Lao Ma

Hory Wu-i (ve standardní čínštině Wuyishan) se nachází u stejnojmenného města Wuyishan, které leží  na jihovýchodě Číny v provincii Fujian. Čaje, jež se zde pěstují, se řadí k částečně oxidovaným čajům, tzv. wu-lungům (wulongům / oolongům) a podle přísloví „hory tvoří skály a skály tvoří čaj“ 山山有岩, 岩岩有茶 se nazývají „skalní“.

Oblast tvoří celkem třicet šest vrcholků, devadesát devět skal a řeka Devíti ohybů. V Číně se říká, že je to místo, kde „hory jsou krásné, voda je krásná a čaj je ještě krásnější“ 山美水美茶更美. Krásu hor zde tvoří impozantní strmící vrcholky a do nekonečna se táhnoucí skály, které svou mohutností vypadají jako když „se deset tisíc koní žene tryskem vpřed“. Krásu vod pak představuje řeka Devíti ohybů, jež se vine roklemi a mezi skalami, které se odráží v její čiré hladině. A krása čaje spočívá ve všudypřítomných zelenajících se čajových políčkách.

Úchvatná krajina hor Wu-i má pověst „modravých vod a rumělkových hor“ 碧水丹山 – subtropické podnebí, hojné dešťové srážky a úrodná půda vytváří jedinečné podmínky pro pěstování skalních čajů. Právě půda bohatá na minerály, která vzniká erozí vulkanických skal, dodává čajům jejich unikátní chuť – říká se, že sklaní čaje mají „kosti skal a vůni květin“ 岩骨花香. Průměrná roční teplota je zde kolem osmnácti stupňů (s krátkými mrazíky, které však neškodí čajovníkům) a díky dešťi a mlze, do níž jsou hory téměř trvale zahaleny, může být půda zavlažována a eroze stále pokračovat. Průměrná nadmořská výška hor Wu-i (cca 650 metrů) je oproti jiným čajovým oblastem, kde se pěstují kvalitní vysokohorské čaje, sice nižší, ale ideální teplota, půda a počasí tento nedostatek dokáže vynahradit. Pěstitelé v horách budují tzv. „mísovitá“ 盆栽式 čajová políčka – jinými slovy využívají každé prolákliny, pukliny či štěrbiny ve skále k pěstování čaje, a proto se také říká „kde není skála, tam není ani čaj“ 非岩不茶. Není divu, že zdejší čaje se nazývají skalní.

Čaj má v horách Wu-i dlouholetou tradici, což také potvrzuje kamenná stéla s nápisem „císařská čajová plantáž“ 御茶园, která se nachází u čtvrtého ohybu řeky. Za dynastie Yuan (13. a 14. stol.) a Ming (14.-17. stol.) zde úředníci dohlíželi na pěstování a zpracování čaje, jenž byl určen výhradně pro císařský dvůr. Čaj se pak každým rokem posílal do hlavního města ve formě čajových koláčů zvaných „drak a fénix“ 龙凤团饼. Tak tomu bylo až do roku 1391, kdy první mingský císař Zhu Yuanzhang 朱元璋 vydal rozkaz nahradit čajové koláče čajem sypaným. Následkem tohoto výnosu došlo v horách Wu-i mimo jiné také k „objevu“ částečně oxidovaných čajů (wu-lungy) a plně oxidovaných čajů (červené čaje). Místní pěstitelé se totiž pokoušeli imitovat techniky zpracování zeleného čaje z vedlejší provincie Anhui, se kterými ale nebyli příliš dobře obeznámeni, a neúmyslně tak nechali čajové lístky oxidovat. Wu-lungy se následně rozšířily do jižní části provincie Fujian, sousední provincie Guangdong a odtud dále na Taiwan – společně se severní částí provincie Fujian se jedná o čtyři oblasti, kde se dodnes wu-lung vyrábí. Zmiňovaná císařská čajová plantáž v horách Wu-i, která v době svého vrcholu zahrnovala kromě samotných čajovníků i řadu síní, altánků a dokonce i jeden chrám zasvěcený patronu čaje, upadla ke konci vlády mingského císaře Jiajinga pozvolna v zapomnění.

