Mateřská v Číně (9. díl) – Na skok do Barmy (1. část)

Na začátku jara jsme se vydali do Barmy. Jen na chvilku, na deset dnů, než tam Petrovi přijela skupina turistů. Protože času nebylo mnoho a Barma je poměrně veliká (Česko by se do ní vešlo asi tak šestapůlkrát), vybral nám z ní Petr místa, která by podle jeho názoru neměla cestovatelům uniknout. Když jsem se na letišti v Rangúnu rozhlížela kolem sebe, nic neukazovalo na to, že jsme právě přistáli v pětimilionovém velkoměstě. Žádná zdlouhavá cesta od letadla k zavazadlům, nikde žádné pohyblivé pásy vezoucí lenošné cestující nekonečně dlouhou halou. Davy lidí, dychtící se co nejrychleji dostat z letiště ven, také nikde nebyly, a já si proto připadala spíše jak na nějakém českém vlakovém nádraží než v největším barmském městě. Jakmile nám imigrační úředník na letišti udělil víza do pasů, mohli jsme vyrazit poznávat „nový svět“.

Barma (nebo také Myanma(r) či  Myanmarský svaz) se rozkládá na západě pevninské části jihovýchodní Asie. Její území s rozlohou 678 500 kilometrů čtverečních tvoří kosočtverec, který vybíhá směrem na jih dlouhou, úzkou šíjí. Od severu k jihu měří Barma 2051 kilometrů a od východu k západu 936 kilometrů. Jejími sousedy jsou – Bangladéš, Indie, Čína, Laos a Thajsko.

Ihned po odchodu z letiště jsme zjistili, že v Barmě je opravdu „půdé“, to v barmštině znamená vedro. V taxíku jsme postupně odkládali vrstvy oblečení, které jsme toho rána na sebe v sychravém Kantonu museli navléknout. Do hotelu nás vezl sympatický postarší Barmánec s náušnicemi v uších, který si na dvd přehrávači pouštěl na plné pecky koncert nějaké americké metalové skupiny. Vítejte v Barmě! Neuplynula ještě ani hodina, co jsme dýchali barmský vzduch, a já si už tuhle zemi oblíbila.

Náš hotel Bamboo Place, který si před pár měsíci otevřeli mladí manželé, byl situovaný v klidné vilové čtvrti nedaleko centra. Jejich vřelost a pohostinnost neznala mezí. Po krátkém odpočinku jsme se vydali na procházku do okolních uliček. Stačilo ujít pár kroků od našeho hotelu a my se rázem ocitli na rušné ulici lemované řadou obchodů, vývařoven a stánků s betelem – to vše vytvářelo onu typickou a nezapomenutelnou atmosféru asijského města. Bylo už pozdní odpoledne, a tak jsme si dali za cíl jen nedaleké jezero „zamilovaných“ – jezero Inya. Po setmění posedávalo okolo jezera mnoho miliskujících se párů, což je pro Barmu, stejně jako pro Čínu, opravdu netypické. Jak nám později potvrdila naše barmská kamarádka, i v Barmě se lidé na veřejnosti zdržují projevu náklonnosti k druhému pohlaví. Když jsme se vraceli do hotelu, na obloze již zářily hvězdy. Posadili jsme se do venkovní restaurace, objednali si výtečné nudle a navnímávali okolní atmosféru – usměvavé mnichy v šarlatových rouchách sedící o pár stolů opodál, Barmánce přežvykující betelová sousta a popíjející točené pivo (opravdu lahodné), navzájem se pošťuchující mlaďoučké číšníky a servírky. Barma se mi líbila čím dál víc.

