Píseň pro fénixe (3. kapitola)

3. kapitola

O mnoho let později se mě učitel zeptal, víš, proč jsem tě tehdy přijal za žáka? Odpověděl jsem, máte dobré srdce a bál jste se, že mne můj otec ubije k smrti. Učitel zavrtěl hlavou, mýlíš se, přijal jsem tě kvůli tvým slzám. Zeptal jsem se ho, kvůli jakým slzám? Učitel odpověděl, kvůli těm, které ti vhrkly do očí, když tvůj otec upadl a tys mu pomáhal na nohy.

Když otec odcházel a já hleděl na jeho vzdalující se postavu, přepadl mě náhle pocit bezmoci. Dříve jsem ho vídával každý den a nemyslel jsem si, že je pro mne bůhví jak důležitý. Když jsem od něj dostával výprask, dokonce jsem mu v duchu nadával do „zkurvenýho Jou Pen-šenga“. Teprve v tuto chvíli jsem pochopil, jak moc je pro mě otec důležitý. Byl jako strom, který chrání před větrem a deštěm. Až když přišel den, kdy jsem ten velký strom musel opustit, zjistil jsem, jak déšť na těle zebe a jak slunce spaluje tvář.

Od té chvíle jsem byl sám. Díval jsem se na otcovu siluetu, jak se pozvolna ztrácí a zmenšuje, a nemohl jsem se ubránit slzám. Učitel stál vedle mě, položil mi ruku na ramena a lehce mě poplácal. Srdce se mi sevřelo lítostí a rozplakal jsem se ještě víc.

U večeře mi učitel představil svou ženu. Byla hubená a snědá a při chůzi se kolébala a prohýbala jako doměkka uvařená pohanková nudle. Hodně toho namluvila, u stolu se mně vyptala na spoustu věcí ohledně Vodní vísky. Zmínila také, že má příbuzného, který žije v naší vesnici. Učitel toho oproti svojí ženě namluvil mnohem méně. Během jídla pronesl sotva dvě věty. Když jsem uchopil misku, vybídnul mě: Jez. Když jsem ji odložil, prohodil: Pořádně se najez.

Po večeři jsem se bez pobízení pustil do mytí nádobí. Během mytí jsem se nenápadně podíval na učitele a jeho ženu, kteří seděli v hlavní místnosti. Učitelova žena právě ukazovala směrem, kde jsem stál, neustále přitom pokyvovala hlavou a na tváři ji hrál sotva rozpoznatelný úsměv. Učitel však nehnul ani brvou a jen nepřetržitě kouřil. Vydechoval hustý dým, který mi připomněl dny, kdy jsem s otcem ve Vodní vísce vypaloval porost. Došlo mi, že se učitelova žena usmívá nad tím, že jsem se pustil do mytí nádobí. Nicméně mé chování souviselo s tím, co mi toho večera, kdy jsem opouštěl domov, kladla na srdce matka, jejíž tvář ozařovala olejová lampa: Venku to není jako doma, musíš být pracovitý, mít oči na stopkách a musíš pohnout tím svým líným zadkem.

Když jsem domyl nádobí, učitelova žena mi řekla, že všichni její tři synové se už oženili a odešli z domova. Doma jsou teď jenom oni dva, už jsou v letech, budeš muset zastat práci, na kterou stačíš.

Když jsem večer ležel v posteli, myslel jsem na to, že už zítra budu hrát na šalmaj. Byl to docela vzrušující pocit, současně jsem byl ale i krapet vystrašený. Myslel jsem na to, že by se můj život přeci ještě neměl vydat tímhle směrem, ještě jsem si dost nevyhrál, ještě jsem děcko a děti by si přeci měly hrát. Vzpomněl jsem si na Ma Era a další kamarády, v tuhle chvíli určitě chytají u dřevěného mostu ve Vodní vísce světlušky. Dávají je do průhledné lahve, která může chodci v noci posloužit jako lucerna.

