Píseň pro fénixe (7. kapitola)

7. kapitola

Učitel mi podal šalmaj. Byla malá, strojek měla ze třtiny, rourku měděnou, tělo bylo z bílého dřeva a část měděného roztrubu pokrývaly skvrny. Jemně jsem ji pohladil, byla ještě menší než ta Lan-jüho, já jsem byl ale víc než spokojený, konečně jsem si mohl zahrát na šalmaj. Ze všech sil jsem se štípl do stehna na důkaz toho, že se mi to nezdá, bolelo to jako čert.

Tuhle mi kdysi dal můj učitel, je to moje první šalmaj. Prohodil učitel, když v podřepu pokuřoval před vchodem.

Nemysli si, je sice malá, tón má ale vysoký. Šalmaje už jsou takové, čím vyšší tón, tím menší nástroj. Pokračoval učitel a vyfoukl obláček kouře.

Přikývl jsem, učitel pomalu mizel v oblaku dýmu.  

Nastala zima a v Zemní vísce bylo hlučno. Celé dny jsme tam s Lan-jüm pískali a vytrubovali. Odevšad zaznívalo kvílení našich šalmají – od zátočiny, z kupky sena, od žulového skaliska na západním okraji vísky. Ten, kdo na šalmaj kvílel, jsem byl hlavně já, Lan-jüho byla radost poslouchat. Když hrál, kolemjdoucí se zastavovali a se zaujetím mu naslouchali. Jeho výkon hlasitě komentovali slovy, že šalmajisté pana Ťiaa získali další posilu. Mě ale nikdo podobnou chválou nezahrnoval. Sotva mě kolemjdoucí zaslechli, brali nohy na ramena. S Lan-jüm jsme se tomu smáli, až jsme se za břicho popadali.

Učitel se nepředal, učil mě toho žalostně málo, jednu skladbu jsem musel omílat přes deset dnů.

Soubor pana Ťiaa čekalo další hraní. Večer před vystoupením seděli hráči okolo do země zapuštěného ohniště, na dřevěném stole byl stejně jako minule nachystán hořký čaj a opražené sójové boby. Já a Lan-jü, každý se svou šalmají, jsme tam seděli s nimi a hořeli vzrušením. Konečně jsme se stali součástí souboru pana Ťiaa a možná s ním co nevidět půjdeme hrát někam hodně daleko. Poté, co všichni zahráli, řekl služebně nejstarší učedník, že od našeho příchodu už uplynul nějaký ten pátek a že bychom tedy měli ukázat, co umíme. Měl jsem docela strach, protože jsem na šalmaj opravdu neuměl, a tak jsem navrhl, aby nejdříve zahrál Lan-jü. Ten souhlasil, nejprve si okázale protřepal paže, pak oběma rukama pozvedl šalmaj a jako nějaký zkušený hráč ji pozvolna přiložil ke rtům. Lan-jü hrál skutečně krásně a mně připadalo, že nehraje o nic hůř než starší učedníci. Hrál skladbu určenou pro oslavy, melodie radostně poskakovala domem a on při hře kýval hlavou ze strany na stranu, všech se zmocnila radostná nálada. Když dohrál, nejstarší učedník pohladil Lan-jüho po jeho velké hlavě a pochválil ho, ostatní učedníci se také přidali se slovy uznání, jenom učitel neřekl ani slovo a mocně bafal z dýmky.

Lan-jü dohrál a všichni v místnosti se teď dívali na mě, srdce mi bušilo jako o závod, začaly se mi potit ruce, ve kterých jsem držel šalmaj. Druhý nejstarší učedník na mě kývl, věděl jsem, že mi chce dodat kuráže. Třesoucíma rukama jsem přiložil šalmaj ke rtům a vyloudil několik klouzavých a třaslavých tónů, pak jsem sklonil hlavu a hlesl, že umím jen tohle.

V místnosti zavládlo ticho, bylo slyšet jen slaboučké prskání hořícího knotu olejové lampy. Učedníci hleděli na učitele s vážným výrazem, ten se skloněnou hlavou dál pokuřoval. Až po hodné chvíli se tiše ozval druhý nejstarší učedník, gratuluji vám, učiteli. Učitel se sklonil, o nohu stoličky uhasil dýmku a řekl, dobrá, pro dnešek to stačilo, můžete jít, zítra nás čeká dlouhá cesta!

