Píseň pro fénixe (9. kapitola)

9. kapitola

Lan-jü se vracel domů. Šel směrem k vycházejícímu slunci, celá jeho postava se koupala v nádherné záři ranních červánků. Stál jsem na hliněné zídce, kterou byla obehnána Zemní víska, a pozoroval, jak se jeho postava ztrácí a zmenšuje v dáli. Slunce vyjde i zítra, svého spolužáka Lan-jüho už ale neuvidím. Jak nečekaně do mého života Lan-jü přišel, tak z něj i odešel, jako kdyby se přede mnou měl objevit v tom deštivém dni a odejít v oslnivé záři dnešního slunce.

Včera jsme měli bohatou večeři. Paní učitelová udělala tu nejlepší bramboračku, do které dala i rajčata, těm se však v našem okrese neříká rajčata, ale chlupaté papričky. V Zemní vísce navíc máme speciální odrůdu těchto rajčat, které svým vzhledem připomínají třešně. Paní učitelová smíchala nadrobno nakrájená rajčátka s bramborami a přidala půl lžíce vepřového sádla do krvavě rudé polévky, která byla lehce nakyslá a probouzela chuť k jídlu; kromě polévky jsme ještě měli merlíkový salát, Lan-jüho nejoblíbenější jídlo. Ve Vodní vísce jsem tuhle zeleninu nikdy neviděl, Lan-jü říkal, že ani v Ohnivé vísce ji nemají. Čerstvý merlík se rychle spaří, nechá se vychladnout, a pak se z něj připraví salát, který svou chutí připomíná maso.

Když jsme večeřeli, paní učitelová Lan-jümu neustále přidávala, skoro všechen merlíkový salát skončil v jeho misce. Lan-jü se tetelil blahem, neustále se na mě šklebil a schválně nahlas mlaskal. Učitel během jídla nic neříkal, pouze soustředně jedl, ani jsme nevěděli, že tam sedí. Teprve když vzal do hůlek trochu salátu a dal ho Lan-jümu do misky, uvědomil jsem si, že je učitel celou dobu u stolu s námi. S Lan-jüm jsme na to zírali s otevřenou pusou. Je třeba vědět, že pan Ťiao, vedoucí souboru, neměl ve zvyku někomu přidávat jídlo. U jídla se vždy choval tiše a hleděl si svého, mluvil zřídka, natož aby ještě někomu přidával jídlo. Když přišel host, řekl leda, dobrou chuť před jídlem nebo přidejte si, když host odkládal svoji misku na stůl. Jakmile uviděl překvapený výraz v našich tvářích, vybídl Lan-jüho, vezmi si ještě, tenhle druh merlíku roste jenom v Zemní vísce.

V tu chvíli se mě zmocnilo jakési neblahé tušení. A tahle má předtucha se po večeři skutečně potvrdila.

Učitel jako vždy pokuřoval u olejové lampy, Lan-jü seděl před ním.

„Než půjdeš spát, sbal si své věci, zítra ráno se vrátíš domů!“ nakázal učitel Lan-jümu.

Lan-jü si se svěšenou hlavu trhal nehty a nic neříkal.

 „Už umíš skoro všechny svatební i smuteční skladby,“ pokračoval učitel.

 „Učiteli, co jsem udělal špatně?“ zeptal se Lan-jü.

 „Vedl sis dobře, z mých učedníků jsi ten nejbystřejší.“

 „Tak proč mě posíláte pryč?“ rozplakal se nakonec Lan-jü.

 „Osud tě na čas přivedl ke mně, ale teď se musíme rozloučit,“ zhluboka si povzdechl učitel.

 „Lan-jü, nebreč, až ti to vyjde, zajdi k nám do Zemní vísky, udělám ti merlíkový salát,“ paní učitelová měla slzy na krajíčku.

 „Hraju přece líp než Tchien-ming, když se může Píseň pro fénixe učit on, tak proč ne já?“ protestoval Lan-jü se zaťatými zuby. Vší silou si utrhl kus nehtu na prostředníčku levé ruky, až mu z něj vytryskla krev.

V učitelových očích se zablýsklo, vzápětí ale svit jeho v očích pohasl. Vstal, oprášil si zadek a s dýmkou v ústech a rukama za zády odešel. Když došel ke dveřím, vyndal dýmku z úst, otočil se a řekl, běž spát, zítra nás ještě čeká práce! Jeho slova patřila paní učitelové, zdálo se ale, že mluví k nám všem.

Ležel jsem v posteli a chtěl jsem toho Lan-jümu tolik říct, ale nevěděl jsem, odkud začít. Ani jeden z nás až do úsvitu nepromluvil. Po obřadu, při kterém učitel jmenoval svého nástupce, byl Lan-jü po nějaký čas skleslý. Zanedlouho se ale vzchopila a řekl mi, že i on si jednou určitě zahraje Píseň pro fénixe, stačí, když zůstane s učitelem. Já jsem Lan-jümu důvěřoval, věděl jsem, že si mě učitel vybral pro moji poctivost, jeho si nevybral, protože si o něm myslel, že je vychytralý. Ve skutečnosti se učitel mýlil, Lan-jü měl na rozdíl ode mě talent a byl opravdu o něco mazanější než já, co je na tom ale špatného, když má člověk trochu za ušima? Z celého srdce jsem si přál, aby si učitel jako toho, komu předá tajemství Písně pro fénixe, vybral jeho, také jsem to tak Lan-jümu řekl, ten to ale neocenil a ještě prohlásil, že ho urážím!   

