Píseň pro fénixe (10. kapitola)

10. kapitola

Už si nevzpomínám, ve kterém roce můj soubor vlastně vznikl. Tehdy mi bylo asi devatenáct, nebo možná dvacet? Často si v noci snažím vybavit alespoň nějaké útržky vzpomínek na tu dobu. To, co se mi podaří z paměti vylovit, ale s mým souborem víceméně nesouvisí, jako bych měl v paměti nějakou skulinu, kterou se na povrch neodbytně derou jen samé podružnosti, a já ji nedokážu utěsnit.

Nejvíc mně v paměti utkvěla vzpomínka na Jou Siou-č‘, která utekla se svým milým. Siou-č‘, dcera Čtvrtého strýčka, byla upřímné venkovské děvče s tvářemi jako růžička. Kdykoli potkala někoho neznámého, její tváře ještě víc zčervenaly. Na jejím chování nebylo nic, co by prozrazovalo, že by chtěla Vodní vísku, místo, kde se narodila a kde vyrostla, opustit. Jednoho rána Čtvrtý strýc zjistil, že jeho dcera zmizela. Rodina ji celý den zoufale hledala, ale marně. Později Čtvrtému strýci kdosi pověděl, že ji za ranního rozbřesku zahlédl společně s Čao Šuej-šengem přecházet ten velký kopec za Vodní vískou. Čao Šuej-šeng je syn Čao Lao-paa z Vodní vísky, sotva odrostl dětským kalhotkám, odjel se svým otcem někam do daleka, prý do nějakého velkého města. Když Siou-č‘ chodila do školy, seděla s ním v jedné lavici, často si na ni dovoloval, a tak jsem tomu parchantovi dokonce i jednou namlátil!

Nebylo nejmenších pochyb o tom, že ji Čao Šuej-šeng unesl.

Čtvrtá teta plakala a plakala, říkala, že ten Čaovic kluk v posledních dnech chodil za Siou-č‘, schovávali se spolu v domě a něco si špitali, tetě se to nelíbilo, a tak mu vynadala, nejdřív jemu, pak dceři. Čtvrtý strýc den co den šíleně zuřil, zapřísahal se, že toho Čaovic spratka stáhne zaživa z kůže. Teprve po roce se věci obrátily k lepšímu. Siou-č‘ poslala dopis, psala v něm, že se má dobře, a že pracuje v Šen-čenu v továrně na výrobu kožených bot, kde si za měsíc vydělá na půlku vykrmeného prasete, dokonce poslala i svoji fotku, na pozadí byl obrovský rybník, mnohem větší než ten, co máme ve Vodní vísce. Až později mi došlo, že to nebyl rybník, ale moře.

Přijde mi divné, že si pamatuji jenom události, které se založením mého souboru nemají nic společného. Dlouho jsem si to vyčítal a snažil jsem se na něco rozpomenout, abych ten neklid v srdci utišil. Když jsem ale skládal střípky vzpomínek na můj soubor, dolehla na mě ještě větší tíseň. Nedokázal jsem najít jediný jasný střípek, navíc se na mě jako nějaká vysoká zeď všechny ty úlomky zřítily a pohřbily mě i s mým snem.

Nevím, zda to bylo čtyři nebo pět let poté, co skončila moje učednická léta, když mi učitel předal svůj soubor.

Jednoho dne, když učedníci zaplnili celou místnost, učitel oznámil: Ode dneška už v našem okrese nemáme soubor pana Ťiaa, ale jen soubor pana Joua. Oči všech přítomných se na mě upřely, byl jsem bezradný a nevěděl jsem, co si počít. Z jejich usměvavých pohledů vyzařovala dobrota a přívětivost. Přesto jsem měl strach. Nevěděl jsem, co si počnu! Co budu dělat!? To jediné, co jsem věděl, bylo, že ode dneška se tito lidé budou protloukat životem pod ochrannými křídly takového zelenáče jako jsem já. Vybavila se mi vzpomínka z doby, kdy jsem asi tak sedmiletý chodíval pást kozy. Otec mě pověřil, abych se postaral o stádečko asi osmi koz. Pěkně je hlídej, pokud ztratíš jen jednu jedinou, zapomeň na to, že bys dostal najíst. Obával jsem se především toho, že se mi kozy rozutečou na všechny strany, a jenom jsem doufal, že se budou držet pohromadě. Cestou jsem se na tom s nimi domluvil, jen co jsme ale došli na stráň, rozprchly se, jako když střelí, zajímala je jenom čerstvá tráva, sotva zahlédly nějaké pěkné místo, už se tam hnaly, a mně se před očima míhala jen změť bílých skvrn. Když nastal čas vrátit se domů, každá z těch bílých skvrn se pásla na jiném místě. V tu chvíli mně nezbylo než se rozbrečet.