Nerozuměl jsem, proč starší učedník pogratuloval učiteli. Hrál jsem přeci mizerně, navíc jsem po tak dlouhé době dokázal zahrát jenom několik základních tónů. Učitel se ale stále tvářil nespokojeně, a tak jsem je musel pískat každý den pořád dokola.

S těmi několika tóny jsem si vystačil celou zimu.

Konečně přišel první letošní sníh. Bylo to už několik dní na spadnutí, ale až včera večer začalo sněžit. Uprostřed noci jsme s Lan-jüm poslouchali šustění sněhových vloček na dřevěném mřížkování oken. Ani jeden z nás nemohl usnout. Nebylo to ale kvůli tomu sněhu. S očima otevřenýma dokořán jsme uprostřed noci čekali, až se rozední a přijde ta vzrušující chvíle. Když předešlého večera dohrál soubor poslední skladbu, učitel všem oznámil, zítra s námi půjdou hrát i Tchien-ming a Lan-jü!

Lan-jü otevřel okno a prohodil směrem ke mně, sněží, to by mě zajímalo, jestli u nás v Dřevěné vísce taky sněží. Odpověděl jsem, že v naší Vodní vísce určitě ano. Každý rok tam touhle dobou hustě sněží, na krajinu se snášejí mračna sněhových vloček, až celá vesnice zapadne sněhem.

Vstal jsem brzy, spěšně jsem si umyl obličej a pečlivě zabalil šalmaj. Povlak na šalmaj mi ušila paní učitelová, byl z tmavé látky květinového vzoru a šalmaj do něj pasovala na chlup přesně. Lan-jü měl také povlak na svou šalmaj, byl z tmavě modré bavlněné látky a jak jsem později zjistil, byl ušitý z učitelových trenýrek. Tohle tajemství jsem ale Lan-jümu nikdy neprozradil, později jsem se navíc dozvěděl, že ten můj byl sešitý ze spodního prádla paní učitelové.

Dnes jsme šli hrát k lidem, kteří si nás objednali, abychom zahráli při posledním rozloučení. Sotva jsem si zabalil šalmaj, už tu byli poslíčci. Pro naše nástroje přišli dva mladíci, ne o mnoho starší než já nebo Lan-jü, na tváři jim rašilo první chmýří. Jeden z nich ostýchavě postával s košem na zádech na kraji dvora. V našem okresu platí pravidlo, že ten, kdo si k sobě pozve šalmajisty, tak jim musí zajistit i poslíčky. Ti zodpovídají za přepravu hudebních nástrojů na místo a po skončení hraní je musí ještě odnést zpět.

Za chvíli přišlo sedm starších učedníků. Vypadalo to, že si na pohřeb objednali osmu, sedm učedníků a k tomu učitel, akorát osm. Já a Lan-jü jsme se samozřejmě ještě nemohli zapojit, no vlastně Lan-jü by už mohl, ale učitel prohlásil, že se uvidí až za nějaký čas. Poslíčci obratně naložili do koše gongy, bubny a všechno další, a když viděli, jak si s Lan-jüm tiskneme šalmaje k hrudi, natáhli ruce, ať jim je také dáme. Odmítl jsem s tím, že si šalmaj ponesu sám, koneckonců nebyla těžká. Poslíčci ale trvali na svém, co je to za nesmysl, aby si šalmajisti sami nesli věci, u nás v Kovové vísce takové pravidlo nemáme a ani v celém okrese nic takového neplatí. Přesto jsem nechtěl ustoupit, až nakonec učitel, který stál vedle mě, přikázal, dej jim to, bez pravidel dobrou práci neuděláš.

Člověk, který si nás objednal, se příjmením jmenoval Ča, v Kovové vísce a jejím širokém okolí se takto jmenují skoro všichni.

Nachystali pro nás samostatnou místnost, byla v ní dvě ohřívadla na dřevěné uhlí.  Ještě jsme ani chvíli neposeděli a učitel nám už přikazoval: „Běžte si pro nástroje, jdeme na to!“ Jen co to dořekl, zamířil na dvůr.

