Mladý hrdina

/v , /přidal

Předmluva překladatele

Wong Fei-hung (Huang Feihong 黄飞鸿) (1856-1925) dnes představuje jednoho z nejslavnějších hrdinů jižní Číny. O jeho životě koluje řada příběhů, z nichž některé vycházejí z historických událostí. Wong Fei-hung se narodil v roce 1856 v jihočínském městě Foshan (佛山), ve věku pěti let se údajně začal od svého otce Wong Kei-yinga (Huang Qiying 黄麒英) učit umění boje a v sedmnácti letech si otevřel vlastní školu bojových umění v Kantonu (Guangzhou 广州). Za pozornost jistě stojí i to, že během první čínsko-japonské války (1894–95) bojoval na Tchaj-wanu proti Japoncům. Zemřel 17. dubna 1925 ve věku 69 let.
Příběhy z jeho života se dočkaly mnoha knižních, rozhlasových, filmových i divadelních adaptací. V kantonské opeře byla v roce 1944 uvedena hra Pravdivý příběh Wong Fei-hunga (Huang Feihong zhengzhuan 黄飞鸿正传), role Wong Fei-hunga se tehdy ujmul Lo Ban-chiu (Luo Pinchao 罗品超), hvězda kantonské opery. O pár let později, v roce 1949, byl v Hongkongu natočen první z mnoho filmů o Wong Fei-hungovi. Jedná se o film Příběhy Wong Fei-hunga (Huang Feihong zhuan 黄飞鸿传) ve kterém vystupovalo i nemálo dobových mistrů umění boje. V následujících letech se o jeho osobě točily další filmy a televizní seriály, například v Česku je známá televizní série Tenkrát v Číně, v níž si Wong Fei-hunga zahrál Jet Li (Li Lianjie 李连杰), slavný herec ze světa bojových umění. Nejstarší příběhy o Wong Fei-hungovi, které jsou prezentovány jako pravdivý obraz minulosti, pochází z pera Jyu Yu-jaaie (Zhu Yuzhai 朱愚斋), jednoho ze zakladatelů Kantonsko-hongkongské školy povídek a románů ze světa umění boje. Pozornost si jistě zaslouží i to, že Jyu Yu-jaai se sám bojovému umění věnoval – studoval bojový styl Hung (Hung quan 洪拳) u mistra Lam Sai-winga (Lin Shirong 林世荣), slavného žáka mistra Wong Fei-hunga. Je proto více než pravděpodobné, že ten, kdo Jyu Yu-jaaiovi vyprávěl příhody z Wong Fei-hungova života, byl mistr Lam Sai-wing. Na začátku třicátých let (21. června 1932) publikoval Jyu Yu-jaai v hongkongském večerníku The Kung Sheung Evening News první díl románu Další osudy velkého mistra jihočínského umění boje Wong Fei-hunga (Yue pai dashi Huang Feihong biezhuan 粤派大师黄飞鸿别传). Román se setkal s velkým čtenářským ohlasem a z Wong Fei-hunga se zanedlouho stala legenda.
Jyu Yu-jaaiovy příběhy inspirovaly i Han Chunmenga 韩春萌 (nar. 1963), akademika na Katedře čínského jazyka a literatury na Institutu vzdělávání v jihočínské provincii Jiangxi 江西教育学院. Han Chungmeng se v rámci své publikační činnosti zabývá psaním životopisů slavných osobností, níže uvedená ukázka pochází z jeho knihy Pravdivý příběh neobyčejného hrdiny Wong Feihunga (Wulin qixia Huang Feihong zhengzhuan 武林奇侠黄飞鸿正传).

Druhá kapitola

Pouliční umění den za dnem vzkvétá a zisky pozvolna rostou, to ale vyvolává závist u lidí stejného řemesla. Jeng Daai-hung, hlavní učitel školy bojových umění, chce vyhnat Fei-hunga a jeho otce. Proto Fei-hunga vyzve na souboj pod záminkou, že pomlouval jeho techniku s tyčí zvanou „Chytat ryby levou rukou“. Dvanáctiletý Fei-hung v nelítostném boji soupeře neočekávaně porazí a získá si tak pověst „mladého hrdiny“. Poražený Jeng Daai-hung proti němu poštve svého učitele Gou Daai-gama. Ten následně Fei-hunga vyhledá a chce ho vyzvat na souboj. Co nevidět se strhne lítý boj…

Vypráví se, že Wong Kei-ying bezděky zpozorněl, když spatřil mezi diváky několik podivně se tvářících lidí. Otec a syn skončili vystoupení a vrátili se domů. Fei-hung se šel opláchnout, zatímco Kei-ying ještě stále vzpomínal na zvláštní výrazy těch lidí.
„Snad to nejsou moji nepřátelé, kteří sem přišli dělat potíže?“
Wong Kei-ying vedl potulný život mnoho let, navíc si na živobytí vydělával bojovým uměním, a proto se stěží mohl vyhnout tomu, aby za tu dobu někoho neurazil. Ale ať si lámal hlavu sebevíc, nemohl si stále vzpomenout, koho že si to v posledních letech znepřátelil. Když mu pak Fei-hung přišel říct, aby se šel také opláchnout, ukázalo se, že jeho otec stále ještě sedí a zadumaně pokuřuje. Fei-hungovi to nedalo, aby se nezeptal:
„Učiteli, na co právě myslíte?“ Kei-ying zdvihl hlavu, namířil dýmku na Fei-hunga a řekl: „Ty moulo jeden, pořád si děláš legraci z vlastního otce. Však uvidíš, jakým cvičením tě dneska potrestám!“
„Jakým cvičením! Kdybys mě nepotrestal, stejně bych přece musel cvičit, vždyť je to jedno! Ale opravdu bych chtěl vědět, tati, co tě potkalo, že si z toho děláš těžkou hlavu?“
Fei-hung s plným zaujetím předváděl každý den své umění, byl však ještě mladý a nezkušený, proto si nevšiml, že v obecenstvu nebyli jenom diváci. Říká se, že ten, kdo vede toulavý život, se musí mít neustále na pozoru. Kei-ying se tedy domníval, že je na čase něco málo Fei-hungovi vysvětlit, aby byl opatrnější. Proto se na rovinu zeptal: „Ty sis nevšiml, že mezi diváky byli i tací, kterým se tvé vystoupení nelíbilo?“
Fei-hung se zeptal: „Proč myslíš?“
„Když jsme v posledních dnech někde vystupovali, pokaždé se mezi obecenstvo vmísil jakýsi podivín. Lidé po tvém vystoupení jásali nadšením, ale on na tebe jen povýšeně zíral a měl takový pohrdlivý výraz. Co nevidět se můžeme dostat do potíží, měl by sis dávat větší pozor.“
„Kdo by byl tak troufalý, aby si dovolil překazit moje vystoupení? Jen ať přijde, Wong Fei-hung se nebojí nikoho a ničeho! Natož pak můj táta, mistr bojových umění, že? “
Wong Kei-ying se smíchem řekl: „Hleďme, chlapec má pro strach uděláno. Když ale mezi potulnými umělci narazíš na zákeřného ničemu, co potom?“
Feihung nevěděl, koho si má pod tím „ničemou“ konkrétně představit, tak se zeptal: „A jak se takový ničema pozná?“
„No to jsou právě tihle křiváci. My dva se živíme tím, že předvádíme bojová umění a prodáváme medicínu. Vyděláváme ale více než průměrní lidé stejného řemesla, u nichž pak přirozeně budíme závist. Ba co víc, mohou nám pak i dělat problémy, kterým se stěží vyhneme. Je-li v tom ale opravdu jenom tohle, pak to není nic vážného. Pokud se opravdu něčeho bojím, tak toho, že se bude chtít pomstít nějaký můj nepřítel z naší branže.“
„Nepřítel? Někdo od nás má s tebou nějaké nevyřízené účty?“
Kei-ying se díval na bezelstného kluka a vážně odpověděl: „Lidé praktikující bojová umění musí dbát bojovnických ctností. Když se někde děje bezpráví, musí tasit meč a pomoci slabším. To už každý párkrát zažil. Spravedlnost ale vždy vítězí nad zlem, takže není třeba se strachovat. Mám-li nějaké nepřátele, pak to mohou být jedině ti, kteří se kdysi dávno zapletli do jisté záležitosti… “
Fei-hung byl dychtivý se o té „záležitosti“ dozvědět více, a tak se dal Kei-ying do vyprávění o dávném sporu…

