Český dobrovolník na čínském venkově
Před několika měsíci mě oslovili čínští studenti z jedné vysoké školy v Kantonu, zda bych neměl zájem se s nimi o letních prázdninách vydat na pár dní jako dobrovolník na jihočínský venkov. Je běžné, že někteří mladí lidé z velkých měst jezdí do chudých oblastí na čínském venkově, kde několik dní až týdnů vystupují v roli učitelů a učí děti tomu, čemu se ještě před nedávnem sami učili. Nutno podotknout, že pro řadu vysokoškoláků je dobrovolnictví především jeden ze způsobů, jak zažít něco nového. Cílem však bylo ukázat dětem „neotřelý“ způsob výuky a vzbudit v nich zájem o studium. Je ale skutečně možné za pár dní či týdnů něčeho takového dosáhnout? Pravdou zůstává, že pro venkovské děti představují dobrovolníci svěží vítr, se kterým si mohou vesele hrát. A to nemluvím o „bílém“ větru, tj. o cizinci, kterého většina dětí na venkově nikdy neviděla. Mohou se ale děti skutečně něco nového naučit? Jak takové dobrovolnictví vůbec vypadá?
S manželkou a naší již téměř dvouletou dcerkou jsme se přidali ke skupině cca dvaceti čínských dobrovolníků z vysoké školy a vyrazili na venkov jihočínské provincie Guangdong. O střední škole v rozvíjejícím se městečku Feng’an, kde jsme měli učit, nikdo nic bližšího nevěděl. Snažil jsem se předem vyzjistit co nejvíce informací, ale příliš jsem neuspěl. Pouze jsem tušil, že budu učit angličtinu a kung-fu, kterému se věnuji už řadu let. Jak ale celá akce měla probíhat, to nikdo přesně nevěděl. Čínská „organizace“ se totiž často výrazně liší od té naší západní. Zdá se, že platí jakési nepsané „pravidlo změny“, tzn. na poslední chvíli je všechno zcela jinak.
Původně jsem si myslel, že pojedeme na nějaké odlehlé místo, kam se ještě nedostaly vymoženosti moderní doby. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem zjistil, že na střední škole mají vysokorychlostní internet! Městečko Feng’an, kde se škola nachází, rozhodně nepatří k nejzaostalejším oblastem Číny, ale na druhou stranu ani nepatří k těm příliš vyspělým. Je to rozvíjející se městečko, z pohledu cizince však takový zapadákov. Nachází se zde jedna základní škola a jedna nižší střední škola. V Číně chodí děti na základní školu po dobu šesti let, následně stráví tři roky na nižší střední škole a další tři roky na vyšší střední škole. My jsme přijeli na nižší střední školu, kde jsme měli učit ročník, do něhož chodili děti ve věku čtrnácti a patnácti let. Trochu mě překvapil počet žáků ve třídě – v jedné třídě bylo čtyřicet až padesát žáků. Celkem jsme měli učit pět tříd po dobu deseti dnů.
Ředitel školy se o nás, tj. o cizince, po celou dobu pobytu velmi staral, dokonce více než jsme si sami přáli. Jako cizinec, který mu přinesl nemalou prestiž, jsem po jeho boku musel absolvovat několik pitek společně s různými zbohatlíky, úředníky a dalším vlivnými lidmi. Odmítnout jeho nabídku večeře (jinými slovy pitky) nebylo příliš slušné, natož odmítnout pálenku, která u večeře (popř. oběda) tekla plným proudem. Po několika dnech jsem mu ale musel nakonec říci, že jsem sem přijel učit a že bych chtěl více trávit čas s žáky a dobrovolníky.
Každý dobrovolník učil předmět dle svého výběru (fyzika, chemie, zpěv, literatura, dějepis aj.) hodinu či dvě denně. Já jsem měl zpočátku tři hodiny denně – ráno kung-fu, přes den angličtinu a pozdě odpoledne opět kung-fu. Občas jsem ještě zašel na hodinu angličtiny, kterou vedl jiný dobrovolník. Chtěl jsem se podívat, jak čínští dobrovolníci vedou své hodiny. Já sám jsem už po prvních několika hodinách nabyl dojmu, že jakákoliv snaha studenty něco naučit je víceméně marná…
Netrvalo dlouho, abych přišel na to, že žáci i dobrovolníci si vlastně chtějí „užívat“. Vzletná myšlenka „nového přístupu k učení“ a osvěty na venkově trošku ztrácela na hodnotě, zvlášť když jsem viděl, že dobrovolníci víceméně učí ve stejném stylu jako jejich učitelé. Například drtivá většina žáků neuměla odpovědět na anglické „How are you?“, přesto se měli na hodinách angličtiny vedených dobrovolníky učit složité fráze a další nová slova. Není nezajímavé, že žáci dokáží v kolektivu hromadně odpovídat na různé otázky, avšak tážete-li se jednotlivce na tu samou otázku, náhle jakoby dotyčný ztratil řeč. Je vidět, že skupinová orientace se u Číňanů projevuje už od mládí. Vlastně se není čemu divit, protože ona skupinová sjednocenost je jen výsledkem konfuciánské nauky, které utvářela Číňany po řadu staletí.
Já jsem však chtěl, aby si každý žák „něco“ z hodiny odnesl, a proto jsem jednomu po druhém kladl tu samou otázku. Nebylo to jednoduché, ale podařilo se mi, aby každý žák řekl pár slov v angličtině. Sám ředitel školy tvrdil, že to samo o sobě je obrovský úspěch. Nevím. Výsledek jsem viděl alespoň na hodinách kung-fu, když se v potu koupající žáci snažili pochytit základní útočné a obranné pohyby. Nevynechal jsem ani posilování ve formě kliků. Byl jsem nemile překvapený chatrnou kondicí všech žáků a pomalu jsem začínal chápat, proč je basketbal na škole nejoblíbenějším sportem. Žáci se totiž příliš nenaběhají – většinu času čekají, až na ně přijde řada, aby si mohli hodit míč do koše. A navíc po celou dobu mají pocit skupinové sjednocenosti. Fotbal je méně populární, protože se člověk více naběhá. Přesto jsem našel pár žáků, s kterými jsem si párkrát fotbal zahrál.
Nejzajímavější byl pro nás každodenní kontakt s civilizací nezkaženými žáky, kterým jsme pokládali nejrůznější otázky (samozřejmě v čínštině). Zajímaly nás jejich názory na život, Mao Zedonga, vzdělání aj. Některé z nich jsme i natočili – krátkou reportáž můžete shlédnout na konci tohoto článku. Budete-li se divit, proč jsme se mj. ptali zrovna na psí maso, vězte, že jsme byli v kraji národnostní menšiny Hakka, kde je pes (zejména v zimě) součástí místního jídelníčku. Musím přiznat, že mě na jedné z večeří trochu zaskočila otázka pana ředitele, zda mi maso, které jsem považoval za hovězí, opravdu chutná… Jiný kraj, jiný mrav.
Na závěr bych chtěl poděkovat všem žákům nižší střední školy ve městečku Feng’an a popřát jim hodně zdaru a síly do jejich životů. Díky!