Čínský Hobitín – starobylá vesnice Lijiashan

Když jsem v roce 2011 poprvé navštívil pitoreskní vesnici Lijiashan (vysl. Li-ťia-šan), měl jsem pocit, že jsem se dostal do Hobitína z románu Pán prstenů. Lidé zde stále žijí v jeskynních obydlích, která jsou vyhloubená do sprašových kopců. Vesnice leží nedaleko Žluté řeky a až do nedávné doby o ní v České republice téměř nikdo nevěděl. Teprve poté, co jsem se o tomto „skvostu“ zmínil svým kolegům z turistického ruchu, rozšířila se sláva „čínského Hobitína“ i v českých luzích a hájích. Dnes už do vesnice Lijiashan vede asfaltová cesta a přijíždí sem více a více turistů, přesto se stále jedná o poměrně nepřístupné místo, kde se čas jakoby zastavil.
lijiashan_panorama
Čínský Hobitín se nachází v provincii Shanxi (vysl. Šan-si), která je de facto jednou velkou náhorní plošinou (průměrná nadmořská výška činí cca 1000 metrů). Na severu této provicnie se táhne Velká čínská zeď (resp. její rozvaliny), její západní hranici tvoří Žlutá řeka. Žlutá řeka je druhou nejdelší řekou v Číně a její střední a dolní povodí je kolébkou čínské civilizace. Žluté zbarvení řeky způsobuje navátá spraš – není nezajímavé, že v čínštině se „vzácnost, rarita“ vyjádří jako „čistá Žlutá řeka“.
Spraš, úlomkovitá usazená hornina, utváří nejen Žlutou řeku, ale i celou provincii Shanxi. Půda se zde od nepaměti obdělává tak, že se sprašové kopce „rozkrájí“ na terasy, na nichž se pěstuje ovoce a zelenina. Na první pohled se žlutohnědá spraš zdá neúrodná, má-li ale dostatek vody, pak je velmi výnosná. Není divu, že čínská civilizace zakořenila právě v této oblasti.

Do jemné žluté spraši, která se vertikálně štěpí, si lidé v severní Číně hloubili i svá jeskynní obydlí. Tato obydlí jsou v horkém létě příjemně chladná a v zimě dobře drží teplo. Průčelí jeskynních příbytků často tvoří mřížoví zasazené do cihlového základu. Mřížoví je vykládané bílým papírem, který dovnitř propouští světlo, ale zároveň přes něj není vidět. Součástí vchodových průčelí jsou i střešní převisy obložené taškami, které chrání před deštěm. Některá obydlí mají i vlastní dvorek, který je obehnaný kamennou či cihlovou zídkou.
Uvnitř obydlí nesmí chybět kang (vysl. kchang) – jedná se o zděný, zhruba půl metru vysoký sokl, který zabírá větší část obytné místnosti a vypadá jako veliká široká postel, často přes celou délku místnosti. Může být pokryt rohožemi či matracemi, v rohu jsou většinou srovnány deky, kterými se v noci obyvatelé přikrývají. Někdy si říkám, že v Čechách se spávalo na peci, v severní Číně zase na kangu. Nicméně na kangu se kromě spánku odehrávala i celá řada dalších aktivit – tradičně se tu jedlo, konaly ruční práce a děti si na něm hrály. Kang se vytápí kouřem z kuchyňských nebo z venkovních kamen, který se odvádí na střechu. Ta navíc může sloužit i jako políčko.

