Starobylá osada klanu Qin

Když nás na podzim navštívil kamarád Honza, zkušený světoběžník a vášnivý fotograf, lámal jsem si hlavu, kam bychom se mohli vydat na společný výlet. Bohužel měl pouhé tři dny na cestování a to není mnoho. Chtěli jsme zajet do nějaké vesničky, do které ještě nepronikl turistický ruch. Podívat se na místo, kde člověk stále může na vlastní kůži pocítit „surovou“ Čínu. Někam, kde vám vesničané nebudou před svým domkem prodávat turistické suvenýry. Jinými slovy, chtěli jsme se vyhnout vesnickému „skanzenu“, kterých je v dnešní Číně čím dál tím více.
Jenže najít takové místo není vůbec jednoduché. Ano, mohl jsem vzít Honzu do ztracené vesničky Hangji v Hunanu, ale vzhledem k jeho časovým možnostem jsem tuto variantu zavrhl. Napadlo mě, že bychom mohli vyzkoušet nové vlakové spojení „Kanton – Guilin“ a svézt se rychlovlakem, který jede až 300 kilometrů za hodinu. Guilin je někdejší metropole jedné z nejchudších a zároveň jedné z nejpoetičtějších oblastí v Číně, zhuangské autonomní oblasti Guangxi. Velkou část této oblasti pokrývají homolovité kopce, které společně s bambusovými hájky a rýžovými políčky vytvářejí úchvatnou scenérii. A určitě zde musí být i nějaká vesnička, která unikla pozornosti davů turistů. Nebo ne?

Na webových stránkách www.travelcathay.com (vřele doporučuji!) jsem narazil na článek pojednávající o starobylém městečku Huangyao 黄姚古镇, které se dle popisu blížilo našim představám neobjevené vesničky. Neváhali jsme ani chvíli a vydali se tam. Cesta do „téměř tisíc let starobylého městečka“ v autonomní oblasti Guangxi trvala půldne. Brzy po příjezdu jsme však s lítostí zjistili, že starobylé městečko Huangyao se vlastně sestává pouze z několika dláždených ulic, které ústí do nové zástavby cihlových a betonových domů. Vysoké vstupné do miniaturního starého centra (sto yuanů, cca čtyři sta korun), krámky se suvenýryturistické hotely – to vše bylo v protikladu s idylickým městečkem, které jsme očekávali. Pravda, oproti jiným „skanzenům“ se zde nacházelo málo turistů a vládlo zde ticho a klid. Nicméně ve vzduchu se vznášel pach peněz, které diktovaly vývoj městečka. Původně jsme plánovali přespat dvě noci, nakonec jsme se ubytovali pouze na jednu noc. Kam ale dál?

Dočetl jsem se, že nedaleko Guilinu se nachází jakási starobylá osada, kde místní lidé stále žijí v obydlích starých několik set let. Prý se jedná o pro cizince nepřístupné místo, kam se můžete dostat pouze se znalostí čínštiny. To pro mě ani pro Honzu nepředstavovalo žádný problém, protože oba dva jsme studovali čínštinu, horší to ale bylo s časem, který nás neúprosně tlačil.
Nemeškali jsme proto a vyrazili na cestu. Po dalším půldnu cestování jsme se dostali do průmyslového městečka Xing’an, odkud jsme se chtěli nějakým způsobem dopravit do osady, jejíž jméno jsme ani pořádně neznali. Naštěstí jsem měl ve svém chytrém telefonu uložené fotky starobylé osady. Když jsem je na vlakovém nádraží v Xing’anu ukázal tamějšímu taxikáři, po krátkém přemýšlení pravil, že to místo zná. Dodal ale, že tam nikdo nejezdí a že je to velmi daleko. Navrhl, že nás raději zaveze do zábavního parku, protože v osadě není o co stát. Nejsou tam ani žádné hotely, ani žádné restaurace, nic tam prostě není, jenom „kus historie“. Netušil, že to je právě to místo, které hledáme! Zaradovali jsme se a přesvědčili ho argumentem sta yuanů (cca čtyři sta korun), ať nás do starobylé osady odveze. Cestou jsme se dozvěděli, že se dané místo jmenuje „Starobylá osada klanu Qin“ 秦家大院 – turistické místo bez turistů a bez vstupného.

