Píseň pro fénixe (5. kapitola)

5. kapitola

Za tři měsíce jsem rákosovým stvolem, vyšším než člověk, nasál vodu ze zátočiny. Ale na šalmaj jsem stále ještě nehrál. Učitel mi jenom nakázal, abych s jeho ženou chodil plít kukuřici. Připadalo mi, že v Zemní vísce je v červnu mnohem tepleji než ve Vodní vísce, u nás doma tou dobou bývalo vlhko. Na kukuřičném poli jsem paní učitelové řekl, že naše vesnice je lepší než ta jejich, protože u nás není takové vedro. Paní učitelová se zasmála a prohodila, že se Jouovic děťátku stýská po domově. Když jsme se v poledne po práci vraceli domů, míjeli jsme zátočinu, kde můj mladší spolužák Lan-jü nasával vodu v postoji ma-pu, nohy měl rozkročené a byl pokrčený v kolenou. Lan-jü měl talent, přišel teprve před měsícem a už od učitele dostal rákosový stvol, který přesahoval výškou člověka. Mně to trvalo o celý měsíc déle, než jsem udělal takový pokrok.

Po večeři šel Lan-jü mýt nádobí, od té doby, co přišel, to byla jeho práce. Ze začátku jsem byl rád, že už to konečně nemusím dělat já. Jenže neuplynuly ani dva dny a učitel mi nakázal, půjdeš s paní učitelovou pracovat na pole. Stačilo půl dne na poli a už se mi po mytí zastesklo. Lan-jü při mytí nádobí nadělal vždycky spoustu rámusu, dobře jsem tuhle práci znal, bez nějakého rachocení se to neobešlo, ale rozhodně jsem u toho nenadělal takový hluk. Jenom když přenášel konvici na vodu, bylo z toho bouchání a břinkání až běda, kdykoli se ke konvici sehnul, zaúpěl tak, jako kdyby nezvedal konvici, ale mlýnský kámen. Když pak po chvilce vyšel z kuchyně, máchal mokrýma rukama a přitom se díval na učitele a jeho ženu, chtěl nám tak naznačit, že už má hotovo.

Učitelova žena chválila Lan-jüho, prohlásila, že oproti Tchien-mingovi myje nádobí rychleji, po chvíli ale dodala, rychlý je, to ano, ale není tak pečlivý jako Tchien-ming.

Lan-jü toho nejen hodně namluvil, ale uměl i vyprávět. Sedával mezi učitelem a jeho ženou a povídal jim o podivnostech, které se staly u nich v Dřevěné vísce, paní učitelová se tomu hlasitě smála, a dokonce i učitelův vždy vážný výraz často zjihl. Protože jsem neměl takovou vyřídilku jako Lan-jü, sedával jsem sklíčeně stranou, paní učitelová si toho asi všimla, a tak mi povídá, Tchien-mingu, že tobě se stýská po domově, jestli se ti stýská, běž se podívat domů. Pronesla to s očima upřenýma na učitele, zřejmě tohle nemohla sama rozhodnout, proto se snažila získat učitelův souhlas. Při zmínce o návratu domů mě rázem začaly pálit oči, opravdu se mi stýskalo, nejen po rodičích, ale i po dvou mladších sestrách. Také jim se určitě stýskalo.

Upřeně jsem hleděl na učitele, ten až po hodné chvíli prohodil, rychle běž a brzy se vrať.

A tak jsem se vrátil do Vodní vísky.

Dřív jsem měl pocit, že na Vodní vísce není vůbec nic hezkého, jen co jsem tam ale vkročil, zjistil jsem, že všechno je tam krásné, kopce byly oproti těm v Zemní vísce vyšší, voda průzračnější, a dokonce i lidi se mi víc líbili.

Když jsem přišel na náš dvorek, matka právě seděla v podřepu na zápraží a připravovala řezanku pro prasata, otec stál na žebříku a pěchoval slámu na střeše. Jakmile mě matka spatřila, nechala veškeré práce a přiběhla ke mně, hladila mě po hlavě a po tváři. Tchien-mingu! Ty ses vrátil. A jak jsi pohublý. Její ruce byly cítit travou, v tu chvíli jsem to vnímal jako tu nejpříjemnější vůni. Už dlouho jsem matku neviděl, její tvář vypadala o dost snědší, při pohledu na ni se mi oči zalily slzami.

Pen-šengu, Tchien-ming se vrátil. Zavolala matka na otce.

Otec ze žebříku neslezl, naklonil se, podíval se na mě a zase pokračoval v pěchování slaměné střechy.

No to mám radost, proč se vrátil? Nesl se otcův hlas po žebříku dolů.

Učitel mi dovolil, abych se vrátil. Natahoval jsem krk směrem k otci.

