.

Manželé Longovi mají u chalupy malý krámek s potravinami, před kterým během dne posedávají „nesmrtelné“ babičky. Nevím, kdo byl více překvapený, když nás starosta vedl kolem – zda babičky žasnoucí nad příchodem cizinců nebo cizinci okouzlení místním životem. Pan Long nebyl doma, pouze jeho manželka, robustní starší paní, která nás vřele přivítala. Sice čínsky příliš neuměla, to jí ale nebránilo v družné komunikaci. Starosta spěchal na schůzi, rozloučil se s námi a popřál nám krásný pobyt v jejich vesnici. Ještě dodal, ať panu Longovi necháme za ubytování (včetně večeře i snídaně) okolo dvaceti yuanů, tj. cca osmdesáti korun. Opravdu symbolická částka.
Ubytovali jsme se v pokoji jejich syna (toho času nebyl doma), v místnosti s jednou postelí, ve které se právě sušilo prádlo. Paní Longová říkala, že zde v horách klimatizaci nepoužívají, přesto nám do pokoje donesla stolní ventilátor. Samozřejmě se také vyptávala, odkud jsme a co zde děláme – naštěstí se objevily dvě místní desetileté holky, které nám tlumočily z miaoštiny do standardní čínštiny. Dohodli jsme se, že se nejdříve s nimi půjdeme projít a později se navečeříme. Dcerka Berta měla nové kamarádky, s nimiž si rozuměla hned od prvního okamžiku. Bylo krásné slunečné odpoledne a my jsme vyrazili na průzkum okolí.

Ukázalo se, že si holky rády hrají v přírodě a dokáží se bavit i bez televize nebo počítače. Zastavovali jsme se u různých stromů a květin a děvčata nás zkoušela, jak se dané rostliny jmenují. Naučily nás také pár slov v miaoštině, kterými jsme mohli pobavit vesničany vysedávající na zápraží. V jedné z chalup, kde zrovna hráli karty, jsme sklidili velký úspěch. :-) A jak říkal starosta, lidé u nich na vesnici jsou velmi přátelští, a proto se nemusíme ostýchat kohokoliv oslovit či vyfotit. Konečně jsme našli místo v Číně, kde z nás netahali peníze na každém kroku. Navrhli jsme našim malým průvodkyním, zda bychom nezašli někam na vyhlídku, odkud by bylo možné přehlédnout celou vesnici. Nechtělo se jim chodit příliš daleko, a tak nás aspoň vzaly na nedaleký kopec, odkud bylo možno vidět část vesnice. Cestou jsme se zastavili u jednoho z horských pramenů, který ve vesnici slouží jako zdroj pitné vody. Vynikající a osvěžující! Když jsme se vraceli zpět do vesnice, holky navrhly, zda nechceme ochutnat místní čaj. To byl samozřejmě návrh, který se neodmítá, a tak nás zavedly domů k jednomu vesničanovi, jenž se živí prodejem čaje. Místní zelený čaj nelze než doporučit. Náš průzkum okolí jsme nakonec zakončili koupelí v místním potoce za přítomnosti dalších dětí, které se na nás přišly podívat. Jedna holčička se mě ptala, proč mají cizinci tak dlouhé nosy. Co na to říci? Její další otázka, zda jsme přiletěli z vesmíru, mě zaujala. Možná jsme skutečně mimozemšťané. :-)

Když jsme se vrátili do chalupy, byl už doma pan Long. Drobný stařík, okolo šedesáti let, který mluvil docela obstojně standardní čínštinou. Zatímco s manželkou chystali v kuchyni večeři, my jsme pozorovali jejich dva vnuky, jak řádí na verandě. Jeden z nich, kterému mohlo být kolem deseti let, popadl láhev piva a během okamžiku ji otevřel zuby. Ti dva rošťáci následně celou láhev za pár vteřin vypili a tvářili se, jako by se nechumelilo. Děda Long měl samozřejmě piva přichystaná k večeři, takže mu bylo hned jasné, že jedno chybí. To ale vůbec nevadilo, protože na slavnostní přípitky piva bylo dost. A k pálivé domácí večeři opravdu přišlo vhod, vždyť tamější kuchyně patří mezi nejpálivější v Číně. Sušené vepřové maso, smažené hovězí plátky, listová zelenina a dýňová polévka – škoda jen, že nad jednotlivými chutěmi nakonec zvítězily pálivé papričky.
Pan Long se pustil do vyprávění o životě na vesnici. Místní lidé se živí zemědělstvím a téměř každá rodina má svoje políčko, které obdělává. Pěstuje se především rýže a kukuřice, v menší míře pak různá zelenina a v posledních letech i čaj, který je určený zejména k prodeji do okolních měst. Lidé jsou víceméně soběstační – co si sami vypěstují, to také sami sní. Vodu berou z okolních horských pramenů a dnes už ve vesnici mají i elektřinu. Na internet si ale budou muset ještě nějaký pátek počkat. Pan Long dostává měsíční důchod ve výši sedmdesáti pěti yuanů (cca tři sta korun), navíc má hrazené i základní zdravotní ošetření. Na rozdíl od lidí ve městech, kteří si neustále stěžují, jak mají málo peněz, si pan Long nestěžoval a naopak vychvaloval tamější život v (zatím) neposkvrněné přírodě. Mladí lidé odchází do měst za prací, a tak na vesnici zůstávají pouze staří lidé se svými vnoučaty a pravnoučaty. Museli jsme mu dát za pravdu, protože jsme ve vesnici mnoho lidí ve středním věku nepotkali. Všichni vydělávají ve městech a jednu za rok (či vícekrát, pokud to možnosti dovolí) přijedou zpět domů. Zeptal jsem se pana Longa, zda si myslí, že se jeho děti budou chtít na stáří vrátit z měst na venkov. „Je to jejich život. Ale věřím, že se sem jednou vrátí.“

