Píseň pro fénixe (1. kapitola)

Píseň pro fénixe je kniha, jejíž příběh se odehrává na konci minulého století. Líčí život Jou Tchien-minga, mladého učedníka hry na šalmaj. S hlavním hrdinou se čtenář seznamuje v době, kdy jej otec odvádí jako malého chlapce do učení k proslulému šalmajistovi. O několik let později však tradice hry na šalmaj začne upadat a hlavní hrdina musí čelit nové době. Pro hru na šalmaj, která se stala nejen jeho povoláním, ale i celým jeho životem, již není v moderní společnosti místo…
Siao Ťiang-chung, autor knihy, patří k současným čínským spisovatelům. Jeho nejslavnější novela Paj niao čchao feng (volně překládám jako „Píseň pro fénixe“) vyšla v roce 2009 a o čtyři roky později byla zfilmována pod názvem The Song of the Phoenix. Za svou literární činnost obdržel řadu ocenění.

1. kapitola

Když jsme přešli řeku, otec mne znovu nabádal, abych učitele poslechl ve všem, co bude požadovat. Je ti to jasné? Pokýval jsem hlavou. Otec ke mně přidřepl a upravil mi šaty. Můj krátce střižený rozpínací kabát došila matka právě před dvěma měsíci. Abych vypadal dospěleji, vybrala látku v barvě námořnické modři. Až dnes, když jsem odcházel z domova, dala mi nové šaty, abych si je vzal místo starých. Poté, co jsem si je oblékl, otec nespokojeně svraštil obočí a poznamenal, že jsem se stále nezbavil toho dětského zápachu. Vypadalo to, že mi kabát v barvě námořnické modři opravdu nedokáže přidat jediný den věku navíc. Koneckonců je mi teprve jedenáct a takový věk není jako oblečení, které se může po namočení srazit nebo vytáhnout.

Když mne brzy ráno matka tahala z postele, viděl jsem na její tváři zlost. Nesnášela totiž mé vyspávání. Teprve když jsem opouštěl domov, její oči se naplnily očekáváním, zdráháním a také bezradností. Otec v tom měl ale jasno. Jeho snem bylo, abych se stal hráčem na šalmaj. Naše Vodní víska vlastního šalmajistu nemá, takže když se koná nějaká svatba či pohřeb, musíme ho pozvat odjinud. Takové pozvání není úplně jednoduchá věc, protože pokud má šalmajista už domluveno něco jiného, jsou svatby a pohřby ve Vodní vísce posmutnělé a tiché. A když tyhle události nemají ten správný říz, hostitel ztrácí tvář a hosté cítí, že něco schází. A proto se pozvanému šalmajistovi vždy dostane znamenitého zacházení. Samozřejmě nechybí cigarety, alkohol ani čaj, a stejně tak i jedinečná péče. Když šalmajista odchází, hostitel jej vyprovází více než dvě li daleko a před rozloučením mu za hru věnuje ještě trochu peněz. Není to velký obnos, hostitel mu tím však dává najevo svoji přízeň. Bez odmítnutí nabízených peněz by to ale nešlo, i když nakonec jsou stejně vždy přijaty. Všichni znají tenhle zvyk – je zvykem peníze dávat, stejně tak i peníze přijímat, a dokonce i odmítání peněz je součástí tohoto zvyku.

Matka říkala, že důvodem, proč otec chce, abych se stal hráčem na šalmaj, nejsou jen peníze. Prý když byl otec mladý, také si přál hrát na šalmaj. Žádal mnoho učitelů, zda by se mohl stát jejich žákem, ale žádný ho nepřijal. Přestože obešel učitele široko daleko, na šalmaj si moc nezahrál. Tvrdili mu, že má čertovskou náturu, a tak není pro hru na šalmaj ten pravý. Od té doby uplynulo již mnoho let a já se mylně domníval, že časem se otcův sen rozloží stejně jako spadané listí na konci podzimu. Ve skutečnosti tomu tak ale vůbec nebylo. Když jsem začal chápat věci kolem sebe, zjistil jsem, že se na mě otec dívá se zvláštním výrazem v očích. Ten výraz připomínal pohled na smrt hladového člověka, jenž sedí na bobku vedle kotlíku se psí polévkou a nedočkavě si mne ruce. Jednou, když nás s otcem na dřevěném mostku ve Vodní vísce potkal můj učitel, rozrušeně otci sděloval, že jsem na základní škole od první až do páté třídy ani jednou nezískal více než třicet bodů ze zkoušky z matematiky. Ihned jsem se zarděním sklonil hlavu a samozřejmě jsem očekával, že se spustí vichřice hněvu. Jakmile učitel domluvil, otec pokýval hlavou a důstojně mávl rukou s tím, že třicet bodů, to vůbec není špatné. Pak mne vedl pryč. Když jsme sešli z mostu, otec se ohlédl za chudákem učitelem, který byl celý zmatený. Potichu se zasmál. Jakpak by pan učitel mohl vědět o velkolepých plánech, které má Jou Pen-šeng z Vodní vísky se svým synem.

