Lao Ma

Vždy jsem si myslela, že čínština je jazyk, který se obyčejný člověk nemůže naučit. Na čínské znaky jsem se dívala jako na změť tahů, ve kterých jsem neviděla žádnou logiku. Když jsem později v Praze navštěvovala kurz čínštiny, znaky se tam raději ani neučili. Cílem bylo naučit studenty základy mluvené čínštiny. Věnovali jsme se jen konverzaci a čtení textů převedených do latinky. A tak jsme si myslela, že bez znalosti znaků to tedy také může jít.

Když jsme se před necelými třemi lety přestěhovali do Číny, zjistila jsem, že to, co jsem se dosud naučila, ať již na půlročním kurzu v Praze či následným samostudiem, zdaleka nestačí. Nikdo mi zde nerozuměl a stejně tak ani já nikomu nerozuměla. Začala jsem tedy s čínštinou od začátku. Neustálé pilování tónů pro mne byla taková práce, že jsem ještě ráda začala s psaním znaků, ke kterým jsem si chodila odpočinout. A tak se psaní znaků stalo mou vášní.

V nelehkých začátcích mi byla velikým pomocníkem naše desetiměsíční Berta. Kam jsme přišly, všichni se nad tím „exotickým“ dítkem rozplývali a každý měl plno otázek. Naštěstí stejných. A tak jsem se rychle naučila věty jako Odkud jste? Jak je starý tvůj synek? To není kluk, to je holka. Jé, ta je tak roztomilá. Má nádherné veliké oči a krásnou bílou pleť. Denně jsme při našich pravidelných procházkách potkávaly stále stejné lidi, kteří stejně jako já chodili ven se svými potomky. Zatímco si děti spolu hrály, já měla možnost procvičovat se zvídavými Číňany to, co jsem se už naučila.

Protože byl Petr po našem přestěhování opravdu v jednom kole – shánění bydlení, práce, manželka bez znalosti jazyka, velice aktivní desetiměsíční dcerka apod. – snažila jsem se ho alespoň ušetřit každodenního nakupování potravin. Blahořečila jsem všem těm obchodním řetězcům jako je Tesco nebo Carrefour, které ať stojí kdekoli na světě, uvnitř to vždy vlastně vypadá stejně. V klidu a pohodě, jak jen to s čilou dračicí v kočárku šlo, jsem procházela dlouhými uličkami se zbožím. Nikdo se mne na nic neptal a ani já jsem nemusela s nikým mluvit. Stačilo jen u pokladny pozdravit a poděkovat. Když jsem se však po pár týdnech osmělila, ráda jsem nákupy v Carrefouru vyměnila za nákupy na místním trhu s potravinami a v malých samoobsluhách. Usměvaví trhovci si s mou lámanou čínštinou vždy nějak poradili. Pouze jednou jsem ze samoobsluhy nepřinesla to, co jsem chtěla. Při placení jsem paní pokladní podávala igelitový pytlík s vajíčky a vůbec jsem nechápala, proč mi je nechce namarkovat. Stále dokola něco opakovala a oním pytlíkem ukazovala na druhý konec prodejny. Vajíčka nakonec zůstala v obchodě a já jsem zmateně odcházela se zbytkem nákupu domů. Později toho dne jsme s Petrem zašli zpět do obchodu a vše se rychle vysvětlilo. Tam, kam paní pokladní ukazovala, byla váha, kde jsem si měla vajíčka nejprve nechat zvážit. Netušila jsem, že se v Číně prodávají vajíčka na váhu, nikoli na kusy.
Na dlouhou dobu se však má komunikace s místními lidmi omezovala pouze na děti a nákupy. Byla jsem unavená z péče o Bertu a na samostudium mi nezbývala energie. A tak se má čínština neměla možnost zlepšit.

Když se z malého ubrečeného miminka stala malá ukňouraná holčička, přišel Petr s myšlenkou, že bychom do našeho domečku mohli vzít podnájemníka. Mladého člověka, který by mě výměnou za bydlení učil čínsky. Protože Petr je muž činu, netrvalo dlouho a na internetu „visel“ náš inzerát. Nicméně najít toho „pravého“ Číňana či Číňanku nebylo tak jednoduché.
Chodili se k nám podívat zájemci, kteří měli sami se svou standardní čínštinou dost problémů. Poznali jsme lidi, jejichž čínština byla pěkná, bohužel se rychle ukázalo, že učit prostě neumí. Ne každý umí předávat vědomosti dál. Museli jsme odmítnout i lidi, kteří pracovali deset hodin denně šest dnů v týdnu. Kdo by po takovém zápřahu měl ještě sílu někoho učit. Vždy bylo něco, proč jsme na společné bydlení nekývli. Až jednou (více než po roce od zveřejnění inzerátu) se ve dveřích našeho domečku objevil Ming Ming – čtyřiadvacetiletý Číňan ze severní provincie Shandong. Mluví libozvučnou čínštinou, která se pěkně poslouchá. Na vysoké škole studoval hudební výchovu pro základní školy. Navíc během svých studií působil nějaký čas v univerzitním rozhlasu jako moderátor. Prohodili jsme spolu pár vět a hned jsme věděli, že tohle je konečně ten pravý.