Cože? Ty smrade, ty jsi opravdu budižkničemu. Otec mrštil z výšky dřevěnou deskou, kterou pěchoval trávu, ta se rozbila na několik kusů.

Děcko za nic nemůže, proč mu nadáváš? Zeptala se matka.

Za nic nemůže? Kdyby za nic nemohl, proč by ho učitel posílal domů? Otec slézal ze žebříku a zuřivě mi hrozil volnou rukou. Ty, ty, ty… Jeho hlas zněl úsečně, jednotlivá slova jako kdyby nejdříve rozžvýkal a pak vyplivl.

Večer mi matka připravila uzené maso, dokonce ani nedovolila, aby si mladší sestřičky přidaly, jenom znovu a znovu do mé misky přidávala ty nejlepší kousky. Otec seděl u stolu a bez ustání na mě nevraživě hleděl, vypadalo to, jako kdyby mě chtěl zaživa spolknout.
Kdy se vracíš? Zeptala se mě matka, když mi do misky kladla poslední kousek uzeného. Učitel mi řekl, rychle běž a brzy se vrať. Odpověděl jsem.
Opravdu? Zeptal se otec s hlavou nakloněnou na stranu. Přikývl jsem. Až teprve teď se Jou Pen-šeng z Vodní vísky zasmál a jídelními hůlkami mě poklepal po zátylku, lehce a jemně. Uvědomil jsem si, že otec se během večeře ani jednou nenatáhl do misky pro maso, a tak jsem mu dal poslední kousek, který jsem dostal od matky. Otec se srdečně zasmál a řekl, no dobrá, nebudu se tedy upejpat.

Když vyšel měsíc, sestry už spaly. Seděl jsem s otcem a matkou na dvorku a vyprávěl jsem jim hodně o Zemní vísce.

Tati, víš, co se ještě může hrát na šalmaj kromě skladeb pro čtyři a osm hráčů? Zeptal jsem se otce.

Otec se usmál, potom se podíval na matku, ta se také usmála.

Mohly by to být snad skladby pro šestnáct hráčů? Řekla matka.

Zavrtěl jsem hlavou. Vrcholem hry na šalmaj je sólo! Víte, jak se ta skladba jmenuje?

V tu chvíli jsem viděl, jak z otcovy tváře zmizel úsměv, upřel pohled na měsíc a vypadal zamyšleně. Až po hodné chvíli se na mě podíval, víš, proč jsem chtěl, aby ses učil hře na šalmaj?

Zavrtěl jsem hlavou.

Právě pro to, že jsem chtěl, aby ses naučil hrát Píseň pro fénixe.

Užasl jsem a vzrušeně vyhrkl, ty taky znáš Píseň pro fénixe! Pak jsem prohlásil, nebojte se, až se ji naučím, vrátím se a zahraju vám ji.

To nebude tak jednoduché, za posledních víc než deset let tvůj učitel přijal přinejmenším dvacet učedníků, ale ani jeden se Píseň pro fénixe nenaučil. Pronesl otec.

Je tak těžká? Zeptal jsem se.

Vlastně ani ne. Tahle skladba je ale mezi hráči na šalmaj jedinečná, protože v každé generaci učedníků se předává pouze jedinému hráči, tenhle člověk musí mít velké nadání a neochvějnou morálku. Naučit se tuhle skladbu, to je záležitost velké cti. Hraje se jen na pohřbech a jen tehdy, požívá-li nebožtík úcty okolí, jinak si takovou píseň nezaslouží.

A náš Tchien-ming se ji může naučit? Zeptala se matka.

Otec zavrtěl hlavou a odešel. Na dvoře jsem zůstal jen já s matkou. A na obloze ustupující srpek měsíce.

(Z čínštiny přeložila Lenka Vránová)

5

三个月了,我用一人多高的芦苇杆把河湾的水吸了上来。可我还是没有吹上唢呐。师傅只是让我和师娘下地给玉米除草。土庄六月的天气似乎比水庄的要热得多,我们水庄这个季节都是湿漉漉的。在玉米地里,我对师娘说土庄不如水庄好,我们水庄没有这样热,师娘就哈哈的笑,笑完了说游家娃是想家了。中午收工回家,经过河湾的时候,我的师弟蓝玉扎着马步在河湾上吸水。蓝玉是有天分的,他才来一个月,就接到师傅递给他的一人多高的芦苇杆了。我到这一步比蓝玉整整多用了一个月时间。

