Běhám v Číně aneb ohlédnutí za běžeckým rokem 2015

Čína zažívá běžecký boom, doslova a do písmene. To, jaký běžecký boom se odehrál před pár lety v ČR, tak nyní zažívá Čína. Jenže to by nesměla být Čína, ta totiž dokáže občas věci dovést až k úplné megalománii a extrémům. Do Číny, resp. Pekingu, jsem se přestěhovala před dvěma roky a již tenkrát běh patřil mezi mé koníčky. Nikdy jsem nepatřila mezi dobré běžce, ba naopak, na každém tréninku jsem patřila mezi ty nejpomalejší, na které se muselo čekat, ale i přes to mě to bavilo – záplava endorfinů po každém výběhu je velmi návyková věc.

Když jsem odjížděla do Číny, byla jsem napůl smířená s tím, že běhání budu muset zřejmě dost omezit. A opravdu – první zima byla hodně špatná, všudypřítomný smog a velká zima mě nepustili běhat ven. Jenže pak přišlo jaro a já jsem zjistila, že to s těmi podmínkami není až tak špatné. Doslova jsem si zamilovala běhání v Olympijském parku. Vyznačený okruh dlouhý 10 km je lemovaný tartanovým pruhem, co víc si člověk může přát…

Další zimu se ovzduší v Pekingu výrazně zlepšilo. Měla na tom velký podíl i konference APEC, která se do mysli lidí zapsala pod názvem „APEC Blue“ (APEC蓝). Mnoho továren se buď zavřelo nebo přesunulo dále od Pekingu a Peking zažil modrou oblohu po několik týdnů jako snad nikdy před tím. Pak přišlo jaro a s ním i první závod sezóny 2015 We Run GZ, 15 km v jihočínském Kantonu (广州). Psal se duben 2015.

Těšila jsem se – byl to můj první závod mimo Peking a moje první cesta na jih Číny. Když jsem ovšem přijela do Kantonu, „těšení se“ mě záhy přešlo. Ze studeného Pekingu jsem se během 2 hodin letu ocitla v subtropech, kde se teplota pohybovala kolem 25°C a vlhkost vzduchu byla tak vysoká, že jsem se potila, když jsem jenom dýchala. 🙂 Cíl byl jasný. Z mého původního plánu doběhnout v čase pod 1 hodinu a 30 minut se rázem stal cíl přežít a dostat se do cíle. Moje obavy se potvrdily – na osmém kilometru už jsem tak vařila, že zbylých sedm kilometrů jsem dokončila stylem indiánského běhu. Čas se na časomíře zastavil hluboko za plánovaných 1:30. Začátek sezóny se tedy úplně nevydařil, ale dodalo mi to motivaci do dalších měsíců.

[rev_slider beham_v_Cine_1]

O dva týdny později se v Pekingu konal Mezinárodní běžecký festival na dlouhou vzdálenost (北京国际长跑节) a opět jsem nemohla chybět. Účastníci si mohli vybrat, zda poběží trať 10 km nebo 5 km, já se zaregistrovala na 10 km, ale pořadatel to nějak popletl a zařadil mě na trať dlouhou 5 km. Popravdě mi to ani nevadilo, v Pekingu zrovna nepanovaly ideální běžecké podmínky. Běžecký festival startoval na Náměstí Nebeského klidu (天安门广场) a končil u Chrámu Nebes (天坛). Na tomto závodě je pěkné to, že se jedná skutečně o běžecký festival, protože se oficiálně neměří. Nicméně se mi povedlo doběhnout v čase kolem 27:20, takže jsem byla spokojená.

[rev_slider beham_v_Cine_2]

