Píseň pro fénixe (2. kapitola)

2. kapitola

Když jsem přešel Yinské hory, uviděl jsem Zemní vísku. Tam je domov učitele, se kterým se dnes uvidíme poprvé. V našem kraji máme pět vísek pojmenovaných následovně: Kovová víska, Dřevěná víska, Ohnivá víska, Zemní víska a k tomu ještě naše Vodní víska. Tvoří jeden velký okres, a tak by se tedy nejspíš měl nazývat okres Pěti prvků. Ve skutečnosti se ale jmenuje Nemající sobě rovna. Dům mého budoucího učitele stál uprostřed bujně rostoucího bambusového lesíku, jehož zeleň kontrastovala s hliněnými zdmi stavení. Kdysi jsem v dědečkově staré truhle vyhrabal ilustrovaný román Příběhy tří říší, v němž byla kresba pojmenovaná Tři návštěvy doškové chýše. Scenérie, kterou jsem měl právě před očima, byla skoro na chlup stejná. Cesta vedoucí k hliněnému obydlí byla rovná, přesto otec těžce oddychoval, na čele se mu perlil pot a obě pěsti měl pevně sevřené. Když jsem na otce pohlédl, trochu se zastyděl. Myslel si, že jsem jistě prohlédl jeho nervozitu, a tak vyloudil na tváři pitvorný úšklebek.

Celý nesvůj honem změnil téma. Ach, to je ráj na zemi! Podívej, vlevo je Azurový drak, vpravo Bílý tygr, vzadu Rumělkový fénix, vpředu Černý had a želva. Už na první pohled to není domácnost obyčejného člověka. Chtěl jsem se zasmát, ale nedovolil jsem si to. Otec se nevyznal v geomantii, dokonce i úsloví týkající se geomantie citoval špatně. Také já jsem slyšel od věštce z Vodní vísky několik takových slov. Jenže se říká, že vpředu je Rumělkový fénix a vzadu Černý had a želva. Myslím, že otec byl opravdu hodně nervózní. Bál se, že i v další generaci se bude opakovat tragédie, kterou on sám prožil v dětství. Rázem jsem cítil něco jako radostné zadostiučinění. Pomyslel jsem si, že jestli se učiteli nebudu líbit, bude to jen dobře. Úplně nejlepší by bylo, kdyby nebyl doma nebo kdyby byl někde hodně daleko a vrátil se až kdovíkdy.

Když otec viděl, jak se klátím ze strany na stranu jako nějaké budižkničemu, nervózně za mými zády zakřičel. Zatraceně, nemůžeš jít trochu normálně! Jestli tohle uvidí učitel, zhrozí se.

Otec měl mnohem víc štěstí, než bych si chtěl představit. Nejslavnější učitel hry na šalmaj v Zemní vísce byl zrovna dnes doma.

Tvář mého budoucího učitele byla velmi snědá. A navíc k tomu byl oblečený do dlouhého černé kabátce, takže vypadal jako kus prvotřídního dřevěného uhlu. Když vycházel z domu, pokuřoval tabák z dlouhé dýmky, z níž prskavě vylétaly jiskry. Byl jsem nervózní a bál se, že se učitel nějakou tou jiskrou sám zapálí. Pravděpodobně si všiml mých obav, protože opřel jednu nohu o koleno druhé nohy tak, že podrážka boty směřovala k nebi, a on pak o ni vyklepal z dýmky zbylý tabák. Jenom proto, aby vyklepal dýmku, udělal takový složitý pohyb. Zdálo se, že můj budoucí učitel vskutku bude neobyčejný člověk.