Taxikář nám zastavil naproti vstupní bráně do komplexu starobylých obydlí. Bylo pozdě odpoledne a my se nacházeli uprostřed homolovitých kopců v osadě, o jejíž existenci jsme ještě před pár hodinami pochybovali. Před impozantní vstupní bránou si hrálo několik dětí, které na nás se zvědavostí hleděli. Bylo zjevné, že sem mnoho turistů, natož cizinců, nejezdí. Když jsme prošli branou, ocitli jsme se o několik století zpět – s úžasem jsme hleděli na impozantní průčelí budov, které byly postavené v době posledních dvou dynastií.
Nejstarší obydlí ve starobylé osadě, obydlí „Mnoha ctností“ 得裕楼, bylo postaveno v druhé polovině čtrnáctého století. Název obydlí oslavuje zakladatele této vesnice, jistého pana Qina, který byl úředníkem v provincii Shandong na severu Číny. Poté, co byl přeřazen na nižší pozici, se s rodinou odebral několik tisíc kilometrů na jih a usadil se v oblasti homolovitých kopců, kde dle čínské geomancie fengshui přiznivé proudí energie qi. Postupně se klan Qinů rozrostl, budovala se další a další velkolepá obydlí, takže nakonec vznikla osada, ve které žil celý klan.
Příjmení všech tamějších starousedlíků je stejnéQin (čti Čchin), protože všichni jsou potomci zmiňovaného hodnostáře z provincie Shandong. Ten prý byl zase potomkem slavného generála z dynastie Tang jménem Qin Shubao (žil v sedmém století), který dnes v čínské kultuře plní roli ochránce rodinného prahu. Mnoho Číňanů si na vstupní dveře vylepuje portréty dvou tangských generálů v plné zbroji, na chrámových vchodech bývají dokonce v životní velikosti, každý na jednom křídle dveří. Druhý generál se jmenuje Wei Chigong a společně s generálem Qinem střežil spánek svého císaře. Protože se však v noci potřebovali generálové vyspat, rozkázal císař namalovat na dveře jejich podobizny v plné zbroji. Oba dva byli proslulí válečníci, kteří se prý nerozpakovali zabíjet ani příslušníky vlastní rodiny, dokonce i démoni se třásli strachem jen při pohledu na jejich portréty. Kdo by si byl pomyslel, že potomci jednoho z generálů budou o třináct století později žít v malinké osadě na jihu Číny.