A teď můj otec, tenhle Jou Pen-šeng, na ramenou vahadlo s párem bambusových košů, uháněl s větrem o závod po horské cestě u Vodní vísky. Každému, koho cestou potkal, oznamoval: Tchien-ming převzal soubor, ode dneška máme v našem okrese soubor pana Joua. Když to říkal, v jeho hlase zaznívala nejen hrdost, ale i jakási samolibost, připomínal slavného věštce, který si předpovídá vlastní zářnou budoucnost.  

To, jak mi učitel nečekaně předal vedení souboru, se podobalo rituálu přijetí mezi dospělé. Od toho dne jsem viděl Vodní vísku jinýma očima, jako kdyby ztratila něco ze svého přívětivého tepla, barvy keřů a stromů vybledly, i ty kameny, po kterých jsem se celé dny klouzával, byly najednou plné drsných ploch a ostrých hran.

(© Přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš.)

10

游家班到底是哪一年成立的我忘了。那年我好像十九岁,抑或二十岁?我经常在夜晚寻找我的唢呐班子成立时候的一些蛛丝马迹。暗夜里抽丝样出来的那些记忆大抵都和我的唢呐班子无关,倒是一些无关紧要的事件从记忆的缝隙里顽强的冒出来,堵都堵不住。

最深刻的当数我的堂妹游秀芝和人私奔。秀芝是我四叔的闺女,一直是个老实的乡下女娃,脸蛋一年四季都红扑扑的。见到生人就红得更厉害了。之前没有一点迹象表明她要离开生她养她的水庄。那个普通的早晨,我的四叔发现他的闺女不见了。一家人慌张的找了一天也没有寻着。后来有人告诉四叔,天麻麻亮看见秀芝和赵水生一起翻过了水庄后面的那座大山。赵水生是水庄赵老把的儿子,刚脱掉开裆裤就和他老子去了远方,听说是个大城市。秀芝读书的时候和他是同桌,受过他不少欺负,我还替秀芝揍过这龟孙子一顿呢!

无容置疑的,赵水生拐走了秀芝。

四婶哭了好几场,说姓赵的这几天跑过来和秀芝两个躲在屋子里嘀嘀咕咕,感觉就不对头,然后就骂姓赵的,骂完姓赵的又骂自个儿的闺女;四叔则是每日都杀气腾腾的样子,多次表态要活剐了姓赵的。一年后事情才出现好转。秀芝寄回来了一封信,信里说她很好,在深圳的一家皮鞋厂上班,一个月能挣半扇肥猪,还照了照片,照片的背景是一个大水塘,比水庄的水塘可大多了。后来才知道,那不是水塘,是大海。

我很奇怪为什么我的记忆里都是和游家班成立无关的事件。为此我陷入了长时间的自责,并试图用记忆来缓解这种不安。可是在梳理属于游家班的丝丝缕缕时,却让我陷入了更大的危机中,因为这些记忆没有一丝亮色,相反,它像一面轰然坍塌的高墙,把我连同我的梦都埋葬掉了。

不知道出师四年还是五年后,师傅把他的焦家班交给了我。

那天师傅对一屋子的师兄弟们说:从今后,无双镇就没有焦家班了,只有游家班。一屋子的眼睛都在看着我,我很茫然,手足无措。他们的眼神都带着笑,善良而温暖。可我却感到害怕。我不知道我该干什么?能干什么?我只知道今后这一屋子人就要在我稚嫩的翅膀下混生活了。我想起了六七岁放羊的经历,父亲把七八只羊交给我,对我说,给我看好了,丢了一只你就甭想吃饭。我特别害怕山羊漫山遍野散落的情景,总是希望他们紧紧的拢成一团。在路上我就和山羊们商量好了的,可一上了坡它们就没有规矩了,眼里只有茂盛的青草,哪儿草好就往哪儿奔,弄得我眼里尽是颗粒状的白。到回家的时候,这些白就更稀疏了。我那时除了哭真是没其他的好办法的。

而此时,那个叫游本盛的男人正挑着一对儿箩筐在水庄的山路上轻快的飞奔。他对遇见的每一个重复着一句话:天鸣接班了,今后无双镇的唢呐就叫游家班了。他说这句话时除了自豪,更有一个伟大的预言家在自己预言降临时的自负。

猝然而至的交接像一场成人礼,从那天起,我眼里的水庄褪去了一贯的温润,一草一木都冰冷了,那些整日滑上滑下的石头也变得尖锐而锋利。

comments