Jeskynní obydlí ve vesnici Lijiashan pochází z dob posledních dvou dynastií Ming a Qing, tzn. jsou přes pět set let stará – některá se už rozpadla, jiná stále hrdě odolávají neúprosnému toku času. Lijiashan doslova znamená „Kopec klanu Li“, protože vesnice se ukrývá v kopcích a drtivá většina obyvatel pochází z rodu Li. Údajně zde kdysi žilo kolem šesti set obyvatel, dnes jich v čínském Hobitíně zůstalo ne více než třicet pět – ostatní odešli „za lepším“ do okolních měst. Vesnice se také nazývá „Fénixův kopec“, neboť z dálky připomíná bájného fénixe, krále opeřenců, s roztaženými křídly. Od úpatí až k vrcholku kopce lze napočítat jedenáct úrovní, které na sebe plynule navazují a vytváří dojem 3D vesnice. Dnešní obyvatelé se živí převážně zemědělstvím, dříve to ale byli bohatí obchodníci, kteří si budovali svá majestátní obydlí nedaleko starobylého městečka Qikou, s nímž je historie Lijiashanu úzce spjata.

Starobylé městečko Qikou (vysl. Čchi-kchou) bylo v minulosti velmi důležitým přístavem na Žluté řece. Od dynastie Ming (14. – 17. století) až do začátku minulého století spojovalo severozápadní oblasti Číny (Shaanxi, Gansu, Ningxia, Vnitřní Monglolsko aj.) s východní částí země včetně hlavního města Peking. Jednalo se o ekonomické a kulturní centrum, do kterého v době svého vrcholu připlouvalo více než sto padesát lodí denně a kde bylo až tři sta různých obchodů. Zboží ze severozápadní části Číny se v přístavu překládalo na koně či velbloudy a dopravovalo se do východních oblastí, odkud se zase posílalo jiné zboží na severozápad Číny. Samozřejmě přes městečko Qikou. Jedna z pamětních stél v chrámu Černého draka, který se tyčí nad přístavem, popisuje městečko v první polovině devatenáctého století takto: „Lodě na Žluté řece připlouvají a odplouvají jedna za druhou a údolím se nesou ozvěny zvonků velbloudích karavan. Městečko se hemží mnoha obchodníky, stánky se táhnou do nedohledna, v noci ozařují ulice četné lampiony. Obchoduje se ve dne i v noci.
A ještě v sedmdesátých letech minulého století bylo městečko stále prosperujícím přístavem. V jednom čínském dokumentu líčí tamější starousedlík, že v roce 1975 si jako přístavní dělník vydělal až dvě stě yuanů měsíčně! Vezmete-li v úvahu, že v té době měl učitel plat několik desítek yuanů za měsíc, jedná se o velmi slušný příjem. Nicméně s rozvojem dopravní infrastruktury (dálnice, železniční a letecká doprava) ztratilo Qikou na významu a dnes sem místo obchodníků jezdí turisté, aby si připomenuli někdejší slávu přístavu na Žluté řece.

Zajímavé je, že si tehdejší majetní obchodníci v přístavu Qikou nestavěli svá obydlí ve městě, nýbrž mimo městskou zástavbu v okolí Žluté řeky. Možná tak činili z důvodu bezpečnosti, možná nechtěli dávat na odiv své bohatství. Každopádně si budovali velkolepá sídla skrytá v nedalekých kopcích, o čemž svědčí vesnice Lijiashan. I přes uplynulá staletí můžete ve vesnici stále pocítit zašlou slávu bohatých obchodníků, jejichž manželky a děti žily v přepychových jeskynních obydlích.
Kouzlu čínského Hobitína podlehl také mistr současné čínské malby Wu Guanzhong (vysl. Wu Kuan-čung), který vesnici navštívil poprvé v roce 1976 a podruhé v roce 1989. Prohlásil, že Lijiashan představuje jeden z jeho tří objevů, které za svůj život učinil. Je to prý ráj na zemi, kde kopce a obydlí tvoří jeden harmonický celek. Od té doby do vesnice jezdí studenti malby, kteří posedávají před jeskynními obydlími a čarují svými štětci malebné zátiší čínského Hobitína. Pravda, vesnicí se dnes už prochází i turistické skupiny, které mírně narušují krásu celého místa, přesto myslím, že se stále jedná o ojedinělé místo v Číně.