Starobylá osada, která je také známá pod jménem „Vodní pramen“ 水源头, má dnes okolo čtyři sta obyvatel. Většina z nich však odjela pracovat do velkých měst, takže zde zůstali pouze děti a staří lidé – typický čínský model, ve kterém rodiče pracují mimo domov a prarodiče se na venkově starají o svá vnoučata. Celé místo proto působilo trochu opuštěně. Navíc se do impozantních obydlí zakousl zub času, některá se už bohužel nacházejí ve stavu rozkladu.
S jistými rozpaky jsme se odvážili nahlédnout do několika domácností – každé obydlí se skládá z centrálního dvorečku, okolo kterého jsou rozmístěné pokoje. Na jižní straně se obvykle nachází majestátní vchod do celého obydlí, na severní straně je umístěn oltář předků. Interiér zdobí nádherné dřevořezby z minulých časů a vzácný starožitný nábytek. To vše se ale bohužel ztrácí v obrovském nepořádku, který v obydlí panuje. Jiný kraj, jiný mrav, jiné hygienické standardy.
Chtěli jsme v jednom takovém obydlí i přespat, bohužel nás tamější lidé zdvořile odmítali s tím, ať se zkusíme zeptat někde mimo osadu. Pomalu se začalo stmívat a my stále neměli kde spát. Nakonec nám ale štěstěna přála a my jsme narazili na pana Qina (jak jinak, vždyť v osadě mají všichni příjmení Qin), který nám po dohodě s manželkou nabídl, že můžeme přespat v jejich nově rekonstruovaném pokoji. Pravda, řekli si o dvě stě yuanů (cca osm set korun), to je na venkovské poměry opravdu vysoká částka, nicméně v ceně byla i večeře se snídaní. A když jsme se později dozvěděli, že jejich syn pracuje jako pojišťovací agent v Nanningu (metropole autonomní oblasti Guangxi) a jejich dcera zase ve firmě, která poskytuje internet v Shenzhenu (zvláštní ekonomické oblast u Hongkongu), uvědomili jsme si, že tito „venkované“ už vidí svět moderníma očima.
Zatímco paní Qinová pro nás připravovala opulentní večeři, pan Qin nám ukazoval „jídelnu“, ve které byl i oltář předků. Říkal, že podle čínské geomancie má tento prostor velmi dobrou energii – všichni, kteří se zde narodí, vystudují vysokou školu. Jejich syn s dcerou jsou zářným příkladem. Ostatně celá osada klanu Qin má pověst vzdělanců, protože odtud pochází několik desítek (!) úspěšných kandidátů císařských zkoušek. Dodal, že i jejich vnučka, o kterou se zde nyní starali, se narodila v této místnosti, a proto nepochybně vystuduje vysokou školu. Dozvěděli jsme se také, že v osadě a jejím okolí se nachází stovky let staré jinany (ginkgo biloba), jejichž plody mají zdravotní účinky – lečí astma, hlenovitý kašel, průjem, nadměrné močení, bělotok z pohlavních orgánů, vysoký tlak, zvýšenou hladinu cholesterolu v krvi aj. Darovali nám i sáček těchto zázračných plodů, které lze jíst (v malém množství) syrové, popř. se z nich vaří polévka. Družná debata pak pokračovala u vynikající večeře, při níž se podávala i domácí rýžová pálenka

Druhý den ráno jsme vstávali s kohoutím zakokrháním, protože jsme se museli vrátit zpět do Kantonu. Ještě před tím jsme ale posnídali místní specialitu „youcha“ 油茶 – směs burizonů, arašídů a sojových bobů, která se zalévá nálevem z čajových lístků a zázvoru. Paní Qinová dodala, že se jedná o čajové lístky z divokých čajovníků, které rostou na bývalém družstevním pozemku. Žádné pesticidy, vše zdravotně nezávadné. Vlastně všechno, co jsme u nich doma jedli, bylo „bio“ – když jsme se byli podívat na jejich malou ekologickou zahrádku, vysvětlovala nám, že nepoužívají žádné postřiky proti škůdcům.
Po vynikající snídani jsme ještě měli chvíli času, takže jsme požádali pana Qina, zda by nás nevzal na vyhlídku, odkud bychom mohli přehlédnout celou osadu. Pan Qin nás vedl skrze úzké starobylé uličky, jejichž existenci jsme předchozí den vůbec nezaznamenali. Šli jsme také přes několik domácností, kde se právě připravovala snídaně. Celá procházka působilasnovým dojmem – starobylé domy zahalené v ranní mlze, kohoutí kokrhání, posedávající stařešinové na staletých kamenných schodech…
Rádi bychom ještě chvíli zůstali, čas byl ale nemilosrdný a my jsme se museli odebrat zpět do Kantonu. Vzhledem k tomu, že doprava do této starobylé osady je poměrně složitá (a navíc se v okolí nenachází další historické pamětihodnosti), předpokládám, že se toto místo ještě po nějaký čas vyhne davům turistů. Je však otázka, jak dlouho si osada podrží svůj autentický ráz, protože na místě rozpadajících se obydlí nepochybně vyrostou moderní cihlové domy. Uvidíme. Rád bych se do starobylé osady klanu Qin ještě znovu podíval.

Foto © Jan Pospíšil & Lao Ma