Pohybovat se po Rangúnu jinak než v taxi se bohužel moc nedá. Metro ani tramvaje v žadném z barmských měst nenajdete. Úlohu městské hromadné dopravy v Rangúnu zastávají převážně autobusy, jejichž zastávky se nachází všude a nikde zároveň. Takže pokud člověk nechce samotnou cestu hromadnou dopravou pojmout jako dobrodružný zážitek, nezbývá mu nic jiného než jet taxíkem. Taxametr tam ale nenajdete, a proto je třeba se na ceně s řidičem předem domluvit. My jsme sice tak učinili, přesto nám poté, co jsme vystoupli nedaleko pagody Sule, řekl sympatický pan šofér, abychom zaplatili, kolik uznáme za vhodné.
Cestou k pagodě jsme se zastavili u místního astrologa, který mi pověděl něco o mé budoucnosti. Jeho krvavě rudý úsměv od žvýkání betelu na mne opravdu zapůsobil. O chvíli později jsme již procházeli koloniální zástavbou, která zůstala v Rangúnu z doby britské nadvlády. Do většina staveb se již zakousl zub času. Přeci jen od 4. ledna 1948, kdy byla vyhlášena nezávislost Barmy, už uplynula řada let. Rangún na mne působil dojmem malebné neuspořádanosti – rozbité chodníky v centru města, miniaturní židličky a stolky u  venkovních čajoven, pouliční prodejci všeho možného i nemožného, stánky s betelem na každém rohu, písaři s mechanickými psacími stroji… Ocitli jsme se v místě, kde se zastavil čas, v době, kdy člověk nikam nespěchal a užíval si svého tady a teď.

Když sluneční paprsky přestaly být tak spalující a všudypřítomné „půdé“ se změnilo v příjemně teplý podvečer, byl čas vydat se na prohlídku rangúnské dominanty – pagody všech pagod, zlaté Šveidagoun. Nejdříve nás u vchodu do areálu uvítali dva činthejové (příbuzní lvů, draků či psů). Tito devítimetroví strážci pagod, vznešeně sedící u paty schodiště, patří k největším v celé Barmě. Majestátní schodiště naznačovalo, že člověk musí na jeho konci spatřit něco velkolepého. A tak se i stalo. Najednou jsme se ocitli v pohádce. Ve středu prostorného nádvoří, které bylo lemováno nespočtem menších pagod, stúp a svatyní, stála ONA – zlatá pagoda Šveidagoun. Někteří lidé se uchylovali do menších svatyní, aby o samotě spočinuli v meditaci. Jiní zase mířili do těch větších za modlitbou nebo třeba jenom posedět s přáteli či rodinou. Přestože všude bylo plno lidí, místo vyzařovalo klid a mír. Jemný vánek rozezněl stovky zvonečků na vrcholku pagody, která se magicky třpytila ve svitu vycházejícího měsíce. Úžasné!

Přišel čas, kdy se zrodil čtvrtý z buddhů, Gautama Buddha, a pod posvátným banyánovým stromem dosáhl osvícení. Sedmkrát sedm dní pak strávil na různých místech v blízkosti posvátného stromu, a na posledním, sedmém místě, snědl medové koláče, které mu věnovali dva bratři, barmští obchodníci, kteří přijeli do Indie za obchodem z Oukkaly (pozdějšího Dagounu, dnešního Rangúnu).
Za dar medových koláčů věnoval Velký učitel bratrům osm svých vlasů. Když bratři Balika a Thapousa vezli posvátné vlasy lodí zpět do vlasti, aby nad nimi postavili pagodu na místě, kde i předchozí buddhové zůstavili své relikvie, byli však o čtyři vlasy oloupeni. Navíc se ukázalo, že najít místo s uschovanými relikviemi je nad lidské síly. Sam král Sakka, pán nebes, sešel na zem, aby byl nápomocen, ale ještě čtyři další duchy musel přizvat na pomoc, než bylo nalezeno ono místo na hoře Thejngoutherá, kde pod zemí ležely ukryty roucho, sítko a hůl. Vykopali je a k nim připojili skříňku s posvátnými vlasy. Prve než je uložili na určené místo, král Oukkalapa skříňku otevřel a hle! Namísto pouhých čtyř posvátných vlasů opět všech původních osm leželo uvnitř. Relikvie byly zazděny a král Oukkalapa nechal nad nimi vystavět pagodu. Zlatá pagoda Šveidagoun se tak stala nejuctívanější svatyní buddhistů.

Rangún toho měl jistě ještě mnoho co nabídnout, naše cesta však musela pokračovat dál. Nočním autobusem jsme se vydali k další zastávce na naší cestě – městečku Nyaung Shwejezeru Inle.

(V článku jsem citovala z knihy Dějiny Barmy od J. Bečky a z knihy Země zlatých pagod od S. Ramešové.)