Jak Lao-c‘ odešel na poušť

Mistr Lao-c’ seděl  bez jediného pohybu jako socha z kamene, pohroužen v meditaci.
Jeho žák Keng Sang-čchu spěšně vstoupil a potichu řekl: „Pane, mistr Kchung Čchiu opět přišel!“
„Že ho prosím…“
„Jak se vám daří, vážený mistře?“ zvolal Konfucius a s obřadnou uctivostí se ukláněl.
„Jsem stále, jaký jsem,“ odvětil Lao-c’. „A vy? … Přečetl jste už všechny posvátné spisy, které tu máme?“
„Ano, všechny. Ale…“ Konfucius měl rozrušený výraz, což se u něho dosud nikdy nestalo. „Prostudoval jsem již šest kanonických knih: Knihu písní, Knihu dokumentů, Knihu obřadů, Knihu hudby, Knihu proměn, letopisy Jara a podzimu, už sám si myslím, že jsem tomu věnoval velmi mnoho času a že to postačí k vědecké vyzrálosti. Navštívil jsem i dvaasedmdesát vládců, ale žádný se nehodí k aplikaci mých názorů. Opravdu, těžko lze přivést lidi k rozumu! Což teprve vaše nauka o tao, tu je zajisté možno pochopit jen s krajními obtížemi.“
„Myslím, že si můžete jen gratulovat, že jste nenašel schopného vládce,“ řekl Lao-c’. „Šest posvátných knih, tahle hračka, to všechno jsou jen stopy po vládcích dávnověku. Ale kde jsou věci, jež tyto stopy vytvořily? Vždyť i vaše řeč je jako ty stopy. Stopy musil někdo vyšlapat střevíci. Lze však stopy pokládat za střevíce?“
Lao-c’ se na chvíli odmlčel, pak pokračoval:
„Volavky po sobě pokukují, nepohnou přitom ani zřítelnicí a příroda se oplodní. A hmyz? Samci bzučí a vábí ve větru, samičky svolují skryty v bezvětří, a příroda se oplodní. Druhy jsou spojeny a navzájem poutány ve svých tělech jako samci a samice, proto se příroda oplodňuje. Přirozenost se nedá zrušit; osud se nedá změnit; čas se nedá zastavit; tao se nedá zadržet. Pouze dosáhneme-li tao, vše jde a je v pořádku. Ztratíme-li je, nic nedokážeme.“
Konfucius jako by dostal ránu do hlavy. Seděl tupě, jak bez duše podoben dřevěné soše.
Uplynulo asi osm minut, pak zhluboka vyrazil dech a zdvihl se k odchodu. Jako vždy poděkoval i dnes s vybranou zdvořilostí za vzácné poučení.
Lao-c’ jej jako obvykle ani dost málo nezdržoval. Vstal a opíraje se o hůl doprovázel jej rovnou ke dveřím knihovny. Teprve když Konfucius vstupoval již do vozu, řekl Lao-c’ mechanicky:
„Vy již odcházíte? Nepopijete trochu čaje?“
„Děkuji, děkuji,“ odvětil Konfucius nasedaje do vozu.
Sepjal ruce na pozdrav a s nesmírnou důstojností se svezl na sedadlo. Jeho žák Žan-jo práskl bičem, křikl: Hotovo! A vůz se dal do pohybu.
Lao-c’ počkal, až se vůz vzdálil asi na deset kroků od hlavních vrat, pak se obrátil a vešel do své světnice.
„Mistr dnes vypadá velmi rozradostněn,“ řekl Keng Sang-čchu, stoje – s rukama uctivě spuštěnýma podle těla – vedle usednuvšího mistra. „Hovoru bylo také nemálo…“
„Máš pravdu,“ řekl Lao-c’ poněkud unaveně a zlehka povzdychl. „Věru, mluvil jsem trochu příliš mnoho.“ A náhle jako by si na něco vzpomněl: „Ach, Kchung Čchiu nám poslal darem divokou kachnu. Bude to jistě vysušená nasolená kachna. Jdi, uvař si ji a sněz ji. Já už nemám ani jeden zub, nerozkousal bych to.“
Keng Sang-čchu odešel. Lao-c’ se opět pohroužil v nehybný klid a přivřel oči. V knihovně se rozhostilo hluboké ticho. Bylo slyšet jen narážení bambusových tyčí o okap, to Keng Sang-čchu zavěšoval nasolenou kachnu, aby si ji připravil.

