Mateřská v Číně (14. díl) – Kempování v Číně

Ani nevím, co nás nakonec přimělo k tomu, abychom si koupili stan. Rozhodlo o tom prasátko Pepina, věrná kamarádka a vzor naší dcerky, která se v jednom z dílů kresleného seriálu vydává stanovat? Nebo snad ruch velkoměsta? Anebo nutkání ukázat Bertě, jak vypadá příroda? Ať to bylo, co to bylo, o Vánocích jsme si koupili stan a začali plánovat naši první výpravu. Ta na sebe nedala dlouho čekat.

kempování v Hongkongu jsme slyšeli už před několika lety. Nedokázali jsme si však představit, že tahle přelidněná metropole, která vypadá jak z nějakého vědecko-fantastického filmu, zahrnuje i obrovský kus nádherné přírody. S novým stanem přišel i čas objevit novou tvář Hongkongu.
Oficiální internetové stránky uvádí, že v Hongkongu je 41 veřejných kempovišť. Všechny kempy jsou na stránkách poměrně dobře popsány – kde přesně leží, jak se k nim dostat, jejich vybavenost, dostupné treky v okolí aj. My jsme se chtěli vyhnout těm kempům, které jsou pro svou snadnou dostupnost přeplněné. Na druhou stranu jsme ale také nechtěli stanovat na nějakém odlehlém místě, protože Berta je přece jen na delší pochody ještě malá. Nakonec jsme tedy zvolili „zlatou střední cestu“ a vyrazili do kempu Wan Tsai.
Kemp Wan Tsai leží na poloostrově Sai Kung v Nových teritoriích. Z centra Hongkongu se jede zhruba hodinu a půl městskou hromadnou dopravou do odlehlé vesnice, odkud se jde ještě hodinu po lesní stezce s nádhernými výhledy. Když jsme konečně dorazili do cíle, zjistili jsme, že Hongkongžané budou zřejmě milovníci kempování. Obě části kempu, jižní i západní tábořiště, byly plné tak, že by zrnko rýže nepropadlo. Je vidět, že i v Hongkongu lidé rádi tráví víkendy a svátky „mimo město“. Po chvíli hledání jsme si i my našli ucházející místečko a postavili stan. Když bylo hotovo, vydaly jsme se s Bertou na obhlídku kempu. Obě tábořiště, vzdálené od sebe, co by kamenem dohodil, mají vlastní sociální zařízení. Za jejich používání se neplatí, stejně jako za pobyt v kempu. Vše je zdarma k dispozici. Přesto bylo celé místo pečlivě udržované.
Druhý den ráno jsme vyrazili na túru. Vydali jsme se po pěšině, která se vinula borovicovým lesem. Ptáci okolo nás radostně štěbetali a my si užívali nejen jejich zpěv, ale i čerstvý vzduch a teplé sluneční paprsky. Neuběhly však ani dvě hodiny a my už vyšli u druhého tábořiště. Trasa je opravdu vhodná i pro začátečníky, jak udávají oficiální stránky. Bylo teprve kolem poledního, a tak jsme si řekli, že se ještě zajdeme podívat na nedalekou pláž. Ostatně právě pláž byla jedním z důvodů, proč jsme si vybrali toto místo. Když jsme se odpoledne vrátili do kempu, lidé už balili své věci. Většina „trampů“ z místa odjížděla trajektem. Ten během víkendů a svátků pendluje mezi kempem a autobusovou zastávkou na protějším břehu. Není se co divit, že se výletníci nevraceli lesní cestou, po které jsme přišli my. Co stan, to opravdu pořádná výbava – skládací židličky, přenosné vařiče a ledničky, nádobí, kanystry s pitnou vodou, spousty jídla a třeba i houpací sítě a jiné nezbytnosti. Netrvalo dlouho a kemp se téměř vyprázdnil. Každý po sobě vzorně uklidil, což na nás velice zapůsobilo. To v pevninské Číně často nevídáme. Kempování v Hongkongu předčilo naše očekávání a my se už nyní těšíme na objevování dalších míst.