Konečně jsem mohl na vlastní oči vidět osmici hudebníků při vystoupení. Členové souboru utvořili na dvoře půlkruh, učitel si sedl doprostřed a přelétl pohledem hudebníky sedící nalevo i napravo od něj. Každý věděl, co to znamená, hudebníci se nachystali k hraní. Zazněl gong a soubor pana Ťiaa zahrál úvodní tóny svého představení. To, co jsem v tu chvíli slyšel, bylo úplně odlišné od včerejší zkoušky, učitel se svými učedníky se zcela ponořili do hry. Celý svět rozezněly hlasy šalmají. Nejdříve sborově zahráli impozantní melodii plnou hlubokých a tklivých tónů; pak následovalo učitelovo sólo, které jsem ten den slyšel poprvé. Srdceryvné tóny se v nekonečném proudu linuly z učitelovy šalmaje – zoufalství z přicházející smrti, beznaděj po odchodu bližního a srdceryvný pláč samoty. Zejména ten pláč zněl velmi opravdově. Náhle se zvedl vítr, rozvlnil smuteční prapor zavěšený na dvoře a roznesl učitelovy tklivé tóny po okolí. Celý svět náhle prostoupil chlad a žal.

Lidé, kteří do té doby cosi dělali na dvoře, se shlukli okolo nás, ani nedutali, jen upřeně hleděli na učitelovu šalmaj. Začal se ozývat pláč, to plakali pozůstalí. Netrvalo dlouho a pláč nabral na síle, zármutek jako by prostoupil všechny kolem, zaplnil celý dvůr, plakali všichni, příbuzní i cizí lidé, učitel hrál tak, že ani jedno oko nezůstalo suché.

Poté, co učitel dohrál, přinesl mu kdosi misku horké pálenky. Učiteli Ťiao, odpočiňte si, napijte se trochu.

Když nastal čas večeře, přišel syn zemřelého. S očima plnýma slz poklekl na znamení úcty před učitelem. Venku mrzne až praští, a vy jste přesto přišli vyprovodit mého otce, děkuju vám.

 „Otec byl hlavou našeho rodu Čaů, byl to ušlechtilý člověk, všichni si ho vážili!“ řekl, když vstával ze země.

Učitel pokýval hlavou.

 „Vykonal mnoho záslužných činů, ani je nedokážu všechny spočítat,“ pokračoval hostitel.

Učitel znovu pokýval hlavou.

 „Učiteli Ťiao, vím, že vás tím zatěžuji, ale nemohl byste zahrát Píseň pro fénixe?“ obrátil tvář k učiteli.

Učitel zavrtěl odmítavě hlavou.

 „Samozřejmě zaplatím!“

Učitel opět zavrtěl hlavou.

Ještě učitele nějakou chvíli přemlouval, ten však jenom vrtěl hlavu a nic neříkal. Synovi nezbývalo než s povzdechem odejít , u dveří se ještě otočil a sklesle prohodil: „Otci se tedy nedostane té cti?“ Učitel zvedl hlavu, jdi, máš ještě hodně práce!

Když odešel, zeptal se druhý nejstarší učedník: „Učiteli, starý pan Ča byl přece ušlechtilý člověk, kterého si všichni vážili!“ Učitel si odfrkl: „Víš, proč jsou v Kovové vísce samí Čaové? Dřív tady nežili jenom oni, ti ostatní ale odtud odešli a usadili se jinde v okrese, tohle je ta ušlechtilá zásluha starého Čaa!“.

Po několik následujících dnů jsme byli s Lan-jüm v sedmém nebi. K jídlu jsme měli pořád maso, dokonce jsme si i potají dopřáli trocha pálenky. Když hrál soubor na dvoře, schovali jsme se v domě a kouřili cigarety, které nám nenápadně podstrčil pán domu. Nechtěli jsme si je vzít, on ale trval na svém, že prý nám je musí dát.

Když jsme odcházeli, šli nás synové zesnulého pana Čaa ještě hodný kus cesty vyprovodit. Při loučení chtěli učiteli vnutit svazek bankovek, ten ale peníze nechtěl přijmout. Na mostě, kde jsme se měli rozloučit, se přetahovali snad celou věčnost, nakonec učitel neochotně ustoupil a peníze přijal.

Učedníci stáli stranou a všemu jen znuděně přihlíželi. Podobné divadlo už viděli mnohokrát.