Časně ráno, když jsem ještě ve snu chytal světlušky, jsem uslyšel ostré zakašlání. Byl to učitel, strnul jsem. Pochopil jsem, že to je znamení, abych vstal z postele. Učitel koneckonců není vlastní otec, nepřižene se jako on, aby ze mě stáhl přikrývku a plácl mě přes zadek. Pomyslel jsem si, že mě určitě ještě považuje za hosta, a proto mi jenom nepřímo naznačuje, co bych měl dělat. Oblékl jsem se a vyšel ven. Nedříve jsem pozdravil učitelovu ženu, která na zápraží právě propírala fazole. Pozdravila mě pokývnutím hlavy. Teprve poté, co jsem si zívl, jsem uviděl, že se slunce stále ještě prodírá rudou lázní za horskými vrcholky. Trochu mě to dopálilo, pomyslel jsem si, slunce ještě ani nevyšlo a já už musím vstávat. Doma by mě sice otec plácl přes zadek, ale slunce by tou dobou už stálo pěkně vysoko. Když učitelova žena viděla můj nevrlý výraz, vybídla mě, tvůj učitel šel k ohybu řeky, běž za ním!

Směrem, který mi ukázala, jsem uviděl ohyb řeky u Zemní vísky. Víska se sice jmenovala Zemní, ale řeka tam vytvářela mnohem větší zátočinu, než byla ta, kterou jsme měli ve Vodní vísce. Břeh řeky byl porostlý smutečními vrbami, v naší Vodní vísce je máme také, zdálky vypadají jako nadýchané obláčky mlhy. Smuteční vrby ze všech stran obklopovaly smaragdově zelenou zátočinu, nad kterou bezstarostně kroužilo několik sněhově bílých jeřábů. Učitel stál na břehu řeky a nehybně pozoroval vodní hladinu, jeho postava vypadala osaměle a nepatrně.

Učitel na břehu ulomil přímo u kořene jeden rákosový stvol, odlomil střapatý konec, podal mi ten dobré tři stopy dlouhý stvol a nakázal, běž nasát vodu z řeky, ale pamatuj, stvolem se můžeš hladiny jenom dotknout. Ze začátku jsem se domníval, že to bude velmi jednoduchý úkol, teprve až když jsem začal sát, zjistil jsem, že to tak jednoduché nebude. Zrudl jsem v obličeji, nohy mi zeslábly, v podbřišku mě sevřela křeč, nedokázal jsem ale nasát ani kapku vody. Otočil jsem hlavu a podíval se na učitele, jeho tvář byla zachmuřená, prohodil, domů nepůjdeš dřív, než nasaješ vodu.

Domů jsem se vrátil, až když nastala úplná tma, učitel a jeho žena stáli u maličké olejové lampy. Když jsem vešel do místnosti, učitelova žena mi podala misku s jídlem, ještě jsem si ani nestačil uchopit, a učitel se už začal vyptávat.

Nasál jsi vodu?

Zavrtěl jsem hlavou.

Tak ty ses vrátil válet si šunky? Prudce se postavil a zlostně mrštil o zem dýmkou, kterou držel v ruce. Jeho už tak snědá tvář v tu chvíli ještě ztmavla.

Teprve tehdy jsem si uvědomil, že to tenhle snědý chlápek myslí vážně.

Z misky mi shrábl polovinu rýže i přes to, že se jeho žena za mě stále přimlouvala, Tchien Mingův otec nám přeci dal na jídlo a navíc, to děcko jí, aby vyrostlo!

Děcko? Který z mých učedníků nebyl děcko? Když jsem já kdysi přišel do učení, nejedl jsem celé tři dny!

Když jsem večer ležel v posteli, usedavě jsem se rozbrečel. Když jsem se vyplakal, myslel jsem na to, jak je otec necitelný, a pak jsem si zase vzpomněl na matčinu dobrosrdečnost. Myšlenky se mi honily hlavou, až jsem usnul. Připadalo mi, že jsem spal jenom chvíli, a už jsem opět slyšel zakašlání. Vylezl jsem z postele a přešel k oknu. Uviděl jsem, že se obloha nad horami ještě ani nezačala zbarvovat do červena.

Více než deset následujících dnů jsem na břehu řeky nasával rákosovým stvolem vodu. Lidé ze Zemní vísky, kteří procházeli kolem, z dálky pokřikovali, že třetí pan Ťiao zase přijal nového učedníka. Někteří pokřikovali, jestli se tohle děcko může stát učedníkem, bude asi muset mít nějaké nadání. Z jejich hlasu zaznívala tak trochu závist. Jistě proto, že jejich vlastní děti učitele nezaujaly. Díky tomu jsem získal více sebedůvěry a pustil se ze všech sil do nasávání vody, téhle nejnudnější činnosti na světě.