Opravdu jsem se nerad učil, stejně jako většina dětí z naší Vodní vísky. Ze začátku to ještě šlo, ale postupem času nás to přestalo bavit. Hlavně proto, že jsme tomu nerozuměli. Například náš učitel matematiky si sám učivem nebyl jistý. Jeden den nám něco vysvětlil a druhý den hned po ránu stál ve třídě a tichým hlasem oznamoval: Žáci, když jsem se včera vrátil domů, celou noc jsem u ohně přemýšlel o tom, že ta odpověď na včerejší cvičení má nějaké mouchy a není správná. To mě vyděsilo natolik, že jsem z toho celou noc nemohl klidně spát. Dnes tedy vše uvedu na pravou míru. Všichni jsme se zasmáli. Později jsme se doslechli, že učitel matematiky vlastně také chodil jen na základní školu, a co víc, že ji ani nedokončil. Neměli jsme ale na výběr, a tak se v nás zrodilo jakési opovržení, které jsme dávali najevo tím, že jsme do školy přestali docházet a místo toho se toulali po okolí.

Nerad jsem se učil, ale ani jsem nechtěl být šalmajistou. Vlastně ani přesně nemůžu říct, proč jsem nechtěl být hráčem na šalmaj. Asi proto, že mě otec od malička přesvědčoval o všech možných výhodách tohoto povolání. Slyšel jsem to tolikrát, až mě to přestalo bavit a jen otravovalo. Navíc jsem došel k závěru, že hlavní důvod, proč si otec přál, abych byl hráčem na šalmaj, byla ta troška peněz, kterou si lze hraním vydělat.

肖江虹:《百鸟朝凤》

过了河,父亲再一次告诫我,说不管师傅问什么,都要顺着他,知道吗?我点点头。父亲蹲下来给我整了整衣衫,我的对襟短衫是母亲两个月前就做好的,为了让我穿上去看起来老成一些,还特地选了藏青色。直到今天离开家时,母亲才把新衣服给我换上。衣服上身后,父亲不满意,蹙着眉说还是没盖住那股子嫩臭味儿。看起来藏青色的短衫并没有拉长我来到这个世界上的日子。毕竟我才十一岁,这个年龄不比衣服,过过水就能缩短或抻长的。

一大早被母亲从床上掀下来的时候,还看见她一脸的怒气,她对我睡懒觉的习惯深恶痛绝。可临了出门,母亲的眼神里却布满了希冀、不舍,还有无奈。父亲则决绝得多,他的理想就是让我做个唢呐匠。我们水庄是没有唢呐匠的,遇上红白喜事,都要从外庄请,从外庄请也不是容易的事情,如果恰好遇上人家有预约,那水庄的红白喜事就冷清了。没有了那股子活泛劲头,主人面子上过不去,客人也会觉得少了点什么。所以被请来的唢呐匠在水庄都会得到极好的礼遇,烟酒茶是一刻不能断的,还得开小灶。离开那天,主人会把请来的唢呐匠送出二里多地,临别了还会奉上一点乐师钱,数量不多,但那是主人的心意。推辞一番是难免的,但最后还是要收下的。大家都明白这是规矩,给钱是规矩,收钱是规矩,连推辞都是规矩的一部分。

听母亲说,父亲想让我做一名唢呐匠其实并不完全为了钱。母亲说父亲年轻时也想做一名唢呐匠,可拜了好多个师傅,人家就不收,把方圆百里的唢呐匠师傅都拜遍了,父亲还是没有吹上一天的唢呐,人家师父说了,父亲这人鬼精鬼精的,不是吹唢呐的料。许多年过去了,本以为时间已经让父亲的理想早就像深秋的落叶腐化成泥了,可事实并不是这样。自我懂事起,我就发现父亲看我的眼神变得怪怪的,像蹲在狗肉汤锅边的饿痨子,摩拳擦掌,跃跃欲试。有一次,我的老师在水庄的木桥上遇见了父亲和我,他情绪激动地给父亲反映,说我从小学一年级到五年级,数学考试从来没有超过三十分。我当时就羞愧地低下了头,想接下来理所当然的有一场暴风骤雨。老师说完了,父亲点点头,很大度的挥挥手说三十分已经不错了。然后牵起我走了。走到桥下,他回头看了一眼身后可怜的一头雾水的教书匠,嘿嘿干笑了两声,教书先生哪里知道,水庄的游本盛对他儿子有更高远的打算。

我确实不喜欢念书,我们水庄大部分娃子和我一样不喜欢念书,刚开始还行,渐渐的就冷了。主要是听不懂,比如我们的数学老师,自己都没有一个准,今天给我们一个答案,明天一早站在教室里又小声的宣布,说同学们昨天我回去在火塘边想了一宿,觉得昨天那个题目的答案有鬼,不正确,所以吓得一夜都没睡安稳,今天特地给大家纠正。我们就笑一回,后来又听说数学老师其实也只是个小学毕业的,更有甚者说他根本连小学都没有读毕业。我们就无可奈何的生出一些鄙夷来。鄙夷的方式就是不上课,漫山遍野的去疯。

我不喜欢念书,可我也不喜欢做唢呐匠,我也说不清为什么不喜欢作唢呐匠,可能是从小到大总听见父亲在耳边灌输唢呐匠的种种好,听得多了,也腻了,就厌恶了。而且我断定,我的父亲之所以希望我成为一个吹唢呐的,目的就是图那几个乐师钱。