Je tomu sice již dvacet let, co se to stalo, ale pokaždé, když na to přijde řeč, se v Kei-yingovi probudí celá řada nejrůznějších pocitů. V Kantonu v Desáté ulici se nacházel chrám velkého světce Hunga. Zde se každým rokem druhého měsíce třináctého dne konala slavnost obětování místnímu bohu a jednou za tři roky se chodilo s jeho sochou ulicemi města. Tento chrám byl vedle Horní a Dolní Deváté ulice, hlavní třídy, kde se to onoho roku hemžilo bohatými obchodníky. Protože do chrámu byli sezváni lidé nejrůznějších profesí, byla slavnost neobyčejně velkolepá. Toho roku se Kei-ying a jeho učitel Luk A-choi přišli podívat na divadelní představení, které se konalo v rámci oslav. Protože na představení přišlo mnoho lidí, učitel a jeho žák se tlačili dopředu, aby si zabrali dobré místo. Právě když se prodírali vpřed, přiletěla zezadu facka, kterou schytal nic netušící mistr Luk A-choi. Ten se napřímil, a když přiletěla další, naštval se a bez vynaložení větší síly vrazil loket za sebe, odkud se následně ozvalo zaúpění. Když se podíval dozadu, spatřil onoho člověka, jenž na něj útočil, jak se drží za hruď a plive krev.

Když kumpáni toho zraněného viděli, co se stalo, začali se shlukovat kolem Luk A-choie a vinili ho, že bezdůvodně ublížil jinému člověku. Luk A-choi se s nimi dohadoval, nicméně jeho vysvětlování bylo marné. Naopak čím více se přeli, tím to bylo horší. Protivníci spoléhali na sílu davu a vrhli se na Luk A-choie za všech stran. V takové situaci mu nezbývalo nic jiného než se postavit na odpor. A jakpak by mohl Wong Kei-ying, když jeho učitel byl v úzkých, zůstat stát se založenýma rukama? A tak nastala bitka. Protivníků bylo mnoho, obstoupili učitele a jeho žáka, na které se ze všech stran začal snášet příval úderů. Luk A-choi se obával, že takový nápor dlouho nevydrží. Ukázalo se totiž, že to je tlupa řeznických učňů, kteří se perou jako jeden muž. Začal si proto bojovými technikami Pěti živlů razit z obklíčení cestu ven. Jeho techniky byly vskutku zničující a ti, kteří stáli uprostřed, padali k zemi jeden za druhým. S velkým úsilím se probojoval z těsného obklíčení, rychlým pohledem zpět však zjistil, že Kei-ying je stále ještě uvnitř. Aby mu pomohl dostat se ven, vrhl se tedy znova do boje.
Učitel a jeho žák si razili cestu ven a vzduchem se nesly ohlušující výkřiky. Byl to jeden velký chaos. Náhle se přihnali dva lidé s tasenými šavlemi a naráz sekli po Wong Kei-yingovi. Ten vycítil za zády pohyb, rychle uskočil a zahlédl, jak se vedle něj zableskly dvě šavle. Wong Kei-ying věděl, že nyní vede boj na život a na smrt. Zuřivě kopl vší silou do protivníkovi nohy, a protože měl ohromnou sílu, prokopl mu holeň. Onen člověk se sesul k zemi a šavle padla vedle něho. Kei-ying šavli vykopl ze země, obratně ji chytil do ruky a neohroženě si prosekával cestu ven. Když zezadu přispěchal houf řezníků, oba se již dávno protáhli postranní uličkou pryč z nebezpečného místa.
„Potom nás prý celá ta banda hledala, aby se pomstili. Jenže později si můj učitel Luk A-choi otevřel školu bojových umění a stal se slavným široko daleko. Ti lidé pak z něho měli strach a už si dál netroufali dělat potíže. Snad by nám tohle nemělo po dvaceti letech přinést nějaké další problémy?“
Fei-hung zakroutil hlavou: „No to asi ne. Ačkoli se říká, že „ušlechtilý muž si počká na pomstu i deset let.“ Učitel Luk A-choi už sice zemřel, ale ty, otče, jsi také mistr bojových umění. Kdo by si tedy chtěl koledovat o výprask?“
Wong Kei-ying vyklepal z dýmky popel a chystal se jít umýt. Vstal a řekl Fei-hungovi: „Potulný umělec se nemá jak schovat před větrem a deštěm. Tohle nic není a pokud by v příštích dnech mělo k něčemu dojít, buď prostě opatrnější, a je to!