吃完晚饭,蓝玉去刷碗,自从他来了以后,刷碗这个活就是他的了。刚开始我还觉得好,想终于可以不用刷碗了。可没过两天师傅对我说,跟你师娘下地吧。才下了半天的地,我又想念刷碗了。蓝玉刷碗的声音特别响,刷碗这活我是知道的,磕磕碰碰发出些声响是难免的,但绝没有这样大的声响的。连提个水壶,蓝玉都要弄得惊天动地的,一弓腰,就发出咳的一大声,仿佛他提起来的不是一个水壶,而是一扇石磨。很快,蓝玉就从厨房出来了,他甩了甩两只湿漉漉的手,眼睛看着师傅和师娘,他的意思是告诉我们,该他的活已经干完了。

蓝玉得到了师娘的夸奖,师娘说蓝玉刷碗动作比天鸣麻利,顿了顿师娘又说,麻利是麻利,但没有天鸣刷的干净。

蓝玉不仅话多,也会讲。他坐在师傅和师娘的中间给他们讲他们木庄的奇怪事,师娘被他逗得哈哈大笑,连师傅一直绷着的脸都会不时舒展开来。我没有蓝玉的嘴皮子,就在旁边一直闷坐着,师娘好像看出来了,就对我说,天鸣是不是想家了,想家的话就回去看看吧。他说这话的时候眼睛一直盯着师傅,我想是这个事情她做不了主,在征求师傅的意见。一提到回家,我的眼窝就一阵发热,我真想家了,想父母,还有两个妹妹,他们肯定也在想着我的。

我目不转睛的看着师傅,老半天师傅才说,早去早回。

我又回到水庄了。

以前觉得水庄什么都不好,一脚踏进水庄的地界,我发现水庄什么都好,水庄的山比土庄的高,水比土庄的绿,连人都比土庄的耐看呢。

走进我家院子,母亲正蹲在屋檐下剁猪草,父亲站在楼梯上给房顶夯草。一看见我,母亲就扔掉手里的活跑过来,她摸摸我的头,又摸摸我的脸,说天鸣回来了,还瘦了。母亲的手有一股青草的腥味,但我觉得特别好闻,我好久没有看见母亲的脸了,好像黑了不少,看着母亲,我的眼睛就模糊起来。

本盛,天鸣回来了。母亲对着父亲喊。

父亲没有从楼梯上下来,他弯下腰看看我,又继续给屋顶夯草。

好好的,回来做啥?父亲的声音顺着楼梯滑下来。

师傅让我回来的。我直着脖子说。

啥?你个狗日的,烂泥糊不上墙。父亲把夯草的木片子高高的摔下来,破成了好几块。

娃好好的,你骂他干啥?母亲说。

好好的?好好的能让师傅赶回家?父亲从楼梯上下来,还腾出一只手狠狠的对着我戳。你啊,你啊,你——。父亲发出的声音像被他嚼碎了吐出来的。

晚上母亲给我做了一顿腊肉,还不让两个妹妹多吃,拼命把好吃的往我碗里夹。父亲在饭桌上不停的对我翻白眼,像要活吞了我似的。什么时候回去?母亲把碗里最后一片腊肉夹给我问。早去早回,师傅说的。我说。真的?父亲把头歪过来问,我点点头。这时候水庄的游本盛才笑了,还用筷子敲了敲我的后脑勺,轻轻的。我发现,这顿饭父亲的筷子一直没有伸到肉碗里,我把母亲给我的最后一片腊肉夹起来放进了父亲的碗里,父亲笑得更欢了,说那就恭敬不如从命了。

月亮上来了,两个妹妹都睡了。我和父亲母亲坐在院子里,我给他们讲了木庄的好多事情。

爸,你知道唢呐除了四台和八台,还有什么吗?我问父亲。

父亲笑了笑,然后看了看母亲,母亲也笑了笑。

莫非还有十六台?母亲说。

我摇摇头。说唢呐吹到顶其实是独奏呢!你们知道叫什么吗?

这时候我看见父亲的笑容不见了,他的目光跑到月亮上去了,面容也变得复杂了。好半天他才把目光转向我,说你知道我为什么要送你去学吹唢呐吗?

我摇头。

就是要你学会吹百鸟朝凤。

我惊讶了,就兴奋的说原来你也知道百鸟朝凤的啊!还表态说你们放心,我学会了回来吹给你们听。

没有那样简单,你师傅这十多年来收了不下二十个徒弟,可没有一个学会百鸟朝凤的。父亲说。

很难学吗?我问。

倒不是,这个曲子是唢呐人的看家本领,一代弟子只传授一个人,这个人必须是天赋高,德行好的,学会了这个曲子,那是十分荣耀的事情,这个曲子只在白事上用,受用的人也要口碑极好才行,否则是不配享用这个曲子的。

咱家天鸣能学会吗?母亲问。

父亲摇摇头,走了。院子里只剩下母亲和我,还有天上的一轮残月。