(© Z čínštiny přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš)

7

师傅把唢呐递给我。是一支小唢呐,哨子是用芦苇制成的,蕊子是铜制的,杆子是白木的,铜碗的部分则有些斑驳了。我摩挲着它,这支唢呐比蓝玉的要小,但我已经很满足了,我终于吹上唢呐了。我使劲揪了一下大腿,生生的疼。

这是当年我师傅给我的,是我的第一支唢呐。师傅蹲在大门口吸着旱烟说。

别看它个儿小,但是调儿高,唢呐就是这样,调儿越高,个儿就越小。师傅吐出一口烟雾接着说。

我点点头,门口的师傅渐渐就模糊了。

冬天来了,土庄也热闹了。我和我的师弟蓝玉把土庄整天搅得呜呜啦啦的。河湾边,草垛上,还有庄子西边的大青石上,都能听见破烂的唢呐声,破烂的声音主要是我吹出来的,蓝玉吹的唢呐声已经很悦耳了。他吹的时候,过往的土庄人会停下来仔细听一听,听完了就远远的喊说焦家班后继有人了。我则没有这样的待遇,过往的听见我的唢呐声拔腿就跑了,我就和蓝玉哈哈的笑。

师傅很吝啬,每次教给我的东西都少得可怜,一个调子就要我练习十来天。

焦家班又接活了。出门的前一晚,一班人围在火塘边,木桌上还是有苦丁茶和炒黄豆。我和蓝玉一人抱着一支唢呐坐在人群中,血都滚热了。我们终于成为焦家班的一员了,也许要不了多久,我们就可以和师兄们一起到很远很远的地方去了。大家演奏完,大师兄就说两个师弟来的时间也不短了,也该露一手了。我有些怯,因为我吹得实在是不好,就推说让师弟先来吧。蓝玉也不推辞,像模像样的先抖一抖衣袖,两手举着唢呐,往前一推,再徐徐的把哨子凑进嘴里,像一个老练的唢呐手。蓝玉吹奏得确实好,我觉得和师兄们都差不多了。他演奏的是一段喜调,曲子轻快的在屋子里跳跃,他脑袋和调子一起左摇右晃的,吹得一屋子喜气洋洋。吹奏完了,大师兄就摸蓝玉的大脑袋,说不得了不得了,其他师兄也说好,只有师傅不说话,大口大口的吸烟。

蓝玉吹完了,一屋子人都看着我,我的心突突的跳,握着唢呐的手也浸出好多的汗来。二师兄对着我点点头,我知道他是鼓励我。我战战抖抖的把唢呐塞进嘴里,呜呜的憋出几个滑音和颤音,然后我低下头,说我就会这点了。

一屋子都无话了,只有油灯在轻轻的跳动。师兄们都神情肃穆的看着师傅,师傅还是低着头吸烟。好半天二师兄才低低的对师傅说,师傅恭喜您了。师傅把旱烟伸到凳子腿上按熄说好了今天就到这里,散了吧,明天还要赶远路呢!

我不知道二师兄为什么要恭喜师傅,我吹得那样烂,这样久了也只会吹一些基本的音调,师傅还一副不依不饶的样子,每天就只要我钉着几个调儿吹。

就几个调,我把冬天吹来了。

今年的第一场雪总算来了,都孕育了好几天了,直到昨夜才落下来。半夜我和蓝玉都听见了雪花滑过窗棂的声音。我和蓝玉都睡不着。我们睡不着倒不是等这场雪。在黑夜里大大的睁着眼睛,是等天亮后激动人心的一刻。昨天晚上,焦家班围在火塘边奏完最后一曲调子后,师傅对大家说:明天天鸣和蓝玉也和我们一起出门吧!

蓝玉推开窗户对我说,落雪了,不知道我们木庄是不是也落雪了呢?我说我们水庄肯定是落雪了的,每年这个时候,雪落得可大了,漫天遍野的飞,一个庄子都陷下去了。

我起得很早,草草的抹了一把脸,小心翼翼的把唢呐装好。我装唢呐的布袋子是师娘缝的,碎花青布,唢呐刚好能放进去,可熨帖了;蓝玉的唢呐也有布袋子,是藏青棉布缝制的,后来我才发现,装蓝玉唢呐的布袋子的前身是师傅的内裤。这个秘密我一直没有给蓝玉讲,再后来我又发现,我的布袋子是师娘贴肉的裤衩改的。