A teď učitel posílá Lan-jüho domů. I ta poslední naděje mého spolužáka se rozplynula.

Když Lan-jü odcházel, nemohl učitele najít. Prohledal celý dům, ale bezvýsledně, paní učitelová říkala, že šel určitě pracovat na pole. Lan-jü se na dvoře šestkrát uctivě poklonil paní učitelové. Paní učitelová, poklonil jsem se šestkrát, tři poklony patří vám a tři panu učiteli. Když mu pomáhala vstát ze země, po tvářích jí stékaly proudy slz. Lan-jü se rázně otočil a s rancem na zádech odcházel, nezbylo mi než jeho vyhublou postavu vyprovázet pohledem.

Když se Lan-jü ztratil z dohledu, zpoza seníku, který stál za domem, vyšel učitel. Otočil jsem se k němu a on mi oznámil, dneska začneme s Písní pro fénixe.

(© Přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš.)

蓝玉走了,披着一身绚烂的朝霞,向着太阳升起的地方去了。我站在土庄的土堡上,看着他的身影逐渐变小变淡。太阳明天还是要升起的,可我却见不到我的师弟蓝玉了。蓝玉在我的生命里出现和消逝都突然得紧,仿佛那个落雨的日子,蓝玉就该出现在我的面前,又仿佛这个炫目的黄昏,他本就一定要离去。

昨晚的晚饭很丰盛,有师娘做得最好的土豆汤,师娘做土豆汤是要放番茄的,番茄在无双镇不叫番茄,叫毛辣角,毛辣角又是土庄特有的小个毛辣角,樱桃样。师娘把剁碎的毛辣角和土豆搅拌在一起,还放了半勺猪油,颜色血红,喝起来酸酸的,很开胃;另外,还有蓝玉最喜欢的灰灰菜,灰灰菜是凉拌的。我在水庄没有见到过这种野菜,蓝玉说他们火庄也没有。嫩嫩的灰灰菜在水里飞快的跑过一趟,晾干后凉拌,居然有鲜肉的味道。

饭桌上师娘不停地往蓝玉的碗里夹菜,一盘灰灰菜差不多都到蓝玉碗里了。蓝玉很得意,不停的对我撇嘴,还故意砸吧出嘹亮的声音。师傅吃饭是没有响动的,他每一个动作都很小心,在饭桌上你都感觉不到他的存在。直到他把一筷子灰灰菜夹到蓝玉的碗里,我才发现师傅一直都在饭桌上的。师傅的这个动作让我和蓝玉的嘴合不上了。要知道,焦家班的掌门人没有给人夹菜的习惯。他总是静悄悄的在饭桌上干他该干的事情,不要说夹菜,就是话也极少说的,有客人他也只是两句话,开饭时说吃饭,客人放碗时说吃饱。师傅看见了我和蓝玉的惊讶,就对蓝玉说,多吃点,这种灰灰菜只有土庄才有的。

我忽然有了一种不祥的预感。这种预感在晚饭后终于得到了证实。

师傅照例在油灯下吸烟,蓝玉就坐在他的面前。

“睡觉前把东西归置归置,明天一早就回去吧!”师傅对蓝玉说。

蓝玉低着头抠指甲,不说话。

“差不多了,红白喜事都能拿下来的。”师傅又说。

“师傅,是我哪里没有做好吗?”蓝玉问。

“你做得很好了,你是我徒弟中悟性最好的一个。”

“那你为什么要赶我走?”蓝玉终于哭了。

“你我的缘分就只能到这里了!”师傅叹了口气说。

“蓝玉不要哭,没事就到土庄来,师娘给你做灰灰菜吃。”师娘也有了一窝子眼泪。

“我吹得比天鸣都好,天鸣能学百鸟朝凤,我为什么不能?”蓝玉咬着牙说。他力气太大了,把左手的中指都抠出血来了。

师傅眼睛一亮,忽然又暗淡下去了。他站起来拍了拍屁股,烟袋悬在嘴上,背着两只手离开了,走到门边才把烟袋从嘴里拿出来,回过头说睡吧,明天还有事情干呢!这话听上去是对师娘说的,又好像是对屋子里所有的人说的。

睡在床上,我有很多的话想对蓝玉说,可有不知道说什么好。一直到天亮,我们谁都没有说一句话。焦家班的传声仪式结束后,蓝玉很是难过了一阵子。没多久他就缓过来了,他对我说,只要还留在师傅身边,他就一定能吹上百鸟朝凤。我是相信蓝玉的,我知道师傅传我百鸟朝凤是因为我老实,不传给蓝玉是觉得蓝玉花花肠子多。其实师傅是不对的,蓝玉天分比我好,他确实是比我精灵了一些,可人精灵点有什么不好的呢?我打心眼里希望师傅能把百鸟朝凤传给蓝玉,我也这样对蓝玉说过,可蓝玉不领情,还说我挤兑他呢!

现在师傅要让蓝玉走了。我的师弟最后的希望也就没有了。

蓝玉走的时候就是寻不见师傅。蓝玉在屋子里找了一圈也没寻着,师娘说定是下地去了。蓝玉就在院子里给师娘磕了六个头,说师娘我给你磕六个吧,你和师傅各自三个,我一并磕了。师娘把蓝玉扶起来,眼泪就哗哗的下来了。蓝玉走了,背着一个包袱,狠狠的转了一个身,留给我一个瘦削的背影。

蓝玉不见了,师傅从屋子后面的草垛子后转了出来。我回头看见了他,他对我说,从今天开始,我教你百鸟朝凤吧。

comments