Mateřská v Číně (16. díl) – Kohoutí ostrov

Za dávných dob se kolem ostrova Wanzhou často zvedaly divoké vlny, se kterými si jen málokteří rybáři dokázali poradit, někteří se dokonce ani nevrátili z moře zpět. Jednoho dne zde proplouval taoistický mnich, který zpozoroval, že vzdouvající vlny vypadají jako obrovské stonožky útočící na rybářské lodě a ostrov Wanzhou svým tvarem připomíná velkého kohouta. Řekl proto místním rybářům, aby na ostrově postavili klášter a vypustili tam několik kohoutů. Ti se už o stonožky postarají. Rybáři učinili, jak jim mnich poradil. Když postavili klášter a vypustili kohouty, moře se v tu ránu utišilo. Od té doby rybáři, kteří se vydávali na moře, nikdy nezapomněli na ostrově vypustit kohouta. Vlny ve tvaru obřích stonožek se už nikdy neobjevily a ostrov Wanzhou byl přejmenován na Kohoutí ostrov.

Jak to na Kohoutím ostrově (čínsky Fangjidao, doslova přeloženo Ostrov vypuštěných kohoutů) vypadá dnes? Stále se daří kohoutům krotit rozdováděné stonožky? Je ostrov opravdu tak krásný, jak se o něm říká? Nedalo nám to a vydali jsme se tam podívat.

Kohoutí ostrov, dříve též Wanzhou nebo také Fenzhou, spadá pod městskou prefekturu Maoming v provincii Guangdong. Vzdálenost ostrova od pevniny je cca 15 kilometrů. Do prefektury patří ještě několik dalších ostrovů a ostrůvků, které se všechny nacházejí v Jihočínském moři. Nicméně Kohoutí ostrov s rozlohou 1,9 kilometrů čtverečních je ze všech největší. V roce 2004 se na tomto pustém a neobydleném ostrově začal budovat turistický areál – vzniklo přístaviště, byla postavena silnice a zavedena voda, začalo se s výstavbou hotelů a turistických atrakcí. Netrvalo dlouhou a ostrov byl zařazen na seznam čínských turistických míst kategorie AAAA (nejvyšší kategorie je AAAAA).

Z vlakového nádraží v Maomingu je to přibližně hodina jízdy autem do přístavu, odkud vyplouvají výletní lodě na Kohoutí ostrov. Během čekání na loď jsme byli mezi čínskými rekreanty k nepřehlédnutí. Na našem neformálním oblečení, které kontrastovalo se společenskými obleky ostatních turistů, bylo znát, že jsme už půl dne na cestě. Naše velké batohy, pod jejichž tíhou se nám podlamovala kolena, působily ve srovnání s decentními zavazadly dalších cestujících trochu nemístně. Neposedná Berta v ušmudlaném oblečení vypadala vedle čínských nažehlených holčiček jako děvčátko z chudobince. :-) Před vyplutím jsme si v přístavu zakoupili vstupenku na ostrov (cca 400 Kč), kde jsme měli v plánu stanovat. Paní v pokladně nás ujišťovala, že tam mají vyhrazené místo pro stany, pouze nevěděla, kde přesně.

Když jsme dorazili na ostrov, většina lidí hned nastoupila do turistických minibusů, které rozvážejí návštěvníky do hotelů. My jsme šli pěšky, protože máme rádi pohyb, a také jsme potřebovali najít místo pro náš „hotel“, který jsme si nesli v batohu na zádech. Přestože po ostrově vede pouze jedna cesta, oficiální místo pro postavení stanu jsme neobjevili. Zeptat se nebylo koho, protože ostrov byl takřka liduprázdný. K našemu překvapení jsme zjistili, že zde stojí jen samé hotely a bungalovy. Možná proto, že byl všední den, navíc mimo turistickou sezónu, nebyli tu téměř žádní hosté. Na ostrově nežijí ani žádní starousedlíci, kteří by nám poradili, kde je možno stanovat. Nezbývalo nám nic jiného, než abychom si místo pro stan vybrali sami. Došli jsme až na samý konec turistického rezortu, kde se asfaltová silnice náhle proměnila v úzkou pěšinu. Pláž před posledním hotelem přímo vybízela, abychom si na jejím kraji postavili stan.

Do večera na „naši“ pláž zavítalo jen několik málo návštěvníků. Chvíli se procházeli po pláži, sebrali několik mušlí, vrhli pár udivených pohledů na naše stany a zase odešli. Stále jsme vyhlíželi někoho, kdo nám přijde říct, že se zde stanovat nesmí. Nikdo ale nepřišel. Chvíli poté, co jsme ulehli, začal se ostrov otřásat pod náporem decibelů. Nebyly to však ani cikády, ani obří stonožky, které by útočily na rybářské lodě. Bylo nám jasné, že za takového hluku neusneme, proto jsme se šli podívat, co je toho příčinou. U nás se říká „Co Čech, to muzikant“, v Číně bych řekla „Co Číňan, to náruživý zpěvák karaoke“. Majitel nedalekého baru se asi rozhodl, že do svého podniku přiláká všechny hosty na ostrově, a proto náruživě halekal na pódiu pod širým nebem. Návštěvníci posedávali na barových židlích, usrkávali své koktejly a spokojeně poslouchali šlágry čínské pop music. Říkali jsme si, že dnes místo kohoutů krotí obří stonožky tahle šílená hudba. :-)

Když jsme se ráno vzbudili, přivítal nás příliv. Moře, večer ještě na padesát kroků vzdálené, se pokradmu blížilo k našim stanům. Zatímco se Petr společně s Bertou a naším čínským kamarádem Mingmingem šli projít po ostrově, já raději zůstala u stanů. Co kdyby moře chtělo přijít na návštěvu. Pamětihodnosti ostrova – klášter bohyně Mazu, socha bohyně milosrdenství Guanyin a socha obřího kohouta – byly vybudovány teprve před několika lety. Snad jen posvátný banyán, na který lidé zavěšují červené destičky se svými přáními, pamatuje příběhy rybářů z dob minulých.

Na ostrově jsme zůstali ještě jednu noc. Ten večer připlula řada dalších turistů, kteří se chystali strávit víkend na ostrově. Noc byla ještě o něco hlučnější než ta předešlá. Nejen karaoke z nedalekého baru nás vytrhovalo ze spánku, ale i několik hlasitých Číňanů, kteří do časných ranních hodin seděli venku před hotelem. Asi nemohli pochopit, že lze spát i někde jinde než v hotelu, a proto se snažili přesvědčit zaměstnance hotelu, aby zakročil.

Když jsme následující ráno odjížděli z ostrova, davy lidí se proti nám valily jako vlny moře. Kohoutí ostrov je nepochybně velmi populární místo pro víkendové pobyty čínských rodin. Výstavba na ostrově stále pokračuje, budují se další hotely a restaurace. Jsem ale ráda, že jsme mohli poznat „jinovou“ tvář ostrova, tj. bez lidí. Takhle mi v hlavě zůstala vzpomínka na ostrov jako na malebné místo, kde se zvuky moře prolínají s moderní čínskou pop music.