Učiteli Ťiao, jmenuji se Jou Pen-šeng a toto je můj syn Jou Tchien-ming. Ming jako kokrhat, nikoliv ming ve smyslu rozumět. Otec se poklonil a hbitě pospíchal na zápraží, kde stál muž snědé pleti. Během chůze se překotně snažil nahmatat v kapse balíček cigaret, oči měl však stále uctivě upřené na snědý obličej před sebou. Ubohému otci, který chtěl během šesti či sedmi kroků udělat tolik věcí najednou, se nedostával patřičný klid, takže levá noha zakopla o pravou a on jak široký, tak dlouhý padl obličejem do bláta. Cigarety mu vylétly z ruky a spadly přímo do kaluže na dvorku. Sevřelo se mi srdce. Rychle jsem běžel otce zvednout, ten ale odstrčil mou ruku. Co to děláš, proč mě zvedáš? Rychle se jdi poklonit učiteli! Neposlouchal jsem ho. Vždyť jeho znám déle než učitele a srdce i rozum mi říkaly, že bych se měl postarat o tohoto muže z Vodní vísky, který se těžce zvedal ze země. Bylo rozhodnuto a já zarputile táhl otce za ruku. Když jsem k němu zvedl pohled, měl na čele čerstvé zranění, ze kterého kapka za kapkou vytékala temně rudá krev. Náhle na mě dolehl smutek a vytryskly mi slzy.

Učitel mávl rukou. Poklonit se? Jaké poklony dělat? Proč by se mi měl klanět? Takovou poklonu nemůže vykonat jen tak někdo.

Otec neřekl ani slovo, rozpačitě zvedl z kaluže balíček cigaret a jednu z něj vytáhl. Byla celá nabobtnalá a ještě z ní odkapávala voda.

Dáte si? Otec celý nesvůj natáhl ruku s cigaretou.

Učitel pozvedl ruku, ve které držel dýmku. Já kouřím tohle.

Já, otec i můj budoucí učitel se snědou tváří jsme stáli bez hnutí, nikdo neřekl ani slovo. Nejspíš proto, že jsme nevěděli, co říct. Na uhlově tmavém obličeji se nepohnul jediný sval. Tohle byl jeho svět a on se zde cítil uvolněně. Podíval se na oblohu, také já jsem pohlédl na oblohu. Dozajista si pomyslel, že dnes je pěkné počasí, také mě napadlo, že je pěkné počasí. Slunce připomínalo právě usmažené vajíčko, které trochu oslňovalo. Můj budoucí učitel si rukou zaclonil oči a chvíli hleděl do slunce, pak si pomalu napěchoval dýmku. Teprve když zapálil tabák, promluvil.

Odkudpak? Zeptal se, a přitom hleděl kamsi mimo. Jeho přezíravost však nijak nezchladila otcovo nadšení. Udělal dva kroky dopředu a vyhrkl – z Vodní vísky. Poslal nás za Vámi Jou Šu-chua. Otec vyslovil jméno Jou Šu-chua s patřičným důrazem. Jou Šu-chua byl můj strýc z otcovy strany, a taky starosta naší Vodní vísky.

Slyšel jsem, jak si šalmajista slabounce odfrkl, jako kdyby mu do nosu zalezla housenka. Dál pokuřoval se skloněnou hlavou jako by snad otce ani neslyšel. Bylo zřejmé, že starostovo jméno nezapůsobilo takovým dojmem, jaký si představoval. Otec byl z toho najednou celý sklíčený.

Kolik mu je? zeptal se šalmajista.

Moje rty se pohnuly. Právě když jsem chtěl promluvit, vystřelil otcův hlas jak šíp: třináct. Bylo to o dva roky více, než jsem chtěl říct já. Otec se obával, že mu šalmajista neuvěří, ještě proto dodal: Jedenáctého tohoto měsíce dovrší třináct let.

Víš, co platí pro hráče na šalmaj, třináct je hranice. Řekl šalmajista.

Vím, vím. Odpověděl otec.

Tohle děcko nevypadá na třináct. Šalmajista měl bystré oči.

Tenhle holomek má jen takovou dětskou tvářičku. Od doby, co mu bylo deset, vypadá pořád takhle, ne a ne zmužnět.

Ahá! pokýval šalmajista hlavou. Když otec viděl, že se učitel vyjádřil, s rozzářenýma očima za ním rychle spěchal na zápraží. Roztřeseně se zeptal: Vy souhlasíte?

Cha! Ještě má čas!

Myslel jsem, že stát se hráčem na šalmaj nebude nic těžkého, pokloním se učiteli, naučím se několik melodií a bude. Když jsem to všechno ale sledoval, bylo okolo toho fakt hodně cirátů.