*

Uplynuly tři měsíce, aniž se kdo nadál. Lao-c’ jako vždy seděl pohroužen v meditaci bez nejmenšího pohybu jako socha z kamene.
Keng-Sang-čchu vstoupil celý udivený a šeptem řekl: „Pane, přišel mistr Kchung Čchiu! Tak dlouho už tu nebyl! Rád bych věděl, co ho sem dnes přivádí?“
„Že ho prosím…“ Jako vždy řekl Lao-c’ jen tato slova.
„Jak se vám daří, vážený mistře? Zvolal Konfucius a s obřadnou uctivostí se ukláněl.
„Jsem stále, jaký jsem…,“ odvětil Lao-c’. „Už dlouho jsem vás neviděl. Zajisté jste se uchýlil do soukromí a s veškerou pílí studoval…“
„Ale kdepak! Ale kdepak!“ zvolal Konfucius skromně. „Nevycházel jsem, protože jsem přemýšlel. Trochu jsem toho promyslil: Havrani a vrány se líbají zobáky. Ryby se třou ve vodě. Sršně se mezi sebou přeměňují. V rodině starší synek pláče, když se má narodit mladší … Já sám jsem se už dávno nezúčastnil žádné z těchto proměn přírody, jak bych tedy mohl chtít měnit jiné…“
„Správně, správně!“ řekl Lao-c’. „Přišel jste na to!“
Oba už nepromluvili ani slova. Podobali se dvěma sochám vytesaným z kamene.
Uplynulo asi osm minut. Konfucius zhluboka vydechl a zvedl se k odchodu. Jako vždy poděkoval s vybranou zdvořilostí za vzácné poučení.
Lao-c’ jej jako obvykle ani dost málo nezdržoval. Vstal a opíraje se o hůl doprovázel  jej rovnou ke dveřím knihovny. Teprve, když Konfucius vstupoval již do vozu, řekl Lao-c’ mechanicky:
„Vy již odcházíte? Nepopijete trochu čaje?“
„Děkuji, děkuji,“ odvětil Konfucius nasedaje do vozu. Sepjal ruce na pozdrav a s nemírnou důstojností se svezl na sedadlo.
Žen-jo mávl bičem ve vzduchu, křik: Hotovo! a vůz se rozjel.
Lao-c’ počkal, až se vůz vzdálil asi na deset kroků od hlavních vrat, pak se obrátil a vešel do své světnice.
„Mistr dnes nevypadá příliš vesele,“ řekl Keng Sang-čchu, stoje – s rukama uctivě spuštěnýma podle těla – vedle usednuvšího mistra. „Hovoru bylo také pramálo …“
„Máš pravdu,“ řekl Lao-c’ poněkud unaveně a zlehka povzdychl. „Avšak neřekl jsem ti ještě jednu věc: došel jsem k názoru, že musím odejít.“
„A proč?“ zvolal polekaně Keng Sang-čchu. Vypadal, jako kdyby s jasné oblohy udeřil hrom.
„Kchung Čchiu už pochopil mé myšlení. Ví, že jediný, kdo ho může poznat a prohlédnout až do kořene, jsem já, a teď mu to nedá pokoj. Kdybych neodešel, mohlo by to být pro mne velmi nepříjemné …“
„Pak jste ale oba stejného smýšlení, k čemu tedy odcházet?“
„Nikoli,“ Lao-c’ zamával odmítavě rukou. „Naše cesty nejsou stejné. Podobají se sobě jen jako pár střevíců. Ty moje jdou po písčitých přesypech, ty jeho vstupují do přijímacích síní vládců.“
„Ale vždyť vy jste přece jeho učitel!“
„Tak dlouhou řadu let se u mne učíš, a pořád jsi takový naivní dobrák,“ zasmál se Lao-c’. „Přirozenost nelze opravit, osud nelze změnit. Měl bys už dávno vědět, že ty a Kchung Čchiu nejste stejní! Ten už sem vícekrát nepřijde, také už mě nikdy nenazve učitelem, nanejvýš starým hlupákem, a k tomu si ještě bude ze mne za zády tropit šašky.“
„To opravdu nedovedu pochopit. Ale vím, že vy dovedete lidi vždycky správně odhadnout.“
„Ach ne, i otevřená hlava se může někdy mýlit.“
Keng Sang-čchu se na chvíli zamyslil a pak řekl:
„Což kdybychom s ním začali vyjednávat …“
Lao-c’ se opět dal do smíchu. Pak se obrátil ke Keng Sang-čchuovi a otevřel dokořán ústa:
„Podívej se, jsou tam ještě nějaké zuby?“
„Nejsou,“ odpověděl Keng Sang-čchu.
„A jazyk tam je?“
„Je.“
„Porozuměls nebo ne?“
„Porozuměl. Myslím, že vaše myšlenka je tato: To, co je tvrdé, už dávno vypadalo, to měkké ještě zůstalo.“
„Správně jsi to uhodl. Myslím, že i pro tebe bude nejlepší, když se připravíš na cestu a půjdeš se podívat domů za svou manželkou. Ale napřed mi ještě vykartáčuj černého buvola a vysuš sedlo a pokrývku na slunci. Zítra časně ráno vyjedu.“

