Lao Ma

8. kapitola

Přišlo jaro.

Jaro na venkově je nerozlučně spjato s různými obřady. Tak například u nás v okrese slavíme s příchodem jara Svátek ducha obilí. V předvečer setí obilí si v každé vesnici nachystají obětiny, staří i mladí jdou na největší pole své vesnice a tam obětují obilnému duchu; uplyne sotva několik dní a už je tu vítání bůžka domácího krbu, mezi obětinami nesmí chybět prasečí hlava ani jáhlový nákyp. Staří lidé říkají, že na nebesích jáhlový nákyp nemají, tady na zemi je to ta jediná věc, kterou mu lidé mohou nabídnout, aby ho pozdrželi u sebe doma; když je o něj postaráno, slaví se svátek Sušení květin, během kterého se uctívá bůh slunce a bohyně květin, jde tu hned o dvě božstva, na obětinách se pochopitelně nemůže šetřit – med, rýže, květy sušených chryzantém a taky kulaťoučké kukuřičné koláčky.… >>

7. kapitola

Učitel mi podal šalmaj. Byla malá, strojek měla ze třtiny, rourku měděnou, tělo bylo z bílého dřeva a část měděného roztrubu pokrývaly skvrny. Jemně jsem ji pohladil, byla ještě menší než ta Lan-jüho, já jsem byl ale víc než spokojený, konečně jsem si mohl zahrát na šalmaj. Ze všech sil jsem se štípl do stehna na důkaz toho, že se mi to nezdá, bolelo to jako čert.

Tuhle mi kdysi dal můj učitel, je to moje první šalmaj.… >>

6. kapitola

Teprve až když jsem se vrátil do Zemní vísky, dozvěděl jsem se, že se Lan-jümu v ohybu řeky už podařilo nasát vodu.

Lan-jü se mě hned vzrušeně vyptával, jak dlouho jsem nasával rákosovým stvolem já. Spočítal jsem to na prstech a řekl, že mi to trvalo víc jak jeden a půl měsíce. Mě na to stačilo deset dnů. Prohlásil Lan-jü pyšně. Byl jsem z toho trochu sklíčený. Učitel a všichni ostatní přece říkají, že jsi nadanější.… >>

5. kapitola

Za tři měsíce jsem rákosovým stvolem, vyšším než člověk, nasál vodu ze zátočiny. Ale na šalmaj jsem stále ještě nehrál. Učitel mi jenom nakázal, abych s jeho ženou chodil plít kukuřici. Připadalo mi, že v Zemní vísce je v červnu mnohem tepleji než ve Vodní vísce, u nás doma tou dobou bývalo vlhko. Na kukuřičném poli jsem paní učitelové řekl, že naše vesnice je lepší než ta jejich, protože u nás není takové vedro. Paní učitelová se zasmála a prohodila, že se Jouovic děťátku stýská po domově.… >>

4. kapitola

Po dvou měsících a čtyřech dnech přišel do Zemní vísky Lan-jü.

Večer před Lan-jüho příchodem postihla Zemní vísku nevídaná bouřka. Když jsem druhý den časně ráno vstal z postele, uviděl jsem na dvorku klečet chlapce. Byl skrz na skrz promočený a oblečení měl celé zablácené. Vedle něho stál muž, bylo mu něco přes třicet let, i on byl promoklý až na kůži, bez ustání si třel ruce a pohledem sledoval učitele. Můj učitel právě krmil krávu v ohradě, házel jí trsy čerstvé trávy, chodil po dvorku sem a tam, aniž by se na Lan-jüho a jeho otce podíval, jakoby ti dva ani neexistovali.… >>

3. kapitola

O mnoho let později se mě učitel zeptal, víš, proč jsem tě tehdy přijal za žáka? Odpověděl jsem, máte dobré srdce a bál jste se, že mne můj otec ubije k smrti. Učitel zavrtěl hlavou, mýlíš se, přijal jsem tě kvůli tvým slzám. Zeptal jsem se ho, kvůli jakým slzám? Učitel odpověděl, kvůli těm, které ti vhrkly do očí, když tvůj otec upadl a tys mu pomáhal na nohy.

Když otec odcházel a já hleděl na jeho vzdalující se postavu, přepadl mě náhle pocit bezmoci.… >>

2. kapitola

Když jsem přešel Yinské hory, uviděl jsem Zemní vísku. Tam je domov učitele, se kterým se dnes uvidíme poprvé. V našem kraji máme pět vísek pojmenovaných následovně: Kovová víska, Dřevěná víska, Ohnivá víska, Zemní víska a k tomu ještě naše Vodní víska. Tvoří jeden velký okres, a tak by se tedy nejspíš měl nazývat okres Pěti prvků. Ve skutečnosti se ale jmenuje Nemající sobě rovna. Dům mého budoucího učitele stál uprostřed bujně rostoucího bambusového lesíku, jehož zeleň kontrastovala s hliněnými zdmi stavení.… >>

Pokaždé když Oldřich Král, náš přední českých sinolog, přeloží další knihu, znamená to pro mě naplánovat si několik dní volna. Na knihu Stopy tuše, která vyšla již minulý rok (2016), jsem si vyhradil nejen čas, ale i místo – altánek v parku zvaném „Zátoka liči“ ve starém Kantonu. Po dobu jednoho týdne jsem každé odpoledne odplouval do jiného světa, do světa tušové malby. Jak už vyplývá z podtitulu knihy – čínské malířské texty – jedná se o antologii textů, kterými mistři tušové malby formulovali a komentovali své umění.… >>

Píseň pro fénixe je kniha, jejíž příběh se odehrává na konci minulého století. Líčí život Jou Tchien-minga, mladého učedníka hry na šalmaj. S hlavním hrdinou se čtenář seznamuje v době, kdy jej otec odvádí jako malého chlapce do učení k proslulému šalmajistovi. O několik let později však tradice hry na šalmaj začne upadat a hlavní hrdina musí čelit nové době. Pro hru na šalmaj, která se stala nejen jeho povoláním, ale i celým jeho životem, již není v moderní společnosti místo…
Siao Ťiang-chung, autor knihy, patří k současným čínským spisovatelům.… >>

Jako milovník „staré“ Číny čtu rád knihy, které popisují Říši středu v dobách minulých. Když mě před pár měsíci jeden dobrosrdečný klient poslal knížku Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu, neváhal jsem a okamžitě jsem se pustil do čtení. Kniha vypraví příběh mladíka jménem Fu, kterému umře otec, a tak je nucen opustit venkov a vydat se spolu se svoji matkou do velkého města shánět živobytí. Přichází do Čung-Kingu (Chongqingu), dnes nejlidnatějšího města celé Číny, kde zažívá rozličná dobrodružství.… >>