Mateřská v Číně (9. díl) – Na skok do Barmy (3. část)

Čas se neúprosně krátil a nás čekala poslední zastávka – bývalé královské sídelní město Bagan (zvaný též Pagán), „město čtyř miliónů pagod“.

Pás na břehu řeky Iravadi přes tři kilometry široký a více než třináct kilometrů dlouhý. Posetý pagodami všech velikostí a tvarů, zářícími a zachovalými, polorozpadlými i rozvalinami, zbytky klášterů, vstupních bran a městských valů. Lidová tradice říká, že pagod v Pagánu je dodnes 9999.

Autobusové nádraží v Baganu leží ještě pěkný kus cesty od samotného města a nám nezbylo nic jiného než si najmout jedno z nedaleko stojících taxi. Cestou k hotelu jsme míjeli starověké pagody a vesnická obydlí, ze kterých se „město“ skládá. Vystoupili jsme u jedné z majestátních pagod a má první myšlenka byla, že jsme museli cestovat zpět časem. Stáli jsme na udusané silnici, podél které bosky kráčel mnich oblečený do roucha šafránové barvy. Opodál jsme viděli skupinku žen nesoucí na hlavách naložené proutěné koše. Obličej a paže měly potřené žlutobílou pastou tanaka. Muži s krvavě rudými úsměvy od nepřetržitého žvýkání betelu postávali ve stínu mohutného stromu. Na plácku vedle silnice si houf malých bosonohých dětí kopal s míčem. Po silnici co chvíli projel nějaký kočár tažený koněm. Koňská kopyta rozviřovala prach udusané silnice a vše se halilo do prašného závoje.

Postavit přístřešek u pagody, kde si mohou odpočinout unavení poutníci, znamená získat velkou zásluhu. Nechat postavit klášter pro mnichy je zásluha, která o hezký kus zkrátí dlouhou pouť k nirváně. Zásluha zásluh je zasloužit se o postavení pagody. Získat právo být nazýván phejádagá, tj. „ten, jenž postavil pagodu“. Stát se phejádagou byla touha a sen každého Barmánce. Phejádagá je ctěn a vážen. “Jeho” pagoda stojí jako zhmotnělý, očividný důkaz, nakolik postoupil na cestě za nirvánou.

Když jsme přišli do hotelu, bylo už pozdně odpoledne. Náš hotel se nacházel na břehu největší barmské řeky Iravádí, která nám na uvítanou připravila úžasnou podívanou – rudé slunce jakoby sestupovalo do vodní hladiny a jeho poslední paprsky prozařovaly majestátní řeku. Když toto dech beroucí představení skončilo, vydali jsme se na procházku po nočním Baganu. Veřejné osvětlení zde zatím není moc rozšířené, a proto jsme toho večera mohli obdivovat jen tajemné siluety pagod. Úžasná atmosféra! V jedné z venkovních restaurací jsme za svitu milionů hvězd pojedli lahodnou večeři. Mé první barmské kari si skutečně umělo vybrat čas a místo!

Do Baganu jsme přijeli hlavně kvůli pagodám, a tak jsme následující dny vlastně jen chodili od jedné pagody ke druhé. Říká se, že barmské pagody si jsou podobné jako vejce věci, a přestože tomu tak je, neokoukali se nám. Za těmi bližšími jsme chodili sami po prašných silničkách a k těm vzdálenějším jsme se nechali zavést kočárem. Navštívili jsme pozlacenou Švezigoun, ve které jsou uloženy proslulé relikvie – Buddhův zub z Cejlonu a Buddhova čelní a klíční kost. Švesandó ve tvaru pyramidy, kde se nachází Buddhův vlas. Vystoupali jsme na nespočet malých pagod a z jejich vrcholků jsme pozorovali tu pohádkovou krajinu kolem nás.
Jedno dopoledne jsme také navštívili nedaleký místní trh. Opět jsme zažili onu typickou atmosféru asijských trhů, která nás tak fascinuje – neustálé hemžení, okouzlující barevnost a rozmanitost nabízeného zboží. K mání bylo nejen jídlo, ale i nepřeberné množství krásných látek na loundží včetně sliprů (žabky s páskou mezi palcem a ukazováčkem), které stejně jako loundží nosí snad každý Barmánec. Nechyběly samozřejmě ani stánky s betelem. Bylo zde také možno zakoupit dřevěné špalíčky ze stromu tanaka – zejména ženy, dívky a malé děti si potírají tváře žlutobílou pastou stejného jména, která chrání pleť před spalujícími slunečními paprsky. Špalíček se tře společně s trochou vody o kamennou desku, a tak vznikne řídká kašička. Ta se ihned nanáší na pleť, kde během chvíle zaschne a vytvoří tak ochrannou vrstvu. Trh nás opět nezklamal, ale my se již nemohli dočkat další pagody, kde je přeci jen o poznání klidněji.

Západ slunce nad řekou Iravádí, který jsme v Baganu měli možnost zhlédnout hned po našem příjezdu, na mne opravdu zapůsobil. Proto jsme se poslední večer rozhodli, že zkusíme u řeky najít nějaké další místo, odkud bychom mohli pozorovat zapadající slunce. Nakonec jsme ho našli u jedné pagody, která stojí na skalní vyvýšenině u břehu. Opodál sněhobílé krávy zebu spásaly trávu před bambusovými chýšemi tamějších obyvatel. Sluneční paprsky se odrážely na hladině řeky, ve které se právě mylo několik mužů a chlapců. Byl to opět jedinečný pohled, na který nikdy nezapomenu. V Baganu bych ještě mohla několik dní, týdnů a měsíců zůstat, bohužel jsme se následující den museli vrátit zpět do Rangúnu.

Rangúnu naše barmské putování začalo i skončilo. Byla jsem moc ráda, že jsme tam ještě měli trochu času. Nemohli jsme odjet z Rangúnu, aniž bychom nevyzkoušeli okružní jízdu vlakem, který jezdí oboustranně kolem města a slouží jako prostředek městské hromadné dopravy. Město jsme sice neobjeli, ale ta chvíle, co jsme ve vlaku strávili, byla opět nezapomenutelná. Lidé nastupující a vystupující za jízdy. Trhovci vozící obrovské koše s ovocem a zeleninou. Bosí kluci s kyblíky plnými pitné vody, kterou prodávají po plecháčcích za drobný peníz. Na úplný konec našeho barmského dobrodružství jsme se znovu zašli podívat na úchvatnou pagodu Šveidagoun. Byla stejně krásná, jako když jsem ji viděla poprvé. Ještě jednou jsme si zlatou pagodu obešli a já se snažila si zapamatovat její každičký detail. Pagoda Šveidagoun je mou poslední vzpomínkou na Barmu. Na milou, kouzelnou a pohádkovou Barmu…

LV

(V článku jsem citovala z knihy Dějiny Barmy od J. Bečky a z knihy Země zlatých pagod od S. Ramešové.)