U pátého ohybu se dříve nacházela kamenná terasa, na níž se konala „čajová klání“ 斗茶 už v době dynastie Song (10.-13. stol.). Báseň „Zpěv o čajovém klání“ 斗茶歌 od songského básníka Fan Zhongyana 范仲淹 z 11. století, ve které se opěvuje čaj z hor Wu-i, začíná takto: „Když od jihovýchodu jaro se každým rokem blíží a voda v řece Jian se otepluje, v podnebesí se na březích skví zázračný čaj, který zde kdysi pěstovali i nesmrtelní z hor Wu-i“. Je tedy patrné, že čaj z hor Wu-i byl slavný již před založením výše uvedené císařské čajové plantáže – podle dochovaných zpráv patřily hory Wu-i již v době dynastie Song mezi jednu z hlavních oblastí, kde se pěstoval čaj pro potřeby císařského dvora. Víme také, že v oné době se jednalo o excelentní zelený čaj, který se lisoval do čajových koláčů.

Legenda říka, že vůbec první čajový keř v horách Wu-i vyrostl v „čajové jeskyni“ 茶洞, která se nachází u šestého ohybu. Dodnes zde ještě roste dlouholetý čajovník, z jehož lístků prý pochází nejlepší čaj z hor Wu-i.

Vůbec nejstarší stavbou v horách je taoistický klášter Wu-i 武夷宫, jehož počátky sahají až do tangské Číny osmého století. Podle legendy rostly na dvoře kláštera dvě vonokvětky, z nichž však jedna uschla. Proslulý neokonfuciánský filosof Zhu Xi 朱熹, který mj. také pobýval několik let v horách Wu-i ve 12. století, však strom znovu zasadil, a tak zde dodnes stojí jako „vlnící se drak a svíjející se had“ 龙盘蛇曲 dvě prastaré vonokvětky.

Skalní čaje z hor Wu-i 武夷岩茶 je souhrnný název pro čaje zde pěstované a zahrnuje několik desítek odrůd. Nejznámější jsou tzv. čtyři slavné odrůdy 四大名丛:

1. Velké šarlatové roucho (Da Hong Pao 大红袍)
2. Železný arhat (Tie Luo Han 铁罗汉)
3. Hřebínek bílého kohouta (Bai Ji Guan 白鸡冠)
4. Zlatá želva (Shui Jin Gui 水金龟)

Kromě těchto slavných odrůd bychom ale také neměli zapomínat na další, např. dnes velmi populární Narcisovník čínský (Shui Xian 水仙), lahodný Skořicovník čínský (Rou Gui 肉桂) či voňavou Vzácnou orchidej (Qi Lan 奇兰). Typické pro skalní čaje je to, že se při zpracování „praží“ 焙 ve specifických koších 笼 nad otevřeným ohněm (tradičně se používá uhlí), čímž získávají svoji jedinečnou kvalitu (dnes se vedle tradičního způsobu zpracování využívá také moderní technika – v tomto případě tzv. „sušičky“ 烘干机 – nicméně manuálně zpracovaný čaj se stále považuje za čaj vyšší kvality). Způsob zpracování je právě jedním z faktorů, který určuje celkový charakter skalního čaje.

Bezesporu nejznámějším skalním čajem z hor Wu-i je Velké šarlatové roucho, jehož mateřské čajovníky staré více než několik stovek let rostou právě zde, ve skalách „Srdce nebes“ 天心岩. Po celý rok sem z vrcholku skal stéká horský pramínek, jenž čajovníky zavlažuje. Tato přírodní oblast je vskutku unikátní a podle Letopisů hor Wu-i 武夷山志, které sepsal Dong Maoxun 蕫茂勋 v době poslední dynastie Qing (17.-20. stol.), se „hory Wu-i táhnou v délce sto dvaceti li a uprostřed se nachází vrcholek, jenž stojí v samotném středu nebes – proto se mu říká Srdce nebes“. Poblíž se také nachází klášter „Věčné radosti“ 永乐禅寺, jeden z největších klášterních komplexů čchanového buddhismu v horách, v jehož okolí se dodnes pěstují skalní čaje, samozřejmě i Velké šarlatové roucho. O tomto čaji se říká, že ho lze „za sebou devětkrát zalít, přesto si uchová svoji jedinečnou chuť a pronikavou vůni vonokvětky“. Možná proto si také získal pověst „nejlepšího čaje ze všech čajů“ 茶中状元, jehož cena se pohybuje v astronmických částkách (v roce 2002 bylo 20 gramů čaje z mateřských čajovníků prodáno za neuvěřitelných 180 000 RMB (cca 540 000 Kč) a v roce 2004 za 166 000 RMB (cca 498 000 Kč)!).
A protože „brzy z jara pupeny vyraší a celý čajovník červená se jako šarlatové roucho“, nazývá se Velké šarlatové roucho. Jiná legenda zase vypráví, že v roce 1385 projížděl horami Wu-i jistý literát, který směřoval do hlavního města zúčastnit se císařských úřednických zkoušek. V horách ho však náhle přepadly nesnesitelné bolesti břicha. Náhoda tomu chtěla, že po cestě narazil na jednoho buddhistického mnicha, který pocházel z výše zmiňovaného kláštera Věčná radost. Mnich mu nabídl šálek tohoto čaje, po jehož vypití bolesti okamžitě ustaly. Onen literát pak mohl dále pokračovat v cestě a zúčastnit se úřednických zkoušek, ve kterých se umístil na prvním místě. Poté se vydal zpět do hor Wu-i, aby mnichovi poděkoval a dozvěděl se více o čaji, který ho vyléčil. Čajovníky prý zahalil do svého velkého šarlatového roucha, které mohli nosit pouze úspěšní kandidáti císařských úřednických zkoušek. A od té doby se tomuto čaji říká Velké šarlatové roucho.