Druhý den šli Fei-hung s otcem jako obvykle předvádět bojová umění a prodávat medicínu. I v dalších několika dnech se vždy mezi diváky vmísil někdo takový, kdo s pohrdlivým výrazem ve tváři sledoval Fei-hungovo vystoupení. Od té doby, co ho otec varoval, si Fei-hung dával obzvlášť dobrý pozor na tyto lidi. Pokaždé, když spatřil jejich opovržlivý výraz, v duchu si zanadával: „Pche, kdo si myslíte, že jste? Jestli něco umíte, tak si to pojďte rozdat!“ To si myslel, ale své umění provozoval jako obvykle a navenek předstíral, že si vůbec ničeho nevšiml. Když medicínu doprodal, Fei-hung sbalil věci a co nejrychleji se vracel domů.
Uplynulo několik dní a nic zvláštního se nestalo. Wong Kei-ying to už pustil z hlavy. A jakpak by vlastně mohl vědět, že na ně opravdu někdo něco chystá? V čele těch darebáků stál muž jménem Leung Yin, žák Jang Daai-hung, místního slavného mistra umění boje. Když Leung Yin viděl, že Fei-hung s otcem mají ze své živnosti den za dnem větší příjmy, začala ho hryzat závist. Nicméně velmi dobře věděl i to, že Wong Kei-yingovo umění boje je mimořádné. Neodvažoval se proto jednat unáhleně a dal se dohromady s bandou takových, kteří se též živili předváděním bojových umění a prodejem medicíny. Společně potom vymýšleli plán, jak se s oběma vypořádat.
„Den co den prodáváme medicínu, ale naše zisky se nevyrovnají zisku Wong Kei-yinga a jeho syna. Oni jsou teď čím dál víc oblíbení a živnost jim jen kvete, takhle už to opravdu nejde! Obávám se, že pokud to takhle bude pokračovat dál, budou z nás brzy žebráci.“ Leung Yin se na chvíli odmlčel a pak pokračoval: „Ať už s tím všichni souhlasíte nebo ne, ti Wongové jsou osinou v zadku. Jestli ji nevytáhneme, v budoucnu nás připraví o živobytí. Pokud má někdo z vás nějaký nápad, bez obav se o něj podělte.“ Jeden z přítomných se ozval: „Musíme samozřejmě přijít na nějaký způsob, jak tuhle osinu odstranit, jinak si nevyděláme ani na suchý chleba. Ale pokud vyženeme Wongy my, mohli by nás lidi pomluvit. Když má totiž člověk za nepřítele někoho od fochu, bude se říkat, že jsme s konkurencí nedokázali vyjít. Když to ale vezmeš do svých rukou ty, bratře Leungu, tak to je hned něco jiného. Tebe totiž nemůže nikdo takhle podezřívat. Ty jsi žákem Jeng Daai-hunga a dle jeho instrukcí předvádíš bojová umění a prodáváš medicínu. Ale to, co prodáváš, je medicína tvého učitele, ne tvoje vlastní. Můžeš tedy za ním jít a říct mu, že v poslední době obchody kvůli Wongům rapidně klesly, protože ti dva o sobě prohlašují, že umí zacházet s tyčí jako nikdo jiný na světě. Kromě toho pomlouvají i bojové schopnosti tvého učitele a to ovlivnilo prodej medicíny. Tímto způsobem ho můžeš využít k tomu, aby je odstranil.“
Pokud jde o Jeng Daai-hungovo umění boje, nejvíce proslulá byla právě jeho technika s tyčí zvaná „Chytat ryby levou rukou“, o níž už nemálo místních slyšelo. Netrvalo dlouho a Leung Yin jednal podle plánu. Uchýlil se k popichování a před Jeng Daai-hungem líčil, jak Fei-hung s otcem pomlouvají na veřejnosti jeho techniku „Chytat ryby levou rukou“ a jak kvůli tomu nejdou pilulky pana Jenga na odbyt, naopak se den ode dne hůře prodávají.
„O tom Wong Kei-yingovi jsem už něco slyšel. Ale to nedochůdče Wong Fei-hung, co on vlastně umí, že si takhle dovoluje mluvit! Mě snad z toho Wongovic nafoukaného spratka trefí šlak!“
Jeng Daai-hunga stačilo jenom popíchnout a hned byl vzteky bez sebe. Když to Leung Yin viděl, využil situace a přiléval olej do ohně: „Přesně tak! Za jaké bohy se oni dva mají? Učiteli, promiňte svému žákovi jeho opovážlivá slova, ale jestliže jim nedáte aspoň trochu za vyučenou, bude potom ještě někdo stát o vaši techniku „Chytat ryby levou rukou“? Jak byste si ještě mohl myslet, že se vaše medicína bude prodávat? A může pak naše škola bojových umění stále ještě fungovat?“
Jeng Daai-hung, vyburcován Leung Yinovými slovy, nato udeřil do stolu a pravil: „To je příliš! Hned zítra jim dám okusit mou techniku „Chytat ryby levou rukou“. Běž, přines papír a štětec, napíšu jim výzvu na souboj!“
Za okamžik už Wong Kei-ying držel Jeng Daai-hungův dopis s výzvou v ruce. Sotva ho otevřel, hned pochopil, o co jde. V dopise stálo:

Do ctěných rukou učitele Wong Kei-yinga:

Váš moudrý syn Fei-hung prohlašuje, že jeho umění boje s tyčí nemá na světě sobě rovného, leč i má nehodná osoba si domýšlivě přisvojuje toto tvrzení. Z toho důvodu vás prosím, ať zítra v poledne obrátíte své kroky k hradbám do Melounové zahrady. Zde změříme své síly, abychom důkladně prověřili techniku s tyčí zvanou „Chytat ryby levou rukou“. A abychom zjistili, nakolik já dostačuji na umění Vašeho syna.

S úctou Jeng Daai-hung

Když Wong Kei-ying dočetl výzvu na souboj, bylo mu hned jasné, že protivníkovým záměrem je zničit jejich malou živnost. Není rozhodně možné, že by Fei-hung před vystoupením vynášel sám sebe a shazoval druhé. To Kei-ying nejlépe věděl, protože u toho byl. Když už nepřítel záměrně provokuje, nemá smysl schovávat se a výzvu nepřijmout. Pomyslel si, že sám je žákem slavného Luk A-choie, tudíž Fei-hung patří do druhé generace žáků Jižního Šaolinu, a tak nesmí za žádnou cenu ztratit tvář a zostudit jméno jejich školy. Kei-ying tedy usilovně přemýšlel o tom, jak se vypořádat s Jeng Daai-hungovou technikou „Chytat ryby levou rukou“.