V květnu jsem se celkem náhodou dostala na startovní listinu UCS závodu – Ultramarathon Challenge Series, který se konal v rámci pořadatelských příprav na Mistrovství světa v atletice v Pekingu. UCS závod se skládal ze tří kategorií – buď 100 km dlouhá trať nebo dvě časovky (jedna hodina nebo tři hodiny). 3hodinový a hodinový závod se konal na známém stadionu Ptačí hnízdo v Pekingu a kopíroval trať pro nadcházející závody v chůzi na MS atletice. Vyhrává ten, kdo uběhne nejvíce kilometrů za daný časový úsek. Přihlásila jsem se na hodinový závod, jenže pak organizátoři všechno přeorganizovali a nakonec jsem stála chtě nechtě na startu 3hodinového závodu. Poprvé v životě! Ještě nikdy jsem tak dlouho neběžela!
Počasí nám přálo jako nikdy dřív. Probudili jsme se do krásného slunečného květnového dne. Závod startoval v 7 hodin ráno a už jen samotný start v Ptačím hnízdě byl zážitek sám o sobě – legendární Ptačí hnízdo, kde Usain Bolt psal historii v roce 2008 a kde za pár měsíců budou mezi sebou bojovat nejlepší atleti světa. A teď tady stojím já a čekám na startovní výstřel. Navíc jako jediný cizinec na startu jsem budila značné pozdvižení. Všichni se se mnou chtěli fotit – skoro bych se odvážila říct, že mi ti profesionálové i možná trochu záviděli, kolik pozornosti jsem měla… Pak se odstartovalo a my vyběhli. Kroužili jsme po Ptačím hnízdě kolo za kolem a přiznám se, že jsem byla ráda, že nás po 15 minutách vypustili ven. Kdybychom měli kroužit celé 3 hodiny po tom malém 400 metrů dlouhém oválu, tak nás všechny nejspíš pak odvezou do blázince. Po výběhu ze stadionu jsem míjela časomíru, která ukazovala, že do konce závodu zbývají 2 hodiny a 45 minut. Obkroužila jsem jedno kolo venku (cca 1.3 km) a když jsem míjela časomíru podruhé, ukazovala 2 hodiny a 37 minut – v duchu jsem si pomyslela, že to bude asi dlouhý závod… Ale běželo se mi výborně a kupodivu čas utíkal rychle. Když jsem po asi x-tém kole míjela opět časomíru, která ukazovala, že zbývá posledních 9 minut, byla jsem už strašně vyčerpaná. Posledních 9 minut bylo jako další hodina. Odpočítávala jsem snad každou vteřinu a hlavou se mi honilo – ještě posledních pár minut a tohle „peklíčko“ skončí… A pak konečně zazněl výstřel a závod skončil. Uff, dokázala jsem to! Dokázala jsem běžet tři hodiny vkuse. Když oznámili výsledky, nevěřila jsem vlastním uším. Uběhla jsem něco málo přes 30 km a skončila na děleném 11. a 12. místě! Dokonce jsem získala svoje první (a zřejmě i poslední) prize money, celých 100 Rmb (cca 400 Kč). Hlavně je nesmím zapomenout zdanit… 🙂

[rev_slider beham_v_Cine_3]

Pak začalo léto. V Pekingu je v létě hrozná výheň, takže tak trochu hluché běžecké období. Jednoho obyčejného pracovního dne mě zastavil kolega a zeptal se, zda poběžím maraton v Pekingu. Moc se mi do toho upřímně nechtělo. Představa, že bych měla uběhnout 42 km, mě trochu děsila (stačilo si vzpomenout, jak bolelo těch 30 km v Ptačím hnízdě). Snažila jsem se najít různé důvody, proč nemůžu běžet, a vymluvila jsem se na to, že startovné pro cizince je v Pekingu 3x vyšší než pro Číňany, tedy 100 amerických dolarů. Kolega to nějak přešel a už více jsme se o tom nebavili. Za pár dní mi však zapípal telefon a objevila se zpráva od stejného kolegy, že vše je domluveno a že mi startovné proplatí firma (jako i ostatním kolegům, co poběží). Touto zprávou jsem přišla o veškeré své (do té doby) silné důvody, proč nemůžu běžet. A když už kolega věnoval tolik úsilí tohle zařídit, nemohla jsem odmítnout a zaregistrovala jsem se na maraton – na svůj premiérový maraton. Měla jsem dva měsíce na přípravu.

Začala jsem trénovat. Přeci jen maraton, to už není sranda. Za srpen jsem naběhala skoro 200 km. A pak jsem v jedné diskuzní skupině zahlédla nabídku jet na závod pořádaný v autonomní oblasti Vnitřní Mongolsko ve městě Wulanchabu (乌兰察布). Paráda, do Vnitřního Mongolska jsem se vždycky chtěla podívat, takže jsem neváhala a zaregistrovala se. Závod se běžel začátkem září, přesně dva týdny před maratonem v Pekingu, takže navíc skvělá příprava i na maraton. A jako bonus – kromě cesty tam a zpět bylo vše hrazeno pořadatelem (hotel, strava, startovné).