Hned následující víkend jsme znovu vyrazili pod stan a opět do kempu. Tentokrát však v jihočínské provincii Guangdong. Chtěli jsme se podívat, jak si stojí kempy v pevninské Číně. Za cíl našeho druhého stanování jsme vybrali místo známé svou malebnou krajinou homolovitých kopců. V Kantonu jsme nasedli na rychlovlak, který nás během půl hodiny zavezl o sto padesát kilometrů dál. Po vlaku následovaly ještě dva autobusy. Ty nás přibližně po dvou hodinách cesty dovezly na kraj malého městečka, odkud jsme ještě dalších dvacet minut šlapali po svých. Když jsme odpoledne přišli do vesničky, kde lišky dávají dobrou noc, přitočil se k nám jeden malý kluk. Šel s námi dál a dál, až jsme společně došli k velké louce za vesnicí. Tohle je prý to místo, na kterém si lidé staví stany. Vyhýbajíce se kravským lejnům, našli jsme si plácek, kde se tráva zdála méně podmáčená, a postavili si tam stan. Poté, co jsme se „ubytovali“, řekli jsme si, že ještě půjdeme prozkoumat okolí. Venku se už začínalo stmívat, navíc poprchávalo, a my neměli chuť chodit příliš daleko. I když krajina, jak z čínského obrazu, k tomu vybízela. Nakonec jsme vyrazili směrem k nedaleké vesničce s nadějí, že tam bude nějaká malinká vývařovna. Představovali jsme si, že si dáme nějaké dobré venkovské jídlo, a pak se vrátíme zpět do stanu. Vesničku, do které jsme přišli, tvořily tři řady domků nalepené těsně na sebe a dvě nedlouhé uzoučké uličky mezi nimi. V jedné z uliček si právě hrály děti. Když nás uviděly, s chichotáním se rozutekly. Bylo vidět, že sem cizinci běžně nechodí. A nebyla zde ani žádná restaurace či vývařovna. Prostě nic. Proto když jsme míjeli paní, která před svým domkem čistila zeleninu, zeptali jsme se jí, zda by nám něco neuvařila. Po chvíli váhání souhlasila. Jídlo prý ale bude prosté, protože toho doma mnoho nemá. Jídlo, které nám paní Zhangová připravila, bylo úžasné! Na rozloučenou jsme ještě dostali tašku vařených batát. Prý na druhý den ke snídani.

Ráno jsme se sbalili a vydali se dál na cestu. Šli jsme podél říčky mezi políčky a vápencovými homolemi. Procházeli jsme skrz polorozpadlé vesničky, kde žilo už jen několik starousedlíků. Nebýt prádla, které se sušilo venku na šňůrách, ani bychom nepoznali, že tam stále ještě lidé žijí. Potkali jsme také ženicha, který přinesl k oltáři u silnice obětiny, aby sobě a své nastávající zajistil šťastnu budoucnost. Když jsme zhruba po dvou a půl hodinách došli do vesnice Devět draků, ze které jezdí autobus zpět na vlakové nádraží, míjeli jsme slavnost spojenou s otevřením nové klanové svatyně. Před svatyní vesničané právě odpalovali petardy. Byl to takový rámus, až nám uši zaléhaly. Ale jinak to nejde – zlé duchy a démony je třeba odehnat!
I naše druhé kempování jsme vyhodnotili jako úžasný zážitek. Sice jsme si museli zakoupit vstupenku do přírodního areálu, uvnitř kterého byl náš kemp, za postavení stanu jsme již neplatili. I zde, stejně jako v Hongkongu, mohou návštěvníci kempu sociální zařízení používat bezplatně. Nicméně bylo vidět, že se o něj příliš nestarají. Tedy alespoň mimo sezónu, kdy jsme místo navštívili my.

Čistý a kultivovaný Hongkong je jako nálev čerstvého zeleného čaje. Někdy mám ale chuť na něco silnějšího. Na šálek hutného a zemitého pchueru. A to je pevninská Čína. Dříve či později jí člověk přijde na chuť a už si život bez ní, stejně jako bez čaje pchuer, nedokáže představit.