Na dvorku stál stůl a na něm ležela naběračka až po okraj naplněná vodou. Naběračku tvořila půlka velké kalabasy. Šalmajista mi podal asi stopu dlouhé stéblo rákosu, nechápavě jsem si ho vzal, aniž bych tušil, co s ním zamýšlí.

Nasaj všechnu vodu z naběračky na jeden nádech, ale ne aby ses při tom znovu nadechl, řekl mi přísně můj budoucí učitel.

Podíval jsem se na otce. Ten s pevně zaťatými zuby na mne ustavičně pokyvoval hlavou. Zdálo se, že je z toho povzbuzování úplně vyčerpaný.

Ponořil jsem rákosové stéblo do vody a pak jsem vzhlédl k oběma mužům. Výraz učitelových očí byl pravým opakem toho, co se zračilo v tváři mého otce, byl přirozený a klidný, právě tak jako voda v naběračce přede mnou.

Zhluboka jsem se nadechl, s rákosovým stéblem pevně sevřeným v puse jsem sklonil hlavu a zavřel oči. Stáhl jsem tváře a hrdlo mi vmžiku zaplavila chladivá voda. Otevřel jsem oči a sledoval vodu, jak rychle z naběračky mizí. Zpočátku jsem byl ještě plný sebedůvěry, když ale voda klesla do poloviny, začal se mi nedostávat dech. Když už zbývala jenom třetina, byl jsem u konce s dechem, začala se mi točit hlava, na hrudi těžko, jak kdybych měl na místě umřít.

Rychle, rychle, už mnoho nezbývá. Byl to hlas otce, zněl jako kdyby přicházel z nejvzdálenějšího koutu nebes.

Nakonec jsem se svalil na zadek, zaklonil jsem hlavu a zalapal po dechu. Znovu jsem spatřil slunce, ztmavlo jako připálené vajíčko.

Když slunce znovu získalo svoji barvu, zaslechl jsem otce, jak úpěnlivě prosí šalmajistu.

Přijměte ho prosím! Vzlyknul otec.

Nestačí mu dech. Pro hru na šalmaj se nehodí.

Vystačí s dechem, vážně. Když křičí na své sestry, je ho slyšet po celé Vodní vísce.

Učitel se zasmál, ale už nepromluvil.

V tu chvíli jsem uviděl otce, jak se ke mně blíží se slzami v očích. Se skřípěním zubů vzal ze stolu naběračku a mrštil mi ji přímo do tváře.

Ty bastarde, ani vodu z naběračky nevysaješ, co ty vlastně umíš? Naběračka mě udeřila do čela a já jsem uslyšel, jak praská kost. Vykřikl jsem a s hlavou zvrácenou vzad jsem se skácel. Slunce zmizelo, před očima mi poskakovaly žloutky, vířily a rozlétaly se všemi směry.

Tak co, umí zakřičet, nebo ne? Stačí mu dech? Otcův hlas zněl zvláštně, temně a chladně.

S námahou jsem otevřel oči a uviděl jsem otce, jak nade mnou do výšky pozdvihuje naběračku z tykve.

Zakřič! Pořádně zakřič! Ječel otec.

Nechápal jsem, proč tak reaguje. Jak ho to, že nemám na to stát se hráčem na šalmaj, mohlo tak rozzuřit.

Právě ve chvíli, kdy jsem se nejvíc bál, jsem spatřil ruku.

Ta ruka pevně sevřela otcovo zápěstí.

(© Z čínštiny přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš)
一
2

翻过大阴山，就能看见土庄了。那就是我未曾谋面的师傅的家。我们这一带有五个庄子，分别叫金庄、木庄、火庄，土庄，再加上我们水庄，构成了一个大镇，按理这个镇子该叫五行镇才对的，可它却叫无双镇。未来师傅的宅子在一片茂盛的竹林中，翠绿掩映下的一栋土墙房。我曾经从爷爷的旧箱子里翻出一本绣像《三国演义》，里面有一幅画，叫三顾茅庐的，眼前的这个场景就和那幅画差不多。通往土墙房的路一溜的坦途，可父亲却发出吭哧吭哧的喘气声，他额头上还有针尖大小的汗珠儿，两个拳头紧紧的握着。我看