Jak ale na tuhle techniku? Kei-ying si náhle vybavil slova svého učitele Luk Ac-hoie: „Každý, kdo používá techniku „Chytat ryby“, musí zaujmout obrannou pozici se skloněnou tyčí. Soupeř pak může zaútočit, ačkoli nemá žádný „most“. Bez „mostu“ se totiž nikdo neodvažuje riskantně útočit. Kdykoliv se setkám s touto technikou, musím nalákat protivníka k tomu, aby tyč zdvihl výše. To mi umožní vytvořit „most“ a dostat se k němu. Následně za použití techniky „Čtyři nebeská zvířata“ zaútočím a tím nepochybně prolomím jeho obranu.“
Protože Jeng Daai-hung výslovně uvedl, že chce bojovat s Fei-hungem, nemohl Kei-ying udělat nic jiného, než svému synovi poradit, jak protivníka porazit. Řekl mu: „V bojových uměních hrají zásadní roli „mosty“. Takzvaný most bude v zítřejším zápase vypadat následovně: nejdříve vyrazí vpřed soupeřova tyč, ale pokud nevyrazí, pak tvoje tyč nebude mít žádný styčný bod. A bez styčného bodu není mostu. Proto si musíš zapamatovat, že nejdřív ho musíš vyprovokovat, aby vyrazil tyčí vpřed. Ve chvíli, kdy tyč zdvihne, zaútočíš a vytvoříš tak „most“.“
V bojových uměních se „most“ dává často do souvislosti s „paží“, která se nazývá „mostem“. V podstatě se jedná o část ruky, kterou člověk používá k útoku a obraně. Kei-ying nabádal syna: „Až budeš zítra bojovat, rozhodně musíš pamatovat na techniku „Čtyři nebeská zvířata”, techniku „Jin a jang” a další jim podobné. Nemůžeš jen tak používat techniky, co tě zrovna napadnou.“ Onoho večera cvičil Fei-hung neustále dokola ty samé pohyby, kterými měl soupeře porazit. Každý pohyb prováděl velmi poctivě.
Setmělo se a všude byl naprostý klid. Vzduchem se nesly pouze ozvěny Fei-hungových úderů a svištění jeho tyče. Kei-ying sledoval svého syna a souhlasně přikyvoval hlavou. Poslal Fei-hunga, aby šel odpočívat o něco dřív než obvykle: „Šetři se, abys měl zítra sílu čelit Jeng Daai-hungově technice „Chytat ryby levou rukou“.“
Následující den kolem poledne se Kei-ying s Fei-hungem vydali na schůzku k hradbám do Melounové zahrady. Tou dobou tam již bylo nemálo čumilů, proslýchalo se totiž, že si Jeng Daai-hung bude poměřovat síly s mladým Wong Fei-hungem. Leung Yin spolu s dalšími navíc pozvali své přátele, aby se Wongovým společně vysmáli. Když se blížili k hradbám, spatřil Fei-hung v dálce některé z těch, kteří s opovržením sledovali jeho každodenní vystoupení. Když přišli blíž, uviděl též skupinku lidí, kteří tu už delší dobu čekali a ve tvářích měli výhružné výrazy.
Jakýsi statný muž před ně předstoupil a s rukama spojenýma na pozdrav se zeptal: „Vy asi budete učitel Wong Kei-ying? A toto dítě, které jste s sebou přivedl, bude váš ctěný syn Wong Fei-hung, že?“ Wong Kei-ying přikývl hlavou: „Zcela správně, jsem to skutečně já a můj nehodný syn. A vy, ctěný pane, pravděpodobně budete učitel Jeng Daai-hung?“ Mohutný muž také přikývl na znamení souhlasu.
Kei-ying pravil neobyčejně klidným tónem: „Pane Jengu, můj chlapec Fei-hung se sice odmala živí společně se mnou jako potulný umělec, zná tedy něco málo z umění boje, ale věru nikdy nikoho neurazil. Aby si v potu tváře vydělal na misku rýže, na ulici pouze předvádí to, čemu se naučil. Nevidím tedy žádný důvod, proč s ním musíte právě vy, pane Jengu, poměřovat síly.“
Jeng Daai-hung řekl netrpělivě: „Poslední dobou se o tvém synovi povídá, že se chvástá svým umění boje s tyčí. Prý na světě není nikoho, kdo by se mu vyrovnal, natož já se svojí technikou „Chytat ryby levou rukou“. Proto jsem ho úmyslně vyzval na zápas, abych se něčemu novému přiučil. Když už jste výzvu přijali, není třeba více slov. Pusťme se rovnou do toho!“ Sotva to dořekl, popadl tyč a postavil se do střehu, připraven zaútočit.

Fei-hung si také vzal tyč a zaujal střeh. Oba teď stáli proti sobě a vyčkávali na svoji příležitost. Jakmile Fei-hung spatřil, že Jeng Daai-hung náhle sklonil tyč, ihned věděl, že se jedná o techniku „Chytat ryby“. Pamatoval ale na pokyny svého otce a nedovažoval se ukvapeně útočit. Zaujal nejdříve obranný boční postoj s jednou rukou od těla a pevně svíral tyč tak, aby mohl sledovat reakce svého protivníka. Jeng Daai-hung věděl, že Fei-hung zaujal obranu, kterou nelze prolomit. Spoléhal se ale na to, že jeho protivník je mladý hoch, který dle jeho mínění nemá ve svém věku dostatečné zkušenosti na to, aby se mu vyrovnal. Byl proto přesvědčen, že ho určitě porazí. Zdvihl tedy tyč a za použití techniky „Dračí kopí“ na Fei-hunga nelítostně zaútočil.