*

Když Lao-c’ dorazil k průsmyku Chan-ku, nedal se širokou cestou vedoucí přímo k bráně průsmyku, ale obrátil na rozcestí buvola a jel pomalu oklikou podél valů. Napadlo ho, že by mohl zeď přelézt. Nebyla příliš vysoká. Kdyby si vylezl na záda buvola a trochu se natáhl, s určitým vynaložením sil by se nahoru vyškrábal. Ale pak by jeho černý buvol zůstal za zdí a nebylo tu žádných prostředků, jimiž by ho mohl dostat na druhou stranu. K tomu by bylo třeba jeřábu. Ale v té době naštěstí ani Lu Pan, ani Mo Ti nebyli ještě na světě a jeho samého ani zdaleka nenapadlo, že by mohla existovat podobná hračka. Zkrátka a dobře, s celým svým hluboce filosofujícím mozkem nebyl nakonec nic jiného než zcela bezradný člověk.
Nepřišel dokonce ani na to, že když zahýbal na rozcestí na vedlejší cestu, už dávno ho spatřily hlídky, které to ihned oznámily pohraničnímu prefektovi. Neušel ani osm sáhů cesty a už za ním hnal celý zástup lidí. Vpředu jel na koni jeden voják z hlídky, za ním byl sám prefekt Jin Si, provázený čtyřmi muži patroly a s dvěma vojáky s bodly.
„Stát!“ zvolalo najednou několik hlasů.
Lao-c’ zarazil rychle buvola a zůstal nehybný jak socha z kamene.
„Aj-ja!“ zvolal udiveně prefekt, když popojel dále kupředu a poznal, že je to Lao-c’. Rychle seskočil s koně, sepjal uctivě ruce na pozdrav a řekl:
„Říkám si, kdo by to mohl být, a on je to dvorní archivář, mistr Lao Tan! Nu, to bych si byl věru nikdy nepomyslil!“
Lao-c’ také rychle slezl s buvola, přimhouřil oči a zadíval se pozorně na mluvícího. Pak řekl rozpačitě:
„Mám špatnou paměť …“
„Samozřejmě, samozřejmě, mistr už se nepamatuje! Jsem prefekt Jin Si. Kdysi jsem měl čest setkat se s vámi, když jsem chodil do dvorní knihovny studovat Pravidla o správném vybírání daní.“ Mezitím dva v z vojínů převrátili sedlo na buvolu, propíchali je bodly a dírou prostrčili prsty, pátrajíce, zda tam něco nenajdou. Když tam však vůbec nic nezachrastilo, ohrnuli pysky a odešli.
„Mistr se míní zdržet zde v okolí hradeb?“ otázal se prefekt Jin Si.
„Nikoli. Zamýšlím odejít za hradby, nadýchat se trochu čerstvého vzduchu.“
„To je výborné! To je báječné! Dnes každý hlásá hygienu, hygiena je nesmírně důležitá věc. Jenomže je k tomu málo příležitosti. Rádi bychom vás, mistře, požádali, zda byste tu u nás několik dní nepobyl, abychom mohli vyslechnout něco z vašeho učení.
Lao-c’ nestačil ještě ani odpovědět, a už ho čtyři vojáci patroly postrčili kupředu a vysadili na buvola, zatímco druzí dva začali bodly píchat buvola do zadku. Zvíře zamávalo ocasem a zamířilo rovnou k bráně průsmyku.
Když došli, byla rychle otevřena velká slavnostní síň, kde byl Lao-c’ uvítán. Tato síň byla právě uprostřed vysoké věže nad branou. Když přistoupil k oknu a rozhlédl se, viděl jen rozlehlou pláň žluté spraše, která se do dálky stále víc prohlubovala. Nebe zářilo zeleněmodrou barvou, jistě tu byl výborný vzduch. Mocná brána průsmyku se tyčila vysoko na příkrém svahu, vpravo i vlevo od ní byl strmý sráz, uprostřed vedla jen úzká vozová cesta, takže to vypadalo, jako by šplhala po vysoké zdi. Skutečně by stačila pouhá hrudka hlíny, a vchod byl zatarasen.
Všichni pili horkou vodu a zajídali plackami. Když si Lao-c’ chvíli odpočinul, vznesl k němu prefekt Jin Si prosbu, zda by jim nyní nevyložil své učení. Lao-c’ už si dříve uvědomil, že se tomu nevyhne, a tak raději vřele souhlasil. V sále se ozvala řada temných úderů, to se posluchači jeden po druhém usazovali na zemi. Kromě osmi mužů s ním vstoupivších byli tu ještě čtyři muži stráže, dva vojáci s bodly, pět mužů hlídky, jeden tajemník, účetní a kuchař. Většina posluchačů měla s sebou štětce, rydla a dřevěné destičky, aby si mohli přednášku zaznamenat.
Uprostřed seděl nehnutě Lao-c’, podoben soše z kamene. Chvíli mlčel, pak několikrát odkašlal a rty, skryté v houšti bílých vousů, se mu začaly zvolna pohybovat. Všichni shromáždění ihned zarazili dech, napjali uši a poslouchali. Slyšeli však jen pomalá slova:

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao.
Jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.
Bezejmenné je prapočátkem nebe i země,
pojmenované je matkou všeho stvoření

Posluchači se pokradmu podívali jeden na druhého a přestali psát. Lao-c’ pokračoval:

Proto ten, kdo je bez tužeb,
proniká k hlubině všech tajemství.
Kdo je naplněn tužbami,
postihuje jen konečné formy.
To obojí – ač má dvě jména –
vyvěrá ze společného původu.
Společný původ je prapočátkem všeho,
prapodstatou všech podstat,
branou k hlubině všech tajemství

Na tvářích shromážděných se objevil útrpný výraz, někteří vypadali, jako by si přeseděli nohy. Jeden voják hlasitě zívl, tajemník začal dokonce už klímat a dřevěné destičky, rydlo i štětce mu s rachotem vypadly z rukou na rohož.
Lao-c’ jako by to nevnímal – a přece vnímal, neboť od toho okamžiku začal  přednášet trochu srozumitelněji. Na neštěstí neměl zuby, takže jeho výslovnost byla dost nejasná. Kromě toho mluvil nářečím ze Šen-si, ale pletl do toho i výrazy z Chu-nanu, nerozlišoval „li“ a „ni“ a nadto ještě s oblibou opakoval jakési „er“. Nikdo mu nerozuměl. Čas se pomalu vlekl a lidé, kteří jej přišli vyslechnout, se tvářili už značně otráveně.
Z počátku se každý ze slušnosti snažil vypadat pozorně a sedět zpříma, později to však už nikdo nemohl vydržet, každý se opřel jak chtěl a začal přemýšlet o vlastních záležitostech. Když Lao-c’ došel k závěrečné větě:
„Cesta moudrého člověka spočívá v jednání bez boje“ a odmlčel se, nikdo z poslouchajících se ani nepohnul. Lao-c’ chvíli čekal a pak dodal ještě jednu větu:
„Er, skončil jsem.“
Teprve nyní jako by se všichni probudili ze sna. Protože však příliš dlouho seděli, zdřevěněly jim nohy a nikdo se nemohl postavit. Každý však se v duchu podivil i zaradoval, jako by ho potkalo nějaké nečekané štěstí.
Vyprovodili mistra Lao-c’ do jeho ložnice a vybídli jej aby si odpočinul. Spolkl několik loků horké vody a usedl a pohroužil se v meditaci, nehybný jako socha z kamene.
Zatím lidé venku různě debatovali. Po nějaké chvíli vstoupili k mistru Lao-c’ čtyři zástupci, aby mu přednesli všeobecné mínění: Že mluvil při přednášce příliš rychle, kromě toho užíval nářečí poněkud nejasného, a tak si to nikdo nemohl zaznamenat. Že by byla nesmírná škoda, kdyby tento záznam neměli, a proto ho jdou poprosit, zda by jim svůj výklad nenapsal sám.
„To, že jste se tam nějak holedbal, jsem poznal, ale na mou věru, slovu jsem nerozuměl!“ řekl účetní.
„Bude lepší, když to sám napíšete. Aspoň se nebudete muset znovu namáhat a přemílat ty červy po dásních, nemám pravdu?“ dodal tajemník.
Lao-c’ jim sice skoro nerozuměl, protože mluvili tamějším nářečím, ale když viděl, že druzí dva položili před něho štětce, rydlo a dřevěné destičky, pochopil zcela nezvratně, že na něm chtějí, aby sepsal pojednání. Věděl, že se tomu nikterak nevyhne, proto raději vřele souhlasil. Pouze se omluvil, že dnes je už příliš pozdě, ale hned zítra se do toho pustí.
Když zástupci dosáhli tohoto uspokojivého výsledku, odešli.
Druhého dne ráno byla obloha trochu zatažená a Lao-c’ se necítil zrovna nejlépe. Ale věděl, že musí vypracovat svůj traktát, aby se dostal co nejrychleji za průsmyk. A za průsmyk se mohl dostat jen tehdy, složí-li výkupné – své písemné pojednání. Pohlédl letmo na kupu navršených dřevěných destiček před sebou a cítil, že se mu dělá ještě víc nevolno. Nepohnul však ani brvou, přivřel oči a pohroužil se v meditaci. Pak se dal do psaní. Rozpomínal se na to, co včera vykládal. Vždy chvíli přemýšlel a pak napsal jednu větu. Tehdy nebyly ještě vynalezeny brýle, musil proto mhouřit dalekozraké oči, až se podobaly dvěma teninkým vláknům. Stálo ho to značnou námahu. Kromě krátkých chvilek, kdy se napil trochu horké vody a snědl kousek placky, psal jeden a pul dne, přesto nenapsal víc než pět tisíc velkých znaků.
„Na to, abych se dostal za bránu, jsem jim toho myslím, už naškrábal dost,“ řekl si.
Vzal šňůrku, protáhl ji dírkami v destičkách, udělal z nich dva svazky a opíraje se o hůl zamířil k prefektovi Jin Si do jeho úřadovny, aby mu odevzdal svůj spis a zároveň důrazně oznámil, že chce ihned odejít.
Prefekt Jin Si byl nesmírně potěšen, nesmírně mu děkoval a nesmírně litoval, že se Lao-c’ nechce zdržet ani o chvíli déle. Když viděl, že Lao-c’ trvá na svém a nezůstane, s bolestivým výrazem ve tváři svolil a nakázal strážcům, aby mu přivedli jeho černého buvola. Pak vytáhl z poličky balíček soli, balíček sezamu a patnáct placek, vlastnoručně to vše vstrčil do úředního pytlíku z bílého plátna a podal mistru Lao-c’ jako proviant na cestu. Ihned však dodal, že to dělá jen proto, mistr Lao-c’ je už starým spisovatelem a zaslouží si tedy mimořádné pozornosti, kdyby však byl mladší, musil by se spokojit jen s deseti plackami.
Lao-c’ přijal pytlík a znovu a znovu mu děkoval. Provázen ostatními sestoupil dolů s hradební věže. Když došli k bráně průsmyku, Lao-c’ uchopil buvola za uzdu a chtěl jít pěšky. Avšak prefekt Jin Si mu vší mocí domlouval, aby si na buvola sedl. Povolil tedy ještě tentokrát a usedl buvolovi na hřbet. Když se rozloučili, zamířil s buvolem na hlavní cestu, vedoucí po srázu, a pomalu odcházel.
Za malou chvíli buvol přidal do kroku. Lidé, shromáždění u vchodu průsmyku, sledovali je očima. Vzdálili se již asi na třicet kroků, ještě však bylo možno rozeznat bílé vousy, hnědou suknici, černého buvola a bílý pytlík. Pak se začal za jejich kroky zvedat prach, zakryl starce i buvola a vše proměnil v mlhavou hněď. Za okamžik už nebylo vidět nic než žlutý, převalující se písek.

*

Když se lidé posádky vrátili zpět za hradby, vypadali, jako by se zbavili těžkého břemene. Protahovali se a přitom pomlaskávali, jako kdyby je někdo obdaroval sladkým pamlskem. Někteří vešli s prefektem Jin Si do jeho pracovny.
„Tak tohle je ten jeho spis?“ řekl účetní, zdvihl svazek destiček a převracel jej v ruce. „Nu, znaky napsal dost jasně. Půjdu se podívat na trh, zda by se to neprodalo. Jistě se najde někdo, kdo o to bude mít zájem.“
Tajemník také přistoupil, podíval se na první destičku a zarecitoval:

„Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao…

Eh, pořád to staré žvanění! Člověka z toho už bolí hlava! Jen otravuje …“
„Proti bolení hlavy je nejlepší trochu si zchrupnout,“ řekl účetní a odložil destičky.
„Chacha! Máte pravdu. Asi udělám nejlíp, když si trochu zdřímnu. Ale víte, abych pravdu řekl, těšil jsem se, že nám ten staroch bude vykládat nějakou milostnou historii, to by se ještě dalo poslouchat. Kdybych byl věděl, že bude jen takhle pleskat páté přes deváté, nikdo na světě by mě byl nedonutil, abych páchal na sobě takové násilí a proseděl tam víc jak půl dne!“
„To dokazuje, a budiž vám to výstražným poučením, že nedovedete ještě správně odhadovat lidi!“ zasmál se prefekt. „Jak by ten mohl mít nějakou milostnou historii! Vsadím na to krk, že ani neví, co je to láska!“
„A jak to víte?“ zvolal udiveně tajemník.
„Další důkaz proti vám, z něhož vyplývá, že jste po celou dobu, co mluvil, tloukl špačky! Cožpak jste neslyšel, když říkal: Nic nedělat, a vše je uděláno? Ten chlapík má opravdu domýšlivost až do nebe, ale štěstí je tenké jak papír! Myslí si, že když vše je uděláno, je nejlepší nic nedělat! Jakmile by něco miloval, musel by hned všechno milovat. Jak by pak mohl vědět, co je to milování, jak by se vůbec mohl s někým milovat! Však vy jste zrovna takový, jen se na sebe podívejte. Teď vám stačí, abyste spatřil nějakou dívku, hezkou nebo ošklivou, hned po ní začnete  házet zamilovanýma očima, jako by to byla už vaše manželka. Ale počkejte, až se oženíte! Pak se myslím, budete daleko víc podobat tady našemu panu účetnímu, budete pěkně slušný, mravný, spořádaný…“
Za okny se zdvihl vítr. Každý cítil, že se ochladilo.
„Kam ten starý hlupák vlastně jde? Co chce dělat?“ Tajemník využil vhodného okamžiku, aby přerušil prefektovy rozklady.
„Říkal, že chce jít na poušť,“ odpověděl suše prefekt. „To chci vidět, kam dojde! Vždyť tam nikde není ani špetka soli, ani nic k jídlu. Dokonce i vodu si jen stěží sežene! Však až mu začne hlady kručet v břiše, ještě rád se k nám vrátí!“
„Potom mu můžeme hned říci, aby nám napsal ještě jednu knihu!“ zvolal vesele účetní. „Ale ty placky jsou příliš nákladné. Musíme mu vyložit, že přišly nové směrnice, podle kterých se mají víc podporovat mladí spisovatelé. Že za dva svazky dostal pět placek je až dost!“
„Nemyslím, že to s ním půjde tak lehce. Začne reptat a dostane vztek.“
„Copak může mít někdo vztek s prázdným břichem?“
„Já se jen obávám, že tuhle věc nebude vůbec nikdo chtít číst,“ řekl tajemník potřásaje rukou, „a že z nikoho nevytáhnu peníze ani na tech pět placek. Dejme tomu, že by to, co povídá, bylo správné. Pak by náš pan představený měl vlastně složit úřad a nic nedělat.To by pak znamenalo, že dělá všechno, a byl by obdivuhodným, nedostižným mužem.“
„Ale to teď není důležité!“ zvolal účetní. „Hlavní je, aby se vůbec našel někdo, kdo by to četl! Ať už to bude nějaký prefekt, který se vzdal úřadu, nebo nějaký skrytý učenec, který ještě nedělal prefekta, jen když to někdo bude, to mi úplně stačí.“
Za okny se zdvihl vítr a rozvířil žlutý prach, který zastínil půl oblohy. Prefekt Jin Si vyšel před dveře a vrazil tu na celý zástup mužů z posádky, kteří stáli a zvědavě naslouchali jejich hovoru.
„Co tu civíte?“ zařval. „Copak nevidíte, že se setmělo a že je to nejvhodnější doba pro pašeráky, aby se podloudně dostali přes zeď a okradli nás o poplatky? Marš na obhlídku!“
Muži před dveřmi se rozprchli jako kouř. Muži v úřadovně už také dál nehovořili a účetní s tajemníkem po chvilce odešli. Prefekt Jin Si otřel rukávem prach na stole, vzal oba svazky destiček a vstrčil je do police mezi hromádky úřední soli, sezamu, plátna, bobů, placek a jiných věcí.

Prosinec 1935

(Lu Sün. Jak Lao-c‘ odešel na poušť. In: Lu Sün. Ranní květy sebrané v podvečer; Staré příběhy v novém rouše. Přel. Berta Krebsová. Praha: SNKLHU, 1954, s. 181-192.)

comments