Mateřská v Číně (9. díl) – Na skok do Barmy (2. část)

Rangún je krásný, čas byl ale neúprosný a my jsme ale museli dále. Po zhruba třináctihodinové cestě nočním autobusem jsme se v šest hodin ráno ocitli na prašné silnici uprostřed městečka Nyaung Shwe. Městečko se pozvolna probouzelo. Ženy s naloženými koši na hlavě se ubíraly prodávat své zboží na ranní trh, tu a tam po silnici projel na motorce usměvavý Barmánec a v kavárnách již posedávali první zákazníci u šálku výtečného „l’-phek-je“ – silného černého čaje s mlékem. Díky časnému příjezdu jsme také měli možnost vidět malé mnichy při jejich pravidelné ranní pochůzce městem, jak v rouchách šafránové barvy naboso procházejí se svými thapeity (almužními miskami) prašnými ulicemi. Nikdo v Barmě nenutí lidi k tomu, aby mnichům něco dávali, přesto se vždy mniši vracejí s plnými thapeity, do nichž nejčastěji dostávají rýži. Každý dar mnišské obci totiž znamená získat zásluhu pro příští existenci. I když lidé nemají nazbyt, dávají i z toho mála, co mají.

Bylo krátce po šesté hodině, a tak náš pokoj nebyl ještě volný. V recepci úžasného hotýlku Zawgi Inn jsme si složili batohy a vydali se na průzkum městečka. Nejdříve jsme zamířili na ranní trh, protože trhy patří mezi místa, kam rádi chodíme. Prodejci právě otvírali své stánky, ve kterých již bylo všechno pečlivě vyrovnané – nádherné zelenooranžové papáji (ach, jak ty byly slaďoučké), temně zelená vrásčitá avokáda (koktej z nich chutnal jako nebeská mana), banány nejrůznějších velikostí, rajčata, papriky, kukuřice, nespočet druhů výtečné listové zeleniny, lilky, bílé ředkve, cuketky… Zkrátka bylo tam všechno a snad ještě víc. Pestrobarevné koření se kupilo na hromádkách jak krtčí kopečky – ohnivě červené mleté čili hned vedle oranžovožlutého kari a kurkumy, semínka římského kmínu, pískově hnědé kostky palmového cukru a další. Oči jen přebíhaly od jednoho stánku k druhému. Byli zde také prodavači, kteří nabízeli již hotová betelová sousta, popř. jednotlivé suroviny na přípravu tohoto životabudiče – listy pepřovníku betelového, do nichž se vkládají oříšky palmy arekové, byly úhledně vyrovnané jeden na druhém. V některých stáncích prodávali překrásné látky na barmské suknice „loundží“, které v Barmě nosí snad úplně každý, a to bez rozdílu pohlaví a věku. Když jsme se nabažili atmosféry ranního trhu, vydali jsme se – kam jinam než – do pagody v centru městečka.

Stúpa pagody se podobá obrovskému převrácenému poháru. Vedou do ní čtyři vchody – čtyři schodiště ze čtyř světových stran. Prstenec nádvoří kolem dokola, uprostřed stupňovitý podstavec – terasy, z nichž vyrůstá nejširší část pagody, nazývaná zvon. Vzhůru k nebi se pak stavba zužuje zaobleninami. Každá z nich má svůj účel, každá své zvláštíní pojmenování. Turban, thapeit, lotosový květ, banánové poupě a nad ním pompézní zakončení pagody, koruna díla v podobě tchi s korouhovičkou a seinpjú – diamantovým poupětem. Tchi, kterému se přezdívá „deštník“, korunuje pagodu a tradičně je upevňováno se slávou a pompou. Čím větší pagoda, tím větší sláva. Jeho kostra je ze železných kruhů. Tchi bývají pozlacené a nikdy na nich nechybí droboučké „zvonečky“, kterými jsou kruhy kol dokola ověšeny. Zvonečky jsou ve skutečnosti ploché, lehoučké plátky kovu, které dokáže rozeznít i ten nejlehčí vánek.

Boty jsme nechali u vchodu (do pagod se chodí jedině bosky) a vydali se na prohlídku. Samozřejmě po směru hodinových ručiček, jak se sluší a patří. Pomodlili jsme se u jednoho ze čtyř buddhů a obešli osm oltářních sloupů, které přináleží k jednotlivým dnům v týdnu. Ano, týden má sice sedm dní, ale v Barmě se v tomto případě počítá středa dopoledne za jeden den a středa odpoledne za další den. Než pojedete do Barmy, nezapomeňte si zjistit, který den v týdnu jste se narodili, ať se můžete poklonit u svého oltáře.
Berta ještě několikrát nadšeně udeřila do jednoho ze zvonů na nádvoří pagody. Zvony barmských pagod jsou zavěšené na tyčích ve výšce člověka a bije se do nich kusem týkového dřeva. Do zvonu, který nemá srdce, by se mělo třikrát udeřit, čímž na sebe (a svoji modlitbu) obrátíte pozornost nebes i země. Ráno už pokročilo a lidé přicházeli do pagody se pomodlit či meditovat. Pomalu nastávalo všudypřítomné „půdé“ (horko) a my jsme usoudili, že je nejvyšší čas se vydat zpět do hotelu. Naštěstí byl už pokoj k dispozici a my jsme tak mohli to nejhorší vedro přečkat v klimatizované místnosti.