Železný arhat je nejstarší odrůda skalních čajů. Podle dochovaných zpráv byl v okresu Hui’an 惠安县 v provincii Fujian v roce 1781 založen obchod zvaný Shijiquan 施集泉, kde se prodávaly skalní čaje. V roce 1890 a 1931 vypukla v okresu epidemie, přičemž mnoho nemocných, kteří pili tento čaj z výše zmiňovaného obchodu, se uzdravilo. Pověst o jeho zázračných účincích se rozšířila do celé jihovýchodní Asie (a prodej tak značně vzrostl) a mezi lidmi byl čaj přirovnán k arhatovi, jenž zachraňuje lidstvo. A protože čaj svou barvou připomíná železo, nazývá se Železný arhat.

Vzácný čaj Hřebínek bílého kohouta bývá rovněž spojován se svými léčivými účinky. Legenda (v jistých rysech podobná legendě o Velkém šarlatovém rouchu) praví, že ke konci dynastie Ming (první polovina 17. století) se jistý úředník vydal společně s rodinou na výlet do hor Wu-i. Jednoho dne úředníkův syn náhle onemocněl, břicho se mu nafouklou jako buben a nebylo žádného léku, který by mu mohl pomoci. Když se o této situaci doslechl jeden mnich z hor Wu-i, daroval úředníkovi tento čaj a vysvětlil mu, jak ho má syn pít – netrvalo dlouho a úředníkův syn se uzdravil. Úředník následně o zázraku informoval císaře a daroval mu tento čaj.  Císař čaj ochutnal a velmi se zaradoval – poté přikázal mnichům v horách střežit onen čajovník a každým rokem jim posílal stříbro s prosem. Navíc se z čajovníku začali odvádět pravidelné císařské dávky, což pokračovalo i za následující dynastie Qing (17. – 20. stol.). Říká se, že Hřebínek bílého kohouta původně rostl buď pod „Plamenným vrcholkem“ 火焰峰 v „Zahradě moudrosti“ 慧苑岩 anebo u taoistického kláštera Wu-i 武夷宫, kde úředník se svou rodinou přebývali. V dnešní době se tento čaj oproti jiným příliš nepěstuje a říká se, že většina lidí o něm pouze slyšela, ale nikdy ho neviděla. Samotný čajovník má velmi osobité listy světle zelené barvy (nově vyrašené vrcholové lístky jsou ještě světlejší, dokonce mírně nažloutlé). A protože jemné bílé chmýří na čajových pupenech svým vzhledem připomíná kohoutí hřebínky, nazývá se Hřebínek bílého kohouta.

Poslední ze čtveřice slavných odrůd je Zlatá želva – známá už od konce dynastie Ming a začátku dynastie Qing (17. stol.), nicméně se proslavila především ve dvacátých letech 20. století (1919-1920) soudním sporem mezi klášterem „Nebeského srdce“ 天心庙 a majitelem skal v „Údolí orchidejí“ 兰谷岩. Místo původu tohoto čaje se nachází v proláklině zvané „kravská ohrada“ 牛栏坑, která patří mnichům z výše zmiňovaného kláštera. Jednoho dne však silný liják zaplavil čajová políčka, jež se sesunula, a čajové keříčky byly vodou uneseny z vrcholku Kravské ohrady až do Údolí orchidejí, kde nakonec i zakořenily. Svým vzhledem připomínaly želvy plovoucí ve vodě, protože lístečky čajovníků vypadají jako malé želví krunýře. A protože se čajové lístky také třpytí jako zlato, nazývá se Zlatá želva.

Qingský úředník Liang Zhangju 梁章钜 z 19. století popsal skalní čaje čtyřmi slovy: živost 活, sladkost 甘, průzračnost 清 a vůně 香. Až některý ze skalních čajů ochutnáte, jistě pochopíte, co tím chtěl čínský úředník říci…