Fotoblog – Čína očima Malé dračice (3. díl)

Dnes vás Berta zavede do starobylého města Luoyang v čínské provincii Henan, kde je do tamějších skal vytesáno tisíce Buddhů.

Do Luoyangu jsme dorazili vpodvečer, a tak jsme ještě vyrazili na procházku do města. Na náměstí jsme viděli tohle roztomilé miminko v košíku. Kde má ale tátu, mámu, babičku nebo dědu?

​Ááá, tohle bude asi děda. Zrovna si hraje s řetězovým bičem, to je taková zajímavá kratochvíle zdejších tátů a dědů.

Můj táta si to také vyzkoušel. Prý ale raději zůstane u kung-fu.

Starobylé město Luoyang vypadá v noci jako z nějaké pohádky.

Teď již ale do jeskyní Longmen, kvůli kterým jsme sem přijeli. To místo opravdu stojí za vidění! No jen se pojďte se podívat…

To je ale děravá skála, co? Jenž to nejsou ledajaké díry, ale jeskyňky, uvnitř kterých jsou kamenné sošky. Některé malé jako můj prst, jiné zas o dost větší. Sošek buddhů a jeho učedníků je tam prý okolo sto tisíc! Já jsem ale u čísla tři sta osmdesát osm přestala počítat. Tak nevím.

Tenhle strejda Buddha měří sedmnáct metrů a je tam ze všech nejvyšší. Každé ráno, než začnu cvičit, si i já takhle sednu a u toho říkám „óóón“. Jenže já u toho trochu zívám a taky se mi ještě nedaří takový pěkný lotosový sed. Strejda Buddha asi cvičí o dost déle než já.

Počasí se toho dne opravdu vyvedlo. Sluníčko svítilo a my si spokojeně vykračovali a užívali si tu krásu kolem.

Tenhle starý pán se k nám přidal hned na začátku naší procházky. Musela jsem si trochu přivyknout na jeho přízvuk, ale po chvilce jsme mu už docela rozuměla. Ptal se mě, kolik mi je let, odkud jsem, kam chodím do školky a tak.

Kromě soch se tu taky nachází buddhistický klášter. Pojďme se tam podívat.

Jo, to bych nebyla já, abych si cestou neudělala pár selfíček. Tady vlastně nefotím sebe, ale svoji kamarádku Kittynku. A to azurové nebe nade mou. Ach, to jsou barvy!

Bubnová věž je dnes v klášteře asi již jen na okrasu. Alespoň my jsme neslyšeli, že by někdo úderem do bubnu oznamoval, že je právě čas na malou svačinku.

Naproti bubnové věži stojí věž zvonová. Prý dříve neměli hodinky, a tak se tlouklo do bubnů a zvonů, aby lidé věděli, kolik je hodin.

Uvnitř kláštera.

Co si asi ta paní přeje? Teto, ať se Ti splní všechna přání!

Jééé, zlaté rybky, ty mám ráda. Teď je ale už čas vydat se zpátky do hotelu. Večer nám jede vlak, který nás zaveze do Xi’anu. O tom ale zas příště.