Fei-hung nebojácně čelil Jeng Daai-hungovým divokým výpadům a statečně odrážel jeho útoky, které přicházely ze všech stran. Když Jeng Daai-hung viděl, že se mu Fei-hung postavil na odpor, v touze rychle zvítězit na nic nečekal a použil záludnou techniku „Zlatý kohout zobe rýži“. Tato technika, kterou ho jeho mistr tajně naučil, je neobyčejně zákeřná. Jedním úderem lze Fei-hunga zasáhnout třikrát – nejdříve udeří na hranu Feihungovy tyče, aby mu vypadla z rukou, ve skutečnosti ale bude mířit na jeho ruku; kdyby minul, využije energii klesající tyče a zaútočí na jeho nohu; a pokud opět mine, zvedne tyč a bodne do Fei-hungova přirození. Jeng Daai-hung se mylně domníval, že když provede tento pohyb, Fei-hung už nebude mít téměř žádnou šanci. Nečekal, že Fei-hung, jehož dlouhá léta trénoval jeho otec, bude ve svém věku tak mimořádně obratný. Když Fei-hung viděl, jak protivníkova tyč klesá podél hrany jeho vlastní tyče, chvatně provedl techniku „Osamělý kůň a jednoruční kopí“, stáhl před hrudník přední ruku a pozvedl vykročenou nohu. Jeng Daai-hungova obrovská tyč ho proto minula a ani se jej nedotkla.
První útok nevyšel, Jeng Daaihung tedy využil energii klesající tyče a zaútočil na Fei-hungovu nohu. Ten už ale nohu zvedl, takže byl i druhý útok neúspěšný. A na třetí útok už nedošlo. Neúspěšná řada útoků vedla k tomu, že Jeng nestačil zaujmout obrannou pozici, čímž se stal zranitelným. Fei-hung využil příležitosti a za použití techniky „Čtyři nebeská zvířata“ zaútočil na nechráněné místo na jeho hrudi. Jeng Daai-hung nestihl uhnout a dostal tyčí do ramene. Někdo z diváků zvolal: „Výborně!“. Kdosi jiný začal Fei-hungovi tleskat.
Jeng Daai-hung se nehodlal nechat porazit jen tak nějakým děckem. Sebral všechny zbývající síly a i přes obrovskou bolest čelil Fei-hungovi dál. V mírném náklonu se po něm neustále oháněl a chystal se na boj, který měl rozhodout o vítězi. Ale Fei-hung, bystrý a hbitý, rychle uhnul tělem do strany. Jeng Daai-hung ho minul a Fei-hung zprudka udeřil na jeho tyč. V tu chvíli se ozvala bolest v Jeng Daai-hungově zraněné paži. Kdepak by dokázal čelit Fei-hungovým nelítostným ranám! Netrvalo dlouho a Fei-hung mu tyč vyrazil z rukou. Diváci buráceli nadšením. Ani Kei-ying se neudržel, aby si také nezakřičel.
A než by člověk řekl švec, bylo po boji. Když Jeng Daai-hung přišel o tyč, viděl, že je v úzkých, a otočil se na útěk. Mladý Fei-hung napřáhl tyč, že se za ním pustí. Kei-ying vše viděl a obával se, aby se Jeng Daai-hungovi nestalo ještě něco horšího, rychle proto syna zastavil: „Fei-hungu, zápas skončil, nech ho být!“
Ačkoli byl Jeng Daai-hung hlavním učitelem školy bojových umění, jeho umění boje se přesto nevyrovnalo dvanáctiletému Wong Fei-hungovi. Nezbylo mu, než aby zahanbeně odešel s houfem svých žáků. Zbývající čumilové pěli chválu na Fei-hungovo mistrovské umění boje a velmi ho před Kei-yingem vynášeli.
„Kdo by si pomyslil, co takový klučina dokáže!“
„Věru, správně se říká, že „tygr šťeňata nerodí“!“
„Pane Wongu, máte v rodině mladého hrdinu, blahopřeji vám!“
„…“
Kei-ying sice oponoval: „Ale kdepak, přeháníte! To si nezasloužím!“. V duchu se ale upřímně radoval. S pohledem upřeným na rozjařeného Fei-hunga si pomyslel: „Pokud jde o bojová umění, zdá se, že tenhle kluk bude opravdu materiál, se kterým se dá pracovat! Když ho pořádně vychovám a půjde-li do učení k nějakému slavnému mistrovi, mohl by to v budoucnu skutečně někam dotáhnout.“
„Mladý hrdino, jsi vážně dobrý! Kdy mě naučíš nějakou tu techniku?“ Několik mladíků z davu se chtělo od Fei-hunga učit umění boje. Ten však zavrtěl hlavou.
Jakýsi člověk ve středních letech řekl: „Já také trochu cvičívám, to abych se udržel v kondici, nic víc. Bojová umění jsou do jisté míry mým koníčkem, proto se chodím dívat i na vystoupení vašeho mladého hrdiny. Kdykoli jsem ho sledoval, neubránil jsem se jistým pochybnostem: cvičí docela slušně, ale kdo ví, jestli nepředvádí jenom „květinové pěsti a vyšívané kopy“, prázdné pohyby, které neumí v boji použít. Dnes jsem na vlastní oči viděl mladého hrdinu, jak porazil mnohem silnějšího soupeře. Získal si můj upřímný obdiv.“
„Správně se říká, že pravé zlato se žádného ohně nebojí!“
Kei-ying pronesl k okolostojícím: „To, že dnes zvítězil můj syn nad učitelem Jengem, byla pouhá náhoda. Skutečně si nezaslouží, abyste ho takhle chválili. Všem vám velmi děkuji, zároveň ale doufám, že ho nebudete nazývat „mladým hrdinou”. Mezi lidmi cvičícími bojová umění je mnoho mistrů, kteří často skrývají své výjimečné schopnosti. Chlapec se má co ještě učit!“
Třebaže si Kei-ying nepřál, aby Fei-hunga nazývali „mladým hrdinou”, zpráva o tom, že Fei-hung porazil hlavního učitele školy bojových umění, se mezi lidmi velmi rychle rozšířila. Všichni líčili dvanáctiletého Fei-hunga jako neobyčejného „mladého hrdinu“ a jeho pověst se šířila rychlostí blesku. Od té doby se lidé ze svět umění boje dívali na ty dva novýma očima.

Jeng Daai-hung se po porážce cítil velmi sklíčeně a po cestě zpět uvažoval: „To, že mě dnes porazilo děcko, kterému ještě teče mlíko po bradě, je mnohem větší ostuda, než kdyby mě porazil nějaký pořádný chlap. Jestliže se mu nepomstím, jak bych se pak ještě mohl ukázat mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění? A nepřišel bych potom o živobytí?“ V polovině cesty pak poslal ostatní napřed a sám si to namířil rovnou do uličky Hromadění zlata, aby navštívil svého učitele Gou Daai-gama.

