Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu

Jako milovník „staré“ Číny čtu rád knihy, které popisují Říši středu v dobách minulých. Když mě před pár měsíci jeden dobrosrdečný klient poslal knížku Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu, neváhal jsem a okamžitě jsem se pustil do čtení. Kniha vypraví příběh mladíka jménem Fu, kterému umře otec, a tak je nucen opustit venkov a vydat se spolu se svoji matkou do velkého města shánět živobytí. Přichází do Čung-Kingu (Chongqingu), dnes nejlidnatějšího města celé Číny, kde zažívá rozličná dobrodružství.
Na ukázku jsem z knihy vybral několik zajímavých pasáží, které vás třeba přimějí si přečíst celou knížku.

Velmi zajímavý je dobový popis Čung-Kingu z 20. let minulého století.

„Je tam mnoho mil ulic, kde krámy stojí jeden vedle druhého, a možno tam koupiti více, než kdo kdy spotřebuje,“ zaslechl, jak hostinský povídal jednoho večera. „Lidé, a je jich tam stokrát deset tisíc – takže jsou nuceni stavěti příbytky jeden nad druhým, aby všichni byli pod střechou – pracují v nesčetných řemeslech, a když je čas oddechu, baví se v pěkných čajovnách a divadlech.“ Zde vypravěč na chvíli ustal, aby obsloužil nového hosta, a pohlédl tázavě s jednoho posluchače na druhého. „Kdy, pánové,“ zeptal se pak, „najdou sedláci a hostinští času, aby si oddechli? Věru, obyvatelé onoho místa jsou šťastní lidé!“
Pravdivý to výrok! Neboť Čung-King, vybudovaný vysoko nad vodami, jež omývaly jeho úpatí, vynikal jakožto přístavní město v celém tomto dalekém západním světě. Na západě a severu kupila se ledová Himalaja a tajuplný Tibet; k jihu spojovaly jej obchodní cesty, staré kolik staletí, s Indočínou, Bir-mou a Indií; k východu tekla jeho hlavní životní céva, Yang-Tse-Kiang, klikatě patnáct set mil, než dosáhla Šanghaie a pobřeží a vlévala kalný proud do modrého Tichého oceánu.

Mladý Fu se zanedlouho stane učedníkem kotláře Tanga, moudrého a spravedlivého muže, k němuž chodí nakupovat i cizinci. Velmi zábavný je popis cizinců z pohledu některých Číňanů dané doby.

Mladý Fu se obrátil k dělníkovi vedle sebe: „Je to muž?“
Dsen se zasmál: „Je vidět že jsi opravdu z venkova. Což jsi ještě nikdy neviděl cizince?“
„Ne tak zblízka“. A je-li to muž, přiznáš přece, že má na sobě kazajku a volné kalhoty jako žena.“
„Všichni jejich muži se oblékají tímto způsobem, a jejich ženy se zase šatí mužskými sukněmi. Všechno, co dělají, je právě opačné vžitým mravům. Jejich ženy mají nohy veliké jako kuliové a pohybují se – i mladé – v otevřených nosítkách, která zjevují jejich obličeje pohledům celého světa. Boty, které nosí, mají pod patami tenké špalíčky, asi proto, aby je činily většími, ač Nebesa vědí, že jsou už od přírody až obludně vysoké. Vlasy jim poletují volně kolem tváří, a smějí se a mluví svobodně jako muži. Ale jsou jako všichni ostatní barbaři: nemají pravidel zdvořilého chování, a my z Říše středu můžeme s nimi míti jenom soucit.“
Chlapec naslouchal pozorně, ale nespouštěl přitom oči s postavy v obchodě. Cizinec neklidně procházel místnosti, ukazoval dlouhou hůlkou předměty a nechtěl usednouti a vypíti čaj, což by každý urozený Číňan za oněch okolností byl učinil.
„Nelíbí se mi jeho obličej,“ řekl mladý Fu. „Pleť je bílá, má štětiny a podobá se špatně oškubané drůbeži, jeho nos pak je dvakrát tak dlouhý, jak by měl býti.“
Dsen pokračoval v práci. „Měl jsem týž dojem, když jsem spatřil prvního z nich. Sotva pootevřel ústa, aby se usmál, byl tak ošklivý, až jsem myslel, že mne to zabije. Ale nyní jsem jim uvykl, a i když v nich nevidím nic dobrého, přece jen nevěřím jako ženy, že přinášejí neštěstí. Opravdu, jsou příliš hloupí, aby se jich rozumný člověk musel bál. S penězi jednají jako blázni a platí třeba kuliům dvakrát tolik, kolik by měli dostati. Ale jsou bohatí, a stříbro pro ně nic neznamená. Mají prý maso při každém jídle a k tomu nejvybranější zeleninu a ovoce. I nejchudší z nich si žije jako mandarín.“

Čtenář se také skrze různé příhody nepřímo seznamuje s chaotickou dobou dvacátých let minulého století, kdy v Číně ještě řádili bandité a obchodovalo se s opiem.

Říkalo se, že tento lék do Číny přišel z Indie, země na jihu. Hned se ukázalo, jak zhoubné následky může míti. Požíralo ducha i tělo lidí, kteří ho požívali. Ničilo štěstí i majetek rodiny za rodinou. Způsobilo válku mezi Čínou a cizinci. Číňané začali to slovo šeptati v hrůze. Žádné jiné tak hrozné prokletí se dosud nedotklo Říše středu. Potom pekingská vláda vydala nařízení proti pěstování máku a prodeji opia. Obchodník, který byl přistižen, jak jím obchodoval, zaplatil to životem. Sedláci, kterým by se bylo dokázalo, že vypěstovali byť jen jediné stéblo červeného květu, ztratili hlavu. Jako zázrakem prokletí povolovalo hmat, kterým svíralo hrdlo celého kraje.
A pak přišly války a zase války. Generálové, kterým se nedostávalo prostředků, ale měli zákon ve vlastních rukou a ne v rukou ústřední vlády, donucovali sedláky ve svých obvodech, aby zase pěstovali mák. Přes noc vyrostla zase barevná pole, mezi nimi také ona, na která vzpomínal mladý Fu. A lidé zas užívali toho jedu. Ale místní vlády stále vybíraly z jeho prodeje veliké daně, a chycení podloudníci to platili draho.

Pokud vás výše uvedené ukázky zaujaly, běžte do nejbližšího antikvariátu či knihovny pro tuto knihu. Určitě se jedná o zábavný způsob, jak se seznámit s Čínou a čínskou společností v době po pádu císařství. Navíc poznávání Říše středu z pohledu minulých dob vám pomůže vytvořit si lepší představu o této obrovské zemi. Jak se říká v poslední kapitole této knihy: „Člověk musí vylézti na horu, aby mohl přehlédnouti pláň.“
Přeji příjemné počtení!