Fotoblog – Čína očima Malé dračice (2. díl)
O prázdninách za námi přiletěli na návštěvu kamarádi táty a mámy a my se všichni společně vydali do provincie Yunnan do jedné zvláštní staré vesnice. Představte si, že lidé tam žijí i na střechách.
Naše cesta začala kde jinde než na nádraží. Čínská vlaková nádraží jsou plná lidí. Plná tak, že by se hodilo říct: „Bylo tam tolik lidí, že by zrnko rýže nepropadlo.“
Náš vlak měl zpoždění, a tak jsem už na nádraží měla dost času na focení. Tohle jsem já a táta.
Tohle je mamka…
… teta Jarka…
… a strejda Rusíno.
Když jsme ráno vystoupili z vlaku, před nádražím jsme uviděli toto.
A za jedním buvolím spřežením hned druhé.
Tohle místo je ráj vodních buvolů. Potkávali jsme je na každém kroku, a já si už s tátou a mámou domluvila, že až jednou budeme bydlet v domku se zahradou, že také budeme mít vodního buvola. Jsou tak nádherní.
Než jsme došli do samotné starobylé vesničky, potkali jsme cestou plno krásných starých lidí.
Máma mi povídala, že dřív se malým holčičkám v Číně svazovala chodila, aby jim už dál nemohla růst. Lotosová chodila, jak se takovým znetvořeným nožkám říká, prý byla symbolem ženské krásy. Brrrrr!
To my s mámou máme rády naše spodnáčky a nikdy bychom jim nic takového neudělaly.
Už jsme skoro tam, ve vesničce Chengzi.
Pozoooor, řítí se na nás kozy.
A jsme tu.
Jeden z novějších domků. Těch tu je ale opravdu málo.
Skoro v každém baráčku chovají prasátka, oslíka, kravičku nebo buvolíka.
Oslík je taky parádní zvířátko. Asi i toho si pořídíme. Ale nebude nosit žádné těžké náklady. Jenom mě.
Ve vesnici jsme jednu noc přespali. Tady se jdeme zrovna projít.
Tohle fotil táta, ne já. Ale chci vám ukázat, jak se mi tam líbilo. Až jsem si radostí povyskočila.
Tohle zase fotila máma – jak ráno s tátou cvičím na střeše. Domky jsou postavené tak, aby se i střecha dala obývat. Lidé tam třeba suší rýži nebo kukuřici nebo tam běhají slepičky. Na cvičení to bylo místo víc než ucházející.
Vesničko Chengzi, zaijian! (to je čínsky „na shledanou!“).