Konfucius hladoví

Konfucius ležel vyčerpán se svými žáky již sedmý den v lesíku mezi územím Čchen a Cchaj. Po celou tu dobu nespatřil nikdo z nich ani kousek jídla, dokonce ani trochu polévky nebo vody.
Všichni byli už hlady tak zesláblí, že se nemohli skoro ani pohnout. Leželi porůznu v malém hájku nedaleko vesnice a dřímali.
Když sem před sedmi dny dorazili, schylovalo se již k večeru. Byli utrmáceni cestou a měli hroznou žízeň. Několik noviců zaběhlo tedy do blízkého melounového pole a tam bez dlouhých okolků ukradli několik melounů, které přinesli učiteli a ostatním na uhašení žízně. Toho večera už nešli dál a přenocovali zde pod širým nebem. Nenadáli se, že druhý den časně zrána, dříve než se probudí, budou z dálky obklíčeni kruhem místních venkovanů. Nějaký člověk je totiž večer viděl, když kradli melouny, a tak si tito prostí lidé myslili, že to je banda lupičů, a raději je rychle ze všech stran obklíčili. Neodvažovali se však k nim přiblížit.
Mezi žáky Konfuciovými se nenašel ovšem také nikdo, kdo by měl tolik odvahy, aby to šel vesničanům vysvětlit, a tak toto válečné oblečení trvalo již sedmý den. Všichni byli bezradní, nevěděli co počít, protože všichni byli stejně zbabělí a báli se smrti. Nejen onen největší a nejsvětější muž Konfucius, ale i nejodvážnější žák Lu, i nejbystřejší debatér Kung. A tak to vypadalo, že celá tato skupina mužů zemře nakonec pomalu hladem a žízní.
Sedmý den zbyl mezi nimi již pouze Jen Chuej, který byl ještě schopen trošky pohybu. A poněvadž patřil mezi ony velké svaté muže, „jejichž srdce nikdy nezanedbá lásku k bližnímu“, rozhodl se osmého dne hladovění k činu. Využil časně ráno okamžiku, kdy Konfucius ještě spal, rozdmýchal všechnu odvahu svého altruistického srdce, vzal bílý šátek, přivázal jej na Konfuciovu berlu a s tímto znamením míru, vztyčeným vysoko nad hlavou, vykročil rázně z lesíka k sevřenému šiku vesničanů, aby s nimi vyjednával.
Prostí venkované se dali snadno přesvědčit. Když viděli jeho mírnou tvář, která se celkem nelišila ani tak mnoho od jejich bodrých, nevzdělaných tváří, a když slyšeli, jak jim prostými, neučenými slovy vykládá celou tu historii, pochopili, že jde o omyl a ihned se začali rozcházet. Dokonce byli jati lítostí nad hladovějícími ubožáky a dali Jen Chuejovi trochu rýže, aby ji uvařil svému Mistrovi a ostatním druhům.
Jen Chuej ani nevěděl radostí, jak by jim poděkoval. Pocítil nesmírnou vděčnost k těmto prostým lidem a z hloubi srdce jim blahořečil. Sebral rýži a utíkal zpět k lesíku, kde Mistrovi podrobně vše vypověděl. Je samozřejmé, že jak největší svatý muž, tak i všichni ostatní byli také radostí celí bez sebe. Konfucius si v duchu řekl: „Věru, ten Jen Chuej je bez chyby. Vžďyť on je nakonec lepší než já!“ Ale nahlas pouze řekl:
„Což jsem vám stále neříkal, že nebeský otec nad námi bdí a že nás nenechá zahynout?“

V lese bylo naštěstí dost dříví na rozdělání ohně.  Jen Chuej nejprve rýži zrnko po zrnku přebral, pak přivalil několik kamenů, narovnal z nich plotnu a začal rýži vařit. Řekl si, že by nebylo dobré, kdyby jim po tak dlouhém hladovění přišla do žaludku tvrdá strava.
Pochopitelně, že se ani Konfucius, ani nikdo z ostatních nehnul, aby mu pomohl. Zato se v tichosti oddali spokojeně klidu, neboť jim spadl velký kámen ze srdce. A jestliže byli někteří přece ještě trochu zneklidnění, pak jedině proto, že se jim zdálo, že Jen Chuej pracuje příliš pomalu a že se pohybuje jen co noha nohu mine. Zrovna jako by si z jejich žaludků úmyslně tropil žerty. U některých k tomu přistoupil ještě nový neklid: Báli se, že rýže bude málo a že na ně dost nepřipadne.
Určitému pocitu neklidu neubránilo se však ani srdce našeho velkého světce. Ležel na vyvýšeném místě pod kmenem velké borovice a pozoroval, jak Jen Chuej, který stejně jako ostatní neměl už po sedm dní sousta v ústech, připravuje toto skromné jídlo. Když se rýže už hezkou chvíli vařila, Jen Chuej ji odkryl – a tehdy právě pocítil Konfucius onen velký neklid, neboť Jen Chuej hmátl do rýže rukou a pak ji rychle přitiskl ke rtům. Toto jednání nesmírně urazilo Konfuciovu důstojnost. Což není vůdcem této družiny on, Konfucius?! A já jsem ještě nevzal do úst a on se už odvažuje napřed jíst? Tak zavyčítal v duchu Konfucius, ale nahlas opět neřekl ani slovo.
Když byla rýže hotova, předložil Jen Chuej nejprve misku Konfuciovi. V tom okamžiku si Konfucius řekl, že musí Jen Chueje vyzkoušet, aby se přesvědčil, do jaké míry je vlastně nespolehlivý a falešný. Řekl:
„To je zvláštní, bratře Chueji. Právě se mi zdálo o mém otci.“ (Není snad nutno podotýkat, že to byla lež, kterou si svatý muž právě vymyslil.) „A je známo, že cokoli jíme nebo pijeme, máme napřed podat uctivě těm, kteří jsou nad námi, a teprve pak sami jíst. Můžeš za mne vykonat tuto poctu mému zamřelému otci, zde, pod širým nebem.“
„Mistře, dnešní naše jídlo se nehodí k obětem,“ odpověděl rychle Jen Chuej.
„Proč by se nehodilo?“
„Slyšel jsem vás, Mistře, vykládat, že ‚jídlo i nádoby musí být čisté‘ – dnešní naše rýže není čistá, proto ji nemůžeme použít k oběti.“
„Jak to, že není čistá?“
„Právě když jsem ji odkryl, vlétla mi do ni nějaká smítka z ohniště. Rychle jsem ji chtěl prsty vytáhnout, ale, bohužel, spálil jsem se, a proto jsem honem vstrčil prsty do úst…“
Když to Konfucius uslyšel, soucitně zavzdychal a pak nuceně dodal:
„Dobře, dobře, bratře Chueji, ty jsi opravdu svatý muž. Ani já se ti nevyrovnám…“
Těmito slovy uvedl Konfucius Jen Chuejovo jednání ve známost a zároveň tím dal najevo i své podezření. Kromě toho uklidnil tím i své svědomí, a hlavně – dosáhl pocitu vnitřního uspokojení:
„Můj vůdcovský prestiž neutrpěl!“

(Kuo Mo-žo. Konfucius hladoví. In: Kuo Mo-žo. Návrat starého mistra a jiné povídky. Přel. Berta Krebsová. Praha: SNKLHU, 1961.)

comments