Wulanchabu pro mě bylo do té doby naprosto „no name“ město a ono tam popravdě také nic není. 🙂 Hotel, ve kterém jsme bydleli, byl navíc umístěn úplně mimo město. Jednalo se o čtyřhvězdičkový hotel, který stál de facto uprostřed pole. Neuvěřitelné! Ale o to víc byl luxusnější. Navíc kolikrát za život se vám poštěstí, že budete bydlet a stravovat se společně s profesionály z Afriky, že? 🙂 Běžely se dva hlavní závody – půlmaraton a celý maraton. Já běžela půlmaraton. K mému údivu jsme na trati půlmaratonu startovali pouze tři cizinci a já byla mezi nimi jediná žena. Když jsme dorazili do startovního prostoru, strhlo se šílenství. Číňané nás doslova „milovali“ – vždycky se jeden odvážil zeptat, zda se s námi může vyfotit, a pak přiběhli další a další, nekecám, stála se fronta, aby se s námi mohli místní vyfotit. Neskutečné, ale zároveň mi to přišlo i dost vtipné. Vždyť já ani neumím rychle běhat. Téměř jsem se nestačila ani rozběhat a zahřát, protože se pořád někdo chtěl fotit. 🙂
Pak se odstartovalo a hned od startu se na mě nalepilo několik Číňanů. Chtěli běžet vedle té „bílé“ holky, dokonce si se mnou při běhu dělali selfíčka a natáčeli videa, já jen nevěřícně nechápala… Pár Číňanů jsem setřásla, ale dva se mě drželi celou dobu, což bylo vlastně fajn – poskytovali mi naprostý servis, podávali mi vodu z občerstvovacích stanic, nosili houbičky na schlazení… Cílovou pásku jsem nakonec proťala v čase 2 hodiny a 35 vteřin. Hned v cíli za mnou přišel doktor a ptal se, zda je všechno v pořádku. Zřejmě jsem byla rudá jako rak (to se u Číňanů také moc nevidí) a nařídil mi, ať chvilku chodím. Po cca dvou minutách přišel znovu – říkala jsem si, co se asi děje, ale poprosil mě, zda bych se s ním nevyfotila… To mě dostalo. 🙂

[rev_slider beham_v_Cine_4]

O dva týdny později přišel den, kdy jsem měla běžet svůj maraton. V porovnání s předchozím závodem byl maraton trochu nuda – nikdo se se mnou nechtěl fotit, všude strašně moc lidí a co pár metrů nějaký voják nebo tajný, kteří dohlíželi na bezpečnost. Byla jsem před startem také dost nervozní, ale pak jsem vyběhla a říkala si: „Tak jo, 42 km, za pět hodin tam budu.“ Ze začátku byla hrozná tlačenice – startovala jsem v zadní části pole a snažila se probít dopředu, jenže ta tlačenice neustala ani po desátém kilometru. Ona neustala ani po patnáctém kilometru a já musela pořád kličkovat. Cca na sedmnáctém kilometru jsem se konečně dostala do pole s tempem kolem 5:40 min/km, jenže to kličkování mě stálo mnoho metrů i mnoho sil navíc. Metu půlmaratonu jsem protnula v čase kolem 2 hodin a 4 minut. Do třicátého kilometru se mi běželo krásně, ale pak se projevilo, že nemám naběhané objemy, a tak to přestalo utíkat. Od třicátého pátého kilometru jsem de facto běžela jen setrvačností a sama sebe jsem přemlouvala, že teď už to nevzdám. Posledních 800 metrů do cíle bylo nekonečných – člověk v dálce vidí cílovou bránu, ale ona ne a ne se přiblížit. A pak se to stalo. Doběhla jsem. Uběhla jsem svůj první maraton a dokonce v relativně solidním čase 4 hodiny a 14 minut. Víte, co jsem udělala jako první po doběhu? Neumřela jsem, ale musela jsem si zout boty, tak mě bolela chodidla… 🙂

[rev_slider beham_v_Cine_5]