Druhý den ráno jsem vstával s kohoutím kokrháním a vyrazil na procházku do probouzející se vesnice. Lidé už vysedávali před svými chalupami, snídali, kouřili či jen tak nečinně hleděli. Potkal jsem několik babiček, které mířily na pole. Paprsky ranního slunce dopadaly na malebné střechy chalup, ptáčci švitořili v korunách stromů a vzduch byl prosycen vůní okolních kopců. Vesničané se usmívali, někteří mě zvali na snídani, našlo se ale i pár takových, kteří se raději přede mnou schovali v chalupě. Zjistil jsem, že je úplně jedno, zda mluvím čínsky, anglicky nebo česky. Zdejší lidé beztak mluví vlastním dialektem, a tak jsem se na místní babičky jenom zubil a ony se bezzubě zubily na mě. Nádhera!
Když jsem se vrátil zpět do chalupy, všichni už byli vzhůru. Berta holkám předčítala z knihy českých říkánek a manželka Lenka se protahovala na zápraží. Manželé Longovi mezitím připravovali snídani – nudle, vynikající domácí fazolky, listová zelenina a maso, které zbylo od večeře. Ukázalo se, že i jejich rodina vlastní políčko s čajem, který si sami zpracovávají. Sice nám k snídani přichystali pivo, my jsme však volili čaj. Byla to dobrá volba.

Odpoledne jsme měli jet vlakem z nedalekého města Jishou zpět do Kantonu, a tak jsme poprosili pan Longa, zda by pro nás nezajistil odvoz. A protože jsme před odjezdem na vlakové nádraží měli ještě chvíli času, navrhl pan Long, že mě vezme na vzdálenější vyhlídku. Dodal ale, že tam nevede žádná cesta a budeme muset jít po poli. Odpověděl jsem, že to nevadí. Přesto jsem byl mírně překvapený, když si pan Long s sebou vzal srp. Prý aby se nám šlo lépe. Vyrazili jsme na protější kopec, jehož svahy částečně tvořily políčka kukuřice, pálivých papriček a čaje. Netušil jsem, že se budeme kromě dvoumetrové kukuřice prodírat i trním a hustým bodláčím. Srp se vskutku hodil. Výhled ale za tu námahu stál. Stáli jsme na kopci a dívali jsme se na tu pitoreskní vesničku, o jejíž budoucnost jsem se začal obávat. Oblast, ve které se vesnice Hang Ji nachází, byla nedávno prohlášena za přírodní památku, to znamená, že sem budou mířit skupiny turistů. Ve vesnici se už buduje nová silnice a nebude trvat dlouho, kdy se objeví první hotel či restaurace. Od roku 2015 platí nařízení, že si vesničané mohou stavět chalupy pouze ze dřeva, aby byl zachován charakter vesnice. Obávám se ale, že za pár let se kouzlo celého místa stejně vytratí, protože k turismu nevyhnutelně patří obchody a restaurace. Neříkám, že to je špatně, na druhou stranu v Číně většinou nezůstane u pár obchodů, ale celé místo se rázem změní v jeden „velký obchodní dům“ se stejnými čínskými suvenýry. Pan Long dodal, že dnes se mají mnohem lépe než před několika lety. A s novou silnicí to bude ještě lepší. Mlčky jsme se vraceli zpět do vesnice.

Když jsme přišli zpět do chalupy, nalezl jsem Bertu, jak stále dovádí s holkami. Čas byl ale neúprosný a my už museli jet zpět. Nastal čas placení a my jsme byli zvědaví, zda jsou vesničané skutečně tak nezištní, jak jsme si mysleli. Starosta sice říkal, že máme nechat panu Longovi dvacet yuanů za ubytování a stravu, nicméně nám přišlo prekérní nechávat takovou malou částku, která ani nepokryje náklady na jídlo. Nechali jsme stovku a ještě si koupili trochu čaje. Pan Long ale přiběhl a vracel nám peníze zpět s tím, že čtyřicet yuanů bohatě stačí za ubytování i jídlo. Nastalo čínské „vracení“ peněz a pan Long nakonec vyhrál, tj. musel jsem si peníze vzít zpět. A dokázal, že se turismus (zatím) do vesnice nedostal. Rozloučili jsme se a objednanou dodávkou vyrazili zpět do města.
Sbohem, vesničko Hang Ji, a děkujeme!

Kéž bych takových míst bylo více!