Ani po tom, co ho učitel přijal, neopouštěla Jeng Daai-hunga sklíčenost. Když Gou Daai-gam viděl jeho zbědovaný stav a žalostný výraz v jeho tváři, hned se ho zeptal: „Co se stalo, že vypadáš tak zuboženě?“
Jeng Daai-hung zanaříkal: „Ach, ani mi o tom nemluvte! Chystám se odejít někam hodně daleko a nevím, kdy se budu moci vrátit a znovu vás navštívit!“ Když Gou Daai-gam slyšel jeho slova, vyvedlo ho to trochu z míry. Rychle se ale vzpamatoval a začal vyzvídat, co se přihodilo: „Máš školu a učíš žáky umění boje, cožpak ti to nestačí? Tak proč chceš odejít!“
„Zostudil jsem jméno naší školy tak, že je mi hanba o tom jen i mluvit.“
Gou Daai-gam byl dychtivý se dozvědět, co se vlastně seběhlo, zvýšil tedy hlas: „Přestaň chodit kolem horké kaše a rychle mi pověz, co se stalo!“
Teprve teď Jeng Daai-hung podrobně vylíčil celou událost a nakonec dodal: „Porazil mě mladý Fei-hung, ztratil jsem tvář a nemůžu v Kantonu zůstat. Musím odejít někam hodně daleko.“
„Voják ve válce někdy vyhraje a jindy zase prohraje. To platí i pro lidi, kteří cvičí bojová umění. Proč bys tedy kvůli takové maličkosti někam chodil.“ Gou Daai-gam se ho snažil utěšit: „Hlavu vzhůru, příště ho porazíš ty. A hotovo!“
Jeng Daai-hung zavrtěl hlavou: „Máte pravdu, ale to, co se mi dnes stalo, je něco úplně jiného. Fei-hungovi bude sotva třináct let, zatímco já jsem hlavní učitel ve škole bojových umění. Porazil mě, a kdybych neodešel, což bych nebyl navždy terčem výsměchu druhých?“
Gou Daai-gam odpověděl: „Feihung je dítě a ty jsi dospělý muž, i kdyby tě nějakou hloupostí urazil, ty ses s ním neměl vůbec co dohadovat. Ale už se stalo. Tvá pýcha dostala za vyučenou. Nejenom že jsi ztratil tvář, ale i má pověst je teď pošramocena.“
Jeng Daai-hung nasadil zkroušený výraz a slabým hlasem se ho otázal: „Učiteli, když už to došlo tak daleko, napadá vás nějaké lepší řešení než odejít pryč?“
„Co se stalo, stalo se. Ty jsi ale stále můj žák, nemohu proto jen tak nečinně přihlížet.“ Gou Daai-gam se zeptal: „Ten Wong Fei-hung, čí je to syn? Co dělá? Kde bydlí? Tohle všechno víš?“
Když Jeng Daai-hung uslyšel svého učitele takto mluvit, věděl, že mu svitla naděje. Spěšně tedy ze sebe vše vysypal: „Je to syn Wong Kei-yinga, právě toho, který si v ulici Tichá dálka otevřel obchod s léčivými rostlinami. Tihle dva často převádějí na ulici bojová umění a prodávají medicínu. Připravují tím ostatní o  obchody.“
Gou Daai-gam koneckonců patřil mezi lidi, kteří praktikují bojová umění a ctí tradici. Když se dozvěděl, že Wong Kei-ying a jeho syn jsou ze stejné branže, začal k celé záležitosti přistupovat s větší opatrností. Třebaže mu Jeng Daai-hung vylíčil přibližný stav věcí, chtěl si vše vyjasnit ještě dříve, než půjde za Fei-hungem a jeho otcem.
Gou Daai-gam si povzdechl:
„Už jsi dost starý na to, abys věděl, co se patří! Ti dva předvádějí na ulici bojová umění, zatímco ty jsi hlavní učitel školy bojových umění. I kdybys vyhrál, co bys z toho měl? Proč se chováš pod svoji úroveň? Vždyť ten váš poměřovácí zápas je jako když porcelánovým šálkem rozbiješ hliněnou misku žebráka. Když už ses s nimi pustil do křížku, muselo to mít nějaký důvod. Tak to vyklop.“
Když se ho učitel zeptal na příčinu zápasu, v Jeng Daai-hungovi se okamžitě zvedla vlna spravedlivého hněvu. Rozčileně Gou Daai-gamovi řekl: „Když se Wong Fei-hung předvádí na ulici, nejen že se bohapustě chvástá tím, jak ohromně umí bojovat s tyčí, ale ještě k tomu nestydatě pomlouvá techniku „Chytat ryby levou rukou“. Vždyť právě my dva jsme proslavení touto technikou široko daleko. Jak bych mohl strpět, aby ji na veřejnosti takhle očerňoval?“
Gou Daai-gam se na chvíli odmlčel a pak se znovu zeptal: „To, co říkal Wong Fei-hung, jsi slyšel na vlastní uši, nebo ses to od někoho doslechl?“
Jeng Daai-hung sebejistě odpověděl: „To je samozřejmě pravda. Osobně to slyšel můj žák.“ Při těch slovech se v jeho tváři zračilo opravdové rozhořčení: „Tohle se nás týká víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Jestliže dovolíme, aby nás pomlouvali, nikdo si pak nebude vážit techniky „Chytat ryby levou rukou“ a nám nezbyde, než abychom naši školu zavřeli.“
Gou Daai-gam si pomyslil, že na tom, co Jeng Daai-hung říká, možná něco bude. Nechtěl sice vyvolávat potíže, ale pokud si chtěl udržet svou pověst mezi lidmi ze světa umění boje, musel to jít osobně „vyřídit“. Vypravil se proto rovnou na adresu, kterou mu Jeng Daai-hung sdělil. Byl to obchod s léčivými rostlinami v ulici Tichá dálka, který patřil Wong Kei-yingovi.

Když tam přišel, rozhlížel se kolem a viděl jen samé hromady léčivých rostlin. Všude byl strašný nepořádek. Pak si všiml, jak je Kei-yingův obchod vybaven, nábytek, stoly, židle, všechno velmi staré, a musel s nimi i do jisté míry soucítit. Zdálo se mu, že by měl rozumět, proč Fei-hung s otcem na ulici předvádějí bojová umění a prodávají medicínu. Vždyť jim opravdu nic jiného nezbývalo!