Myslela jsem, že maraton byl pro mě vrchol sezóny, jenže maratonem to pravé běžecké šílenství začalo. Začátkem října se běžel první ročník půlmaratonu ve městě Chengde (承德) v provincii Hebei (河北), neplést s Chengdu (成都), které leží v provincii Sichuan (四川). Bez okolků se přiznám, že jsem o tom městě v životě neslyšela a že to bylo pro mě největší milé překvapení, jak je tohle město krásné a historicky bohaté. Běželo se v centru, takže by se dalo s nadsázkou říci, že jsem všechny významné památky oběhla. Chengde půlmaraton se opravdu vydařil. Ráno sice byla hrozná zima, kolem 3°C, ale svítilo sluníčko, bylo jasno a modrá obloha. Trať se pořadatelům opravdu povedla. Celou dobu jsem se kochala výhledem na přilehlé hory nebo historické památky. Samotný start byl umístěn přímo pod palácem, který je zmenšenou kopií paláce Potála v Lhase. Možná mě hnala dopředu ta zima, nebo to byla zvědavost, co za další zatáčkou uvidím zajímavého, každopádně do cíle jsem se dostala za 1 hodinu 52 minut a 35 vteřin. Můj osobní rekord. Zlepšila jsem se skoro o 8 minut! Komu by se takový závod nelíbil.

[rev_slider beham_v_Cine_6]

Posledním závodem sezóny byl půlmaraton ve městě Lianyungang (连云港) v provincii Jiangsu (江苏). Dostala jsem k němu přes stejnou skupinu jako na půlmaraton ve Vnitřním Mongolsku, jen tentokrát bylo vše, včetně cesty tam a zpět, hrazené pořadatelem. Kdo by nechtěl jet na výlet zadarmo, že? 🙂 Všechno bylo zorganizováno do posledního puntíku. Na nádraží nás čekala delegace pořadatelů a od té doby nás všude doprovázeli. Ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu a strava v podobě bufetu se stala standardem. V den závodu na nás před hotelem čekaly autobusy, které nás odvezly přímo na start. Cesta na start trvala neuvěřitelných 45 minut. Po 45 minutách jsme se ocitli uprostřed ničeho, resp. uprostřed nově vybudované industriální zóny s přístavem. Všude kolem nás byla pole, továrny nebo moře. Protože jsem byla na tzv. „guest listu“ společně se všemi zahraničními běžci, byl pro nás připraven speciální prostor s veškerým komfortem včetně židlí na sezení, který byl oddělený od prostoru pro ostatní běžce. Dokonce jsme měli i výsadu startovat z první linie! Nemohla jsem tomu uvěřit – já budu startovat z první linie mezi tzv. elitními běžci? Asi se někde stala chyba… 🙂 Na startu jsem ale opravdu stála v první řadě hned vedle běžců z Afriky – to bylo také naposled, kdy jsem je viděla… Pak zazněl výstřel a vyběhli jsme. Myslím, že trať byla „tichá“ – daleko od města jsme běželi po čtyřproudé silnici a nikde ani noha. Pak ale přišel devátý kilometr, kde uprostřed pole stála tribuna, kam pořadatelé nahnali dělníky z přilehlých továren. Řekli jim, že musí fandit a oni skutečně fandili jako o život. Když jsem běžela kolem, slyšela jsem slova jako „laowai“ či „waiguoren“ (což znamená cizinec) – tribuna fandila tak, že jsem si připadala, že musím minimálně pokořit světový rekord. Bylo to něco neuvěřitelného a další důkaz toho, že i když si myslíte, že vás nemůže nic překvapit, tak se strašně mýlíte. Cílovou pásku jsem proťala v čase 1 hodina 52 minut a 46 vteřin. Vzhledem k tomu, že posledních 5 kilometrů foukal hrozný protivítr, tak spokojenost. Navíc jsem pak z výsledkové listiny zjistila, že jsem doběhla na 19. místě ve své kategorii. Tenhle závod byl prostě kompletní „úlet“ v dobrém slova smyslu.

[rev_slider beham_v_Cine_7]

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že jednou budu na seznamu pozvaných běžců na mezinárodní maraton a budu startovat hned vedle afrických běžců z první linie, asi bych si ťukala na čelo. Jenže kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se přestěhuji do Číny (a nebude to za trest), ťukala bych si na čelo stejně tak…

—

O autorce:

Kristýna Kitzbergerová momentálně žije již druhým rokem v Pekingu, kde pracuje jako softwarový inženýr. Její pohled na život v Číně, hlavně na život v Pekingu, a cestování po Číně, můžete nalézt na blogu http://jinjixin.blogspot.com/.