[rev_slider na_skok_do_Barmy_druha_cast_1]

Petr zařadil městečko Nyaung Shwe do našeho „zájezdu“ hlavně kvůli jezeru Inle, které se rozkládá nedaleko. Jezer je na světě spousta, ale jak jsem brzy měla možnost zjistit, tohle jezero s nezapomenutelnou atmosférou je opravdu unikátní. Na jezero Inle jsme se vydali druhého dne časně zrána. Před hotelem na nás čekal „kapitán, lodivod a kormidelník v jedné osobě“, aby si nás odvedl ke svému dřevěnému motorovému člunu v přístavišti. Trvalo ještě necelou hodinu, než jsme se říčním kanálem dostali k samotnému jezeru. Cestou jsme míjeli mnoho člunů na chlup stejných s tím naším. Na některých se vezli turisté, na jiných zase místní vesničané.

Jezero Inle, které je 22 kilometrů dlouhé a 11 kilometrů široké, se nachází na území Šanského státu, jednoho ze sedmi států Barmy. Jeho břehy a vesnice na jezeře obývají především příslušníci etnika Inthů. Lidé zde žijí zejména z rybolovu a pěstování ovoce a zeleniny na březích jezera, popř. na „plovoucích“ zahradách na jezeře. Kromě domů na kůlech se na jezeře (a v jeho okolí) nachází řada pagod a klášterů.

Sotva jsme se ocitli na jezeře, pohled na tu nesmírnou nádheru mi vzal dech. Břehy jezera se ztrácely v nedohlednu, na průzračné vodní hladině mezi ostrůvky vodních hyacintů tančily sluneční paprsky, rybáři rozhazovali své sítě a sněhově bílí racci poletovali kolem nás. Naše první zastávka byla vesnice Inthein, která leží na okraji jezera. Toho dne se v ní zrovna konal „plovoucí“ trh, který se každý den přesouvá na další z pěti míst na jezeře. K dostání bylo všechno – čerstvé ovoce a zelenina, maso, živá drůbež, koření, běžné věci denní potřeby, ale i nepřeberné množství „loundží“, lakovaného nádobí, různých suvenýrů a dalších věcí. Bylo vidět, že trh již neslouží jenom pro potřeby místních lidí, ale že se už přizpůsobil rozvíjejícímu se turismu. Hlavní důvod, proč jsme však zastavili ve vesnici Inthein, nebyl trh, nýbrž „les stúp“, který obklopuje pagodu Shwe Inn Thein.
Vstoupili jsme do lesa. Do hustého lesa. Jen místo stromů zde ze země rostly stúpy. Kdybych rozuměla jejich řeči, jistě bych slyšela tisíce příběhů, jichž musely být svědkem za svůj dlouhý život. Šli jsme kolem stúp postavených z pálených červených cihel, které již nahlodal zub času. Některými prorůstaly stromy a keře, další byly polorozbořené, jiné ještě statečně odolávaly času a byly celkem zachovalé. Prošli jsme také okolo vznešených bílých stúp, uvnitř kterých rozjímaly sochy buddhů, jiné se sestávaly pouze z plné masy zdiva. Některé stúpy měly na své špici „deštník“ s mnoha malými zvonečky, které i sebemenší větřík dokázal rozezvučet.
Po návratu z „lesa“ jsme ještě ve vesnici ochutnali místní specialitu „šanské nudle“. Veliká dobrota to byla. Blížilo se poledne a my jsme vyrazili dál. Podívali jsme se mezi žirafí ženy z kmene Padaung, obdivovali jsme ruční výrobu papírových deštníků a slunečníků, zastavili jsme se v klášteře a jeli jsme skrze několik vesnic, kde se domy staví na týkové kůly zaražené do dna jezera. Ve vesnicích na jezeře je jediným možným dopravním prostředkem člun, který má každá rodina zakotvený u svého domu. Lidé mají na jezeře i zahrádky – jak jinak než plovoucí. Na záhonech vytvořených z trsů trávy, které jsou tyčemi připíchnuty ke dnu, pěstují ovoce a zeleninu. Průjezd mezi plovoucími zahradami bylo úžasné zakončení této pohádkové plavby na jezeře Inle.

Ve městečku jsme se večer ještě zašli podívat na představení loutkového divadla, jež má v Barmě několik set let dlouhou tradici.

Hry barmského loutkového divadla nebyly nikdy určeny dětem, ale zaměřovaly se na dospělé publikum. Zpracovávaly hlavně náměty z buddhistické mytologie, ale i světské výjevy. Barmské loutky jsou závěsné dřevěné marionety vysoké až 1 metr, ovládané dvanácti i více strunami. Komplet čítá asi 28 loutek – členové královské rodiny, starci a stařeny, padouchové i soudci, klauni, poustevníci, dobrý i zlý nat (duch), barmský astrolog, obr, lidožrout, čarodej zawgi, kůň, opice a další. Loutkářskou skupinu tvoří asi 8 loutkářů a doprovází je i stejný počet hudebníků hrajících na tradiční barmské hudební nástroje.

Během půlhodinové představení jsme se setkali např. s achymistou Zawgi, obryní bhilú, dovádivou opicí, neposedným koníkem, krásnou princeznou a dalšími. Trochu jsme se obávali, zda Berta vydrží onu půl hodinu zůstat v tichosti a klidu. K našemu nemalému překvapení seděla po celou dobu bez hnutí a nespustila oči z pódia. Však se také bylo na co dívat. Pan loutkovodič, který sám ovládal všechny loutky, pravil, že se loutkovému divadlu věnuje už několik desetiletí a že se toto umění předává v jejich rodině z generace na generaci.
Představení byla hezká tečka za naším pobytem u jezera Inle. Čas uháněl jako splašený kůň a my následující den opustili městečko a vyrazili dále.

[rev_slider na_skok_do_Barmy_druha_cast_2]

(V článku jsem citovala z knihy Dějiny Barmy od J. Bečky a z knihy Země zlatých pagod od S. Ramešové.)