„Je ctěný pán doma?“
Když Kei-ying zaslechl otázku, domníval se, že přišel zákazník, který si chce koupit medicínu, proto ho rychle vyšel uvítat. Jakmile ale spatřil zcela neznámého člověka, přívětivě odpověděl: „Jakýpak pán, to si opravdu nezasloužím. Nehodný služebník Wong Kei-ying, který netuší, vzácný pane, jaké cenné ponaučení mu přinášíte?“
„Jmenuji se Gou Daai-gam a přicházím, abych se setkal s vaším synem Wong Fei-hungem.“
Po vítězství nad Jeng Daai-hungem chodili za Fei-hungem stále nějací lidé, kteří se mu obdivovali. Kei-ying netušil, proč ten člověk přichází, zvědavě se ho tedy zeptal: „Můj syn je děcko, kterému ještě teče mlíko po bradě, proč se s ním vlastně chcete setkat?“
Gou Daai-gam si odfrkl: „Váš syn je mimořádně zdatný. Vždyť skoro ubil k smrti mého žáka. Přišel jsem se na toho hrdinu podívat!“
Když Kei-ying uslyšel mužova slova, dovtípil se, že přišel kvůli Jeng Daai-hungovi a že to je nepochybně jeho učitel. V souladu se zásadou „velký problém zmírnit a malý nechat rozplynout“ prohodil ke Gou Daai-gamovi: „V onom zápase utržil pan Jeng pouze lehké zranění, tak pročpak říkáte, že ho skoro ubil k smrti?“
Gou Daai-gam ironicky poznamenal: „Můj žák je z toho lehkého zranění tak rozčilený, že ho každou chvíli může ranit mrtvice.“
Kei-ying trpělivě vysvětloval: „Bída nás donutila, že spolu se synem na ulici prodáváme medicínu, abychom měli na trochu rýžové kaše. Ptám se tedy sám sebe, jak by vůbec mohl vašeho žáka urazit? Netuším, proč váš žák věří pomluvám a musí dělat problémy. Všichni jsme ze stejné branže, měli bychom si proto jeden druhého vážit, a ne ještě mezi sebou vyvolávat konflikty. Vy jste rozumný a chápavý člověk. Doufám, že dokážete mému synovi jeho mladickou nerozvážnost prominout.“
„Tahle záležitost se musí nějak vysvětlit, nelze to nechat jen tak,“ oponoval Gou Daai-gam. „Kdyby váš syn na veřejnosti nepomlouval techniku „Chytat ryby levou rukou“, proč by ho můj žák vyzýval na souboj? Přišel jsem se podívat, jak váš syn umí bojovat. Rozhodně se nemohu vrátit s nepořízenou.“
Wong Fei-hung se právě vracel domů. Když slyšel návštěvníka, že ho chce vyzvat na souboj a že se zmiňuje o technice „Chytat ryby levou rukou“, už mu bylo skoro všechno jasné. Mladý Fei-hung drze řekl: „Váš žák bojuje jakž takž, rád ale provokuje. Místo toho, abyste ho jako učitel pořádně potrestal, ještě ho obhajujete. Co jste to potom za učitele?“
Kei-yingova tvář potemněla: „Ty mizero, co si o sobě myslíš? Zmiz mi z očí!“
Když se otec nezlobil, dalo se s ním žertovat o všem možném. Jakmile ale zvážněl, měl z něj Fei-hung patřičný respekt. Vida Kei-yingův přísný výraz, nezbývalo mu nic jiného, než aby se utišil Přesto ještě zamumlal: „Když zápas, tak zápas, takže kdo se koho bojí!“
Wong Kei-ying dál Gou Daai-gamovi vysvětloval: „Podívejme se na tu záležitost podle toho, co se povídá. Když můj syn předváděl bojová umění, určitě se trochu vychloubal. To není nic zvláštního, protože živit se předváděním bojových umění není snadná věc. Kdybych já své umění snižoval tvrzením, že na tom, co dělám, vůbec nic není, jakpak bych mohl přitáhnout publikum? A kdopak by si ode mne koupil medicínu? Ale co se týče vaší techniky „Chytat ryby levou rukou“, tu rozhodně nepomlouval, to mohu při Nebesích odpřisáhnout. Přišel jste, protože někdo určitě šířil pomluvy o mém synovi. Každopádně jednoho dne pravda vyjde najevo.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Nechme teď stranou, o čem jsme mluvili. Tento rok je mému synovi teprve dvanáct let, je to dítě, které si na ulici vydělává na živobytí předváděním bojových umění, zatímco vy jste slavný učitel bojových umění. Nejen společenským postavením, ale i věkem jste si tak rozdílní, takže i kdybyste vyhrál, ostatní by se vám mohli posmívat za to, že se nestydíte bojovat s dítětem. A to by uškodilo vaší dobré pověsti. Vy ostatně nemáte zapotřebí snižovat se k něčemu takovému. Když je to tak, proč byste se vlastně musel za každou cenu do něčeho takového pouštět?“
Gou Daai-gam se zdál být pohroužen v myšlenkách a mlčel.
„Tohle se stalo mezi lidmi stejného řemesla, to znamená mezi lidmi, kteří cvičí bojová umění. A já si nepřeji vidět, jak si navzájem ubližují a jsou pak ostatním pro smích. Vy jste člověk světaznalý, přece byste nedělal ukvapené závěry? Když už se to stalo, určitě je zde nějaký způsob, jak to urovnat. Neřešme, čí to byla chyba. Já se vám nejprve dle společenských předpisů omluvím a potom zavolám svého syna Fei-hunga, aby se vám také omluvil. Vyhovuje vám to?“
Kei-yingův upřímný a skromný přístup ho postupně uklidnil. Navíc byl pohnut tím, že mu jako první nabízí omluvu. Gou Daai-gam proto řekl: „Kdybychom si navzájem rozuměli, možná bychom se dnes ani nesetkali.“
Když Kei-ying viděl, že se Gou Daai-gam uklidnil, předstoupil před něj s rukama spojenýma v uctivém gestu a pravil: „Vy, pane Gou, dokážete velkoryse odpouštět a jste schopen Fei-hungovi prominout. To ve mě vzbouzí nekonečnou úctu. Osobně bych si velmi přál, abychom se spřátelili a navzájem si vyměnili své zkušenosti. Tím bychom se mohli já a můj syn zlepšit. Nevím ale, zda vám nebude vadit, že jsme tak nevzdělaní?“
„Ale kdepak, nic takového, takhle pane Wongu nemluvte. Navzájem si vyměňovat zkušenosti a společně se zdokonalovat v umění boje, to je mezi lidmi jako jsme my přece chvályhodné. Co by na tom bylo špatného! A já bych si velmi přál, aby se někdo jako vy stal mým přítelem.“
Kei-ying pak neprodleně zavolal Fei-hunga, aby se Gou Daai-gamovi také omluvil. Fei-hungovi se do toho vůbec nechtělo, musel to ale udělat, protože v sázce byla otcova čest. S rukama spojenýma v uctivém pozdravu předstoupil obřadně před Gou Daai-gama a řekl mu: „Když jsem onehdy zápasil s vaším vynikajícím žákem, choval jsem se velmi urážlivě. Dospělí jsou ale shovívaví k dětským chybám. Přesto vás ještě žádám o vaše velkorysé odpuštění.“
Gou Daai-gam si ho důkladně prohlédl a s tajenou radostí Kei-yingovi pochvalně řekl: „To je ale skutečně mladý hrdina, ne nadarmo si lidé o něm povídají! Pane Wongu, dobře ho vychovávejte. Váš ctěný syn to v budoucnu určitě dotáhne někam hodně daleko! “
„Ale kdepak, to přeháníte!“ oponovali jako jedněmi ústy otec se synem.
„Mám ve škole ještě něco na práci a bylo by nevhodné, abych zde dále meškal. Takže už půjdu!“ Před odchodem ještě Gou Daai-gam prohodil: „Říká se, že bez boje se člověk neseznámí, my jsme se dnes neutkali, a přesto jsme se poznali. Budete-li mít někdy čas, přijďte nás do školy poučit.“
Wong Kei-ying odpověděl: „Pane Gou, nebuďte tak zdvořilý. Bude-li čas, určitě vezmu svého nehodného syna a přijdeme se k vám něčemu přiučit.“
Poté, co si vyměnili zdvořilosti a uzavřeli přátelství, se tedy rozloučili. Tak byl zažehnán lítý boj, který se mohl kdykoli strhnout.

