Lao Ma

Chcete-li se podívat na svět očima čtyřletého dítěte, čtěte prosím dále. Fotografka „Malá dračice“ Berta pro vás připravila následující fotoblog.

Jmenuji se Berta. Když mi bylo asi tři a půl roku, objevila jsem kouzlo fotografování.

Tohle jsem já s tátou a mámou.

Když mi bylo devět měsíců, přestěhovali jsme se do Guangzhou. To je město na jihu Číny. A tohle je naše ulička Vzácného klidu.

Moji kamarádi – didi (mladší bráška) a jeho ségra jiejie (starší sestřička).… >>

Jeden z důvodů, proč se nám v Číně líbí, je zdejší kuchyně. Ta si nás získala od prvního sousta. A od druhého sousta již bylo jasné, že to bude láska na celý život. Čínská kuchyně je velice pestrá a chuťově různorodá, a tak je stále co objevovat. Ať už v restauraci nebo doma, jídla se většinou připravují z čerstvých surovin. V Čechách se nám občas stávalo, že jsme se po jídle sotva dokázali zvednout ze židle, zejména po takových klasikách jako vepřo knedlo zelo, svíčková nebo smažák.… >>

Určitě jste už slyšeli o zvyku svazování ženských chodidel, který byl v Číně rozšířený až do první poloviny dvacátého století. Americký sinolog J. K. Fairbank, jenž žil se svou ženou ve třicátých letech dvacátého století v Pekingu, píše v knize Dějiny Číny: „Všechny ženy od středního věku výš měly podvázaná chodidla a belhaly se nemotorně na svých pahýlech, jako kdyby měly amputovanou přední část chodidel. Během cestování po venkovských oblastech pěti severočínských provincií jsme nikdy nenarazili na rolnickou ženu přes třicet, která by neměla svázaná chodidla.“ V dnešní době se samozřejmě už holčičkám nožky nepodvazují, nicméně na venkově můžete stále potkat nějakou babičku, která si za svého mladí ještě nohy svazovala.… >>

Když jsem v roce 2011 poprvé navštívil pitoreskní vesnici Lijiashan (vysl. Li-ťia-šan), měl jsem pocit, že jsem se dostal do Hobitína z románu Pán prstenů. Lidé zde stále žijí v jeskynních obydlích, která jsou vyhloubená do sprašových kopců. Vesnice leží nedaleko Žluté řeky a až do nedávné doby o ní v České republice téměř nikdo nevěděl. Teprve poté, co jsem se o tomto „skvostu“ zmínil svým kolegům z turistického ruchu, rozšířila se sláva „čínského Hobitína“ i v českých luzích a hájích. Dnes už do vesnice Lijiashan vede asfaltová cesta a přijíždí sem více a více turistů, přesto se stále jedná o poměrně nepřístupné místo, kde se čas jakoby zastavil.… >>

V polovině června nás v Kantonu navštívila má mamka s neteří. Vzhledem k tomu, že v Číně ještě nebyly, rozhodli jsme s Petrem, že je vezmeme do Zhuangské autonomní oblasti Guangxi. I po těch několika letech života a cestování v Číně nám krajina v Guangxi stále přijde jako jedna z nejkrásnějších. Ne nadarmo slouží jako předloha pro čínskou krajinomalbu a je častým námětem čínské poezie.

Naše putování začalo v místě, které se jmenuje „Dračí hřbet“.… >>

O co tedy v českých lázních jde? Princip léčení je jednoduchý – s použitím přírodních léčivých zdrojů a vhodné rehabilitace dostat organismus do stavu, kdy dokáže plně využívat svých samoregulačních a samoléčících schopností. Těmito zdroji mohou být léčivé minerální prameny, rašelina, ale také unikátní klimatické podmínky.
您想知道捷克温泉疗养地是什么样的吗？理疗法的原理很简单——以有疗效的天然资源结合适当的康复治疗技术，使人体能够彻底恢复自身调节以及自疗能力。这些资源不仅包括含有矿物质的温泉水或泥炭，还享有其得天独厚的气候条件。

O velkém know-how matky Přírody
大自然母亲的独特“秘方”

Představte si lázně, kde se v minerálních pramenech nejen koupete, ale díky promyšleným mineralovodům si léčivý pramen můžete načepovat na kolonádě a při procházce lázeňským městem usrkávat.… >>

Vesnička Chengzi (vysl. Čcheng-c‘) se nachází v jihozápadní provincii Yunnan v okresu Luxi, který spadá do autonomní prefektury Honghe. Tuto oblast obývá více než deset národnostních menšin, z nichž nejpočetnější jsou zejména Haniové, Yiové a Miaové. Oproti vyspělým velkoměstům jako např. Peking, Šanghaj či Kanton je autonomní prefektura Honghe jaksi pozadu – místo traktorů zde uvidíte vodní buvoly a místo mobilních telefonů zase vodní dýmky, ze kterých místní lidé pokuřují od rána do večera a od večera do rána.… >>

Vždy jsem si myslela, že čínština je jazyk, který se obyčejný člověk nemůže naučit. Na čínské znaky jsem se dívala jako na změť tahů, ve kterých jsem neviděla žádnou logiku. Když jsem později v Praze navštěvovala kurz čínštiny, znaky se tam raději ani neučili. Cílem bylo naučit studenty základy mluvené čínštiny. Věnovali jsme se jen konverzaci a čtení textů převedených do latinky. A tak jsme si myslela, že bez znalosti znaků to tedy také může jít.… >>

Všichni rodiče si přejí, aby jejich děti byly zdravé jako rybičky. I my si to přejeme. Nemoc pro nás představuje velkou neznámou, se kterou se neradi potýkáme. Jižní Čína je v mnoha ohledech odlišná od České republiky a my netušíme, které choroby tu na nás číhají. Když onemocní naše dcerka, jsme z toho opravdu nesví. Obvykle se snažíme kurýrovat sami doma, ale když není jiného zbytí, musí se k doktorovi.

Na jaře tohoto roku, kdy Bertu už třetím týdnem sužoval průjem, jsme se nakonec rozhodli, že nastal čas navštívit lékaře.… >>

Čas se neúprosně krátil a nás čekala poslední zastávka – bývalé královské sídelní město Bagan (zvaný též Pagán), „město čtyř miliónů pagod“.

Pás na břehu řeky Iravadi přes tři kilometry široký a více než třináct kilometrů dlouhý. Posetý pagodami všech velikostí a tvarů, zářícími a zachovalými, polorozpadlými i rozvalinami, zbytky klášterů, vstupních bran a městských valů. Lidová tradice říká, že pagod v Pagánu je dodnes 9999.

Autobusové nádraží v Baganu leží ještě pěkný kus cesty od samotného města a nám nezbylo nic jiného než si najmout jedno z nedaleko stojících taxi.… >>