今天要去的人家请的是白事。我刚装好唢呐,接客就到了。来接唢呐的是两个年轻人,比我和蓝玉大不了多少,嘴边刚刚长出来一些茸毛,他们一人背着一个背篼,怯生生的站在院子边。我们无双镇就是这样的,请唢呐要派接客,接客要负责运送唢呐匠的工具,等活结束了,还得送回来。

很快我的七个师兄就到了,看来主人请的是八台,七个师兄加上师傅刚好八个。我和蓝玉当然还不能上阵,蓝玉其实是够了的,但师傅说了,先跟一段再说。两个接客很麻利的把锣啊鼓啊的全装进背篼,看我和蓝玉怀里还抱着唢呐,就伸过手来说都装上吧。我不让,说自己拿就成了,反正也不重的。接客不让,说哪有唢呐匠自己拿东西的道理,我们金庄没有这规矩,无双镇也没有这规矩。我还想推让,师傅在旁边说,给他吧,不依规矩,不成方圆。

主人姓查,金庄漫山遍野散落的人家差不多都姓查。

我们被安排进一个单独的屋子,屋子很紧凑,还有两个炭火盆。屁股还没有坐热,师傅就对大家说:“捡家伙,开锣!”。说完就往院子里去了。

我终于能亲眼目睹唢呐匠们正儿八经的八台大戏了。焦家班在院子里呈扇形散坐着,师傅居于正中,他的目光左右扫视了一番,众人会意,齐齐进入了状态。一声锣响,焦家班在金庄的唢呐盛会拉开了序幕。我此时听到的唢呐声和昨天晚上听见的预演有极大的差别,师傅和他的一班弟子个个全神贯注。唢呐声在高旷的天地间奔突。先是一段宏大的齐奏,低沉而哀婉;接着是师傅的独奏,我第一次听到师傅的独奏,那些让人心碎的音符从师傅唢呐的铜碗里源源不断的淌出来,有辞世前的绝望,有逝去后看不清方向的迷惘,还有孤独的哀叹和哭泣。尤其是那哭声,惟妙惟肖。一阵风过来,撩动着悬在院子边的灵幡,也吹散了师傅吹出来的哀号,天地间陡然变得肃杀了。

一直在院子里劳作的人群过来了,没有人说话,目光全在师傅的一支唢呐上。渐渐有了哭声,哭声是几个孝子发出来的。没多久,哭声变得宏大了,悲伤像传染了似的,在一个院子里弥漫开来,那些和死者有关的,无关的人,都被师傅的一支唢呐吹得泪流满面。

一曲终了,有人递过来一碗烫热的烧酒,说焦师傅,辛苦了,润润嗓子吧。

开过晚饭,主人过来了。先是眼泪汪汪的给师傅磕了一个头。说这冰天雪地的你们还能赶过来送我老爹一程,我谢谢你们了。

 “他生前是我们查家的族长,可德高望重了!”主人爬起来说。

师傅点点头。

 “做了不少好事,我都数不过来。”主人又说。

师傅又点点头。

 “焦师傅,你受累,看能不能给吹个百鸟朝凤?”主人把脑袋伸到师傅面前问。

师傅摇摇头。

 “钱不是问题!”

师傅还是摇摇头。

磨了好一阵子,师傅除了摇头什么都不说。主人无奈,只好叹着气走了,走到门口又心有不甘的回头问:“我老爹真没这个福气?”。师傅抬起头说你去忙吧!

主人走了,二师兄看着师傅说:“师傅,查老爷子德高望重呢!”。师傅的鼻腔哼了哼:“知道查姓为什么是金庄第一大姓吗?以前的金庄可不光是查姓,都走了,散到无双镇其他地头去了,这就是查老爷子的功劳!”。

接下来几天,我和蓝玉就进天堂了。顿顿有肉吃,其间我和蓝玉还偷喝了烧酒,焦家班坐到院子里吹奏的时候,我还和蓝玉躲在屋子里抽烟,烟是主人家偷偷塞给我们的,我和蓝玉本来是不收的,可主人家不干,非得塞给我们。

离开那天,死者的几个儿子把焦家班送出好远,临了就把一沓钱塞给师傅,师傅就推辞,结果两个人在分手的桥上你来我往的斗了好几个回合,师傅才很勉强的把钱收下来。

几个师兄则站在一边木木的看着,眼神倦怠,眼前这个场景他们已经看够了。