Když Gou Daai-gam odešel, Kei-ying si k sobě zavolal Fei-hunga: „Vem si židli a posaď se. Chtěl bych ti něco vysvětlit. My, kteří se učíme bojovým uměním, musíme dbát bojovnických ctností a nevychloubat se chvilkovou převahou. Sice jsi porazil Gou Daai-gamova žáka Jeng Daai-hunga, to ale neznamená, že jsi schopen porazit samotného Gou Daai-gama. Jinými slovy, mezi siláky je vždy ještě větší silák. Do budoucna si pořádně zapamatuj, že prostřednictvím bojových umění si můžeš získat přátele. Tím se ale myslí výměna zkušeností a zlepšování bojových dovedností a nikoli honba za slávou.“
Fei-hung přikývl: „Ano tati.“
Kei-ying pokračoval: „To, jak ses dnes zachoval ke Gou Daai-gamovi, bylo dětinské. Byl jsi na něj hubatý a to byla chyba. V přítomnosti dospělého mluv, jsi-li tázán. A navíc, když už dojde ke konfliktu, nejlepší metodou pak je zásada „velký problém zmírnit a malý nechat rozplynout“. Je pravda, že jsem se učil u slavného mistra a také že jsem se na veřejném zápasišti účastnil vyzývacích zápasů. Kdyby ses ale utkal s učitelem Gou Daai-gamem a prohrál bys, já bych to nemohl přijmout. Ba co víc, musel bych se s ním utkat. Což to není přiléváním oleje do ohně? Když je člověk potulným umělcem, musí se naučit skromnosti a velkorysosti, rozumíš?“
„Vždyť já vím, že to byla chyba. Copak jsem se mu neomluvil?“ Když to Kei-yingovi říkal, myslel to vážně. Upřímně řekl: „Tati, všechno, co říkáš, je pravda. Zapíšu si to za uši. Opravdu.“
„Svět potulných umělců je plný nebezpečí. Kdo se chlubí, že je silnější, ten na to brzy doplatí!“ Kei-ying důrazně Fei-hunga nabádal: „Nestačí pouze vědět, že to byla chyba, musíš ji ještě napravit. Nemůžeš o ní pouze mluvit, musíš ji skutečně uznat.“
„Ano, rozumím. Tati, už je odpoledne, ale myslím, že bychom se mohli jít ještě projít. A při tom prodat i trochu medicíny.“ Kei-ying viděl, že ještě není tak pozdě, proto souhlasil s Fei-hungovým návrhem jít předvádět bojová umění a prodávat medicínu. Otec se synem si vzali léčivé rostliny a zbraně potřebné k vystupování a vydali se do ulic.
Fei-hung se díky zápasu s Jeng Daai-hungem proslavil, takže když teď na ulici předváděli bojová umění a prodávali medicínu, šly obchody ještě lépe než dříve. Vydělali proto více a pozvolna se tak zlepšila i jejich finanční situace. Sice se ještě našli tací, kteří také prodávali medicínu a proto jim záviděli, když ale viděli, že je s nimi slavný učitel bojových umění Gou Daai-gam zadobře, neodvažovali se provokovat.
Obchod s léčivými rostlinami v ulici Tichá dálka den ode dne vzkvétal a zákazníků přibývalo. Protože měl Kei-ying plné ruce práce s obsluhou zákazníků, nechal někdy samotného Fei-hunga, aby šel vystupovat a prodávat medicínu. Fei-hung procvičoval každý den umění boje, které se od Kei-yinga naučil. Stával se ještě zdatnějším.
Mezi zákazníky byl i jeden obchodník s léčivými rostlinami jménem Lo Siu-yan. Poté, co se doslechl o vyzývacím zápase mezi Fei-hungem a Jeng Daai-hungem, začal se o „mladého hrdinu“ velmi zajímat. Zašel proto do obchodu, aby se s  mládencem seznámil. Lo Siu-yan každým rokem nakupoval v Yunnanu, Guangxi a jiných místech léčivé rostliny, které následně dopravoval zpět do Kantonu a prodával. Od té doby, co se poznal s Fei-hungem a jeho otcem, často přicházel do ulice Tichá dálka, aby si s nimi popovídal.
„Měl byste Fei-hunga poslat do světa, ať si rozšíří obzory a zdokonalí své umění boje.“ Lo Siu-yan pak navrhl, že až příště pojede do Guangxi nakupovat, vezme s sebou i Fei-hunga.
Takový návrh se Fei-hungovi velmi zamlouval, to ale ještě nevěděl o Lo Siu-yanových dalších plánech. Chcete-li se dozvědět, zda Kei-ying s návrhem souhlasil a jaké podivuhodné příhody pak Fei-hunga potkaly, přečtěte si další kapitolu.

Z čínštiny přeložil Petr Vrána.
Věnováno „železnému“ bráchovi, Pavlu Mackovi, slavnému učiteli ve škole Practical Hung Kyun.
Pro přepis čínských jmen byl zvolen systém Yale, jeden ze systému přepisu kantonštiny do latinky.