Pamatuji si, že jednoho dne, kdy už se snášel soumrak, bylo u řeky neobvykle mnoho bílých jeřábů. Kroužili nízko nad vodní hladinou a jejich sněhobílé ocasy čeřily třpytící se průzračnou hladinu. Stejně jako už nesčetněkrát před tím jsem sál vodu – předklonil jsem se, zapřel nohama a nasával. K mému údivu jsem v pevně zaťatých ústech ucítil ledový chlad. Převaloval jsem vodu v puse ze strany na stranu, a pak ji opatrně vyplivl do dlaně. Je to tak, nasál jsem ji. Když jsem se díval na tu průzračnou vodu ve svých dlaních, cítil jsem se jako ve snu. Srdce se mi tetelilo pocitem, který bych slovy těžko popsal, a hrdlo se mi začalo svírat. Jako smyslů zbavený jsem utíkal k učitelovu domku z vepřovic. Když jsem doběhl na dvorek, učitel právě seděl na zápraží a vázal rákosovou rohož.

Nasál jsem ji, vyhrkl jsem přerývaně.

Čekal jsem, že se učitel usměje, potom pokývá hlavou a řekne, že teď už si budu moct zahrát na šalmaj. Ale nebylo tomu tak. Sotva co jsem domluvil, učitel z hromady rákosu u svých nohou vybral ten nejdelší stvol. Odlomil z něj oba konce a podal mi ho. Pozvedl jsem ho, byl ještě vyšší než já, zmateně jsem se podíval na učitele. Ten se sklopenou hlavou soustředěně pokračoval v splétání rohože. Až za hodnou chvíli zvedl hlavu a řekl, běž, pokračuj v nasávání!

(Z čínštiny přeložila Lenka Vránová)

3

好多年后师傅对我说,你知道当初我为什么收你为徒吗?我说你老人家心善,怕我父亲把我给活活打死了。师傅摇头,说你错了,我收你为徒是因为你的眼泪。我说什么眼泪?师傅说你父亲跌倒后你扶起他后掉的那滴眼泪。

父亲走了,看着他离开的背影我顿时有一种无助的感觉,以往天天看见他,没觉得他有多重要,被他揍了还会在心里偷偷骂“狗日的游本盛”。现在才发现父亲原来是极重要的。他就像一棵树,可以挡风遮雨,等有一天自己离开了这棵大树,才发现雨淋在身上是冰湿的,太阳晒在脸上是烤人的。

从此以后,我就是一个人了。看着父亲渐渐变淡变小的背影,我忍不住哭了一场,师傅站在我旁边,伸出一只手搭在我的肩上,轻轻拍了拍,我心里一热,哭得更厉害了。

晚上吃饭,师傅给我介绍了师娘,师娘很瘦,也黑。走起路来左摇右晃的,像根煮熟的荞麦面条。师娘话多,饭桌上问了我好多事情,都是关于水庄的,还说她有个亲戚就住在我们水庄。和师娘比起来,师傅的话则少了许多,一顿饭时间就说了两句话,我端碗的时候他说:吃饭。我放碗的时候他又说:吃饱。

吃完饭,我主动把碗刷了。在刷碗的过程中我偷偷探头看了看坐在堂屋里的师傅和师娘,当时师娘对着我站的位置指指点点,还不住的点头,脸上也有些不易觉察的笑容。师傅却不为所动,他只是一个劲的抽烟,喷出来的烟雾也浓,让我想起在水庄和父亲烧山灰的日子。我明白师娘的笑容和我刷碗的行动有关。而我刷碗的行动又和临出门那晚母亲油灯下的唠叨有关。母亲说:出门在外不比在家,要勤快,眼要尖,要把你那根全是懒肉的尾巴夹好。

刷完碗师娘对我说,她的三个儿子都成家分出去了,家里就他们两老,所以你该做些力所能及的事情。

晚上我躺在床上,想明天就要吹上唢呐了,有一些兴奋,又有一些惶恐,总觉得我的人生不该就这样拐弯的,我还没有玩够,我还是个娃儿,娃儿就该玩的。想起我的伙伴马儿他们,此刻他们肯定正在水庄的木桥边抓萤火虫,把抓来的萤火虫放进透明的瓶子里,走夜路时可以当马灯用。