Nemýlili jsme se a  společného bydlení si užíváme již půl roku. Ming Ming a Berta se velmi rychle spřátelili a v naší domácnosti je nyní o „otroka“ navíc. 🙂 Shushu (strejda) samozřejmě nehovoří česky (ani ale anglicky), a tak nezbylo naší malé dračici, aby se rychle naučila přecházet z češtiny do čínštiny.
Po nějakém čase jsme zjistili, že strejda Ming Ming asi nepatří mezi úplně běžné Číňany. Tak například krátce po nastěhování si pořídil kopii lidské lebky, se kterou si občas povídá. Někdy si rád prozpěvuje úryvky árií z čínské opery, až se náš domeček otřásá v základech. Jindy zase – poté, co si večer nanese pleťovou masku – tančí s Bertou v náruči čínské disko. Prostě je to zajímavý Číňan, který vnesl svěží čínský vítr do našeho domečku.

Od příchodu Ming Minga se má čínština opět začala hýbat. Ač to sama zatím moc nevnímám, tak pokroky se přeci jen dostavují. Když teď venku slyším někoho mluvit, zjišťuji, že mu docela rozumím. Pořady v rádiu už také nebývají tak úplně nesrozumitelné. Nedávno jsem se venku zapovídala a až po chvíli mi došlo, že vlastně mluvím celou dobu čínsky.
Nicméně cesta je ještě daleká a já na ní občas legračně zaškobrtnu. Třeba když jsem jednou ráno předávala Bertu ve školce, pozdravila jsem paní učitelku slovy „Chen laoshu, zaoshang hao!“ 陈老鼠，早上好！(„Myško Chenová, dobré ráno!“). Občas se mi stane, že zaměním slovo „laoshi“ 老师 (učitel, učitelka) za slovo „laoshu“ 老鼠 (myš). Stejně náročné je i správně a zřetelně vyslovovat tóny. Jednoho večera, když jsme s Petrem a Ming Mingem hráli naši oblíbenou deskovou hru Osadníci z Katanu (a Petr jako obvykle vyhrál), jsem se z legrace rozčilovala: „No jo, Petr zase vyhrál!“ Kluky má věta velmi rozesmála a já nevěděla proč. Až po chvíli mně Ming Ming vysvětlil, že místo slova „vyhrát“ (čínsky ying 赢, druhý tón) jsem vyslovila slovo „tvrdý“ (čínsky také ying 硬, ale čtvrtý tón!). Během nedávných oslav čínského Nového roku se mi zase podařil jiný kousek. Když jsem si povídala se sifu (Petrovým učitelem kung-fu) o vánočních tradicích v Česku, říkala jsem, že skoro každá domácnost si pořídí vánoční stromeček. Sifu se na mě zmateně koukal a já netušila proč. Ach, vždyť já jsem řekla, že skoro každá domácnost si pořídí veverku! Zaměnila jsem čtvrtý tón (borovice 松树, songshu) za třetí (veverka 松鼠, songshu). Také na lekcích s Ming Mingem občas dochází k úsměvným přeřeknutím. Na poslední hodině jsme četli o tradiční čínské svatbě a já jsem místo „ženich je pohledný mladík“ 新郎是一个帅小伙儿 řekla, že „ženich je pohledný opičák“ 新郎是一个帅小猴儿. Stačí přehodit hlásku (xiaohou místo xiaohuo) a nevěsta si hned bere opičáka.

Situací, kdy mohu procvičovat čínštinu, je mnoho. Například během stání ve frontě. Zdá se, že naučit se stát ve frontě (a nepředbíhat) je pro některé Číňany nelehký úkol. A tak mám často příležitost procvičovat kromě asertivity i větu „postav se do fronty!“ (paidui 排队). Stačí však pozměnit tón a hned dostanete slovo „párty“ (paidui 派对). Myslím, že se mi stále daří nabádat lidi, aby se při stání ve frontě trochu odvázali a „pařili“…

Krásné dny všem!

LV