一早,我还在梦里捉萤火虫,就听见了两声剧烈的咳嗽声,咳嗽声是师傅发出来的,我一惊,知道这是起床的信号,师傅毕竟不是亲爹,没有像父亲一样冲进来掀开被窝照着屁股就一顿猛扇。我想他一定还当我是客人,所以方式也就间接一些。穿上衣服走出门,我先喊了一声站在屋檐下的师娘,正在淘蚕豆的师娘对我点了点头。打完一个呵欠我才发现太阳还在山那头浴血挣扎,我心里头就上来了一些怨气,想这太阳都还没有出来呢,就得爬起来。在家虽然被父亲扇屁股,但那时太阳都老高了啊。看见我脸嘴不好看,师娘说你师傅到河湾去了,你也去吧!

顺着师娘指的方向,我看见了木庄的河湾,木庄虽然叫木庄,可河湾却比水庄的还要大,河岸四周有烟柳,烟柳我们水庄也有,远远的看去像团滚圆的烟。烟柳四四方方的抱着一团翠绿的河湾,几只纯白的水鹤在河湾上悠闲的飞来绕去。师傅站在河滩上,静静的看着水面,他的身影很孤寂,也渺小。

师傅从河岸边齐根折来一根芦苇,去掉顶端的芦苇须,把足有三尺长的芦苇杆递给我,说过去把河里的水吸上来,记住,芦苇杆只能将将伸到水面。开始我以为这是件极简单的事情,一吸我才知道没有那么简单。我脸也红了,腿也软了,小肚子都抽筋了,还是没能吸上一滴水。我回头看了看师傅,师傅脸色灰暗,说等你把水吸上来了就可以回家了。

天黑尽了我才回到师傅家,师傅和师娘守着一盏如豆的油灯。看我进屋来,师娘端给我一碗饭,饭还没到我手里,师傅说话了。

水吸上来了?

我摇摇头。

那你回来搓球啊?师傅猛地立起来,把手里的旱烟杆往地上狠狠的一掼。他的脸本来就乌黑,此刻就更黑了。

我现在才意识到这个黑脸男人是认真的。

我的晚饭被师傅扒掉了半碗,虽然师娘一直给我说情,说天鸣他爹可是交足了生活费用的,再说娃儿在吃长饭呢!

娃?老子哪个徒弟不是娃过来的?老子当初拜师的时候,三天没有饭吃呢!

夜晚我躺在床上痛快的哭了一回,哭完了就想父亲的绝情,想完父亲的绝情又想母亲的好。想着想着就睡着了,睡着好像没多久又听见了咳嗽声。我爬起来凑到窗户边,发现山那边连太阳浴血的迹象都还没有。

此后十多天,我天天攥着根芦苇杆在河滩上吸水。有往来的土庄人隔得远远的就喊,焦三爷又收新徒弟了。还有的喊,这个娃子能成焦三爷的弟子,看来是有些能耐的。我听见他们的喊声里有酸溜溜的味道,肯定是自己的娃没能让师傅看上。这样我有了一些信心,就把吸水这个世间最枯燥的活儿有模有样的干起来。

大约是一个黄昏,我记得那天河滩上的水鹤特别多,沿着水面低低的滑翔,在一片耀眼的绿中拉出一尾又一尾炫目的雪白。我像之前千百次的吸水一样,一沉腰,一顿足,一提气,竟然牢牢的咬住了一股冰凉。我把嘴里的水来回渡了渡,又把它轻轻的吐到掌心里,不错的,我把水吸上来了。看着掌心的一窝清澈,我恍若隔世,一股说不清道不明的东西在心窝子里上下翻滚,喉咙慢慢就变得硬硬的了。我撒腿疯了似的向师傅的土墙小屋子跑去,跑到院子里,师傅正坐在屋檐下编苇席。

吸上来了。我一字一顿的说。

本来以为师傅会笑一个,然后点点头,说这下你可以吹上唢呐了。但不是这样的。师傅听我说完,从脚边堆积的芦苇里挑出一根最长的,掐头去尾递给我。我把芦苇杆立起来,比我还要高,我疑惑地看着师傅,师傅依然认真地低头编着苇席,半晌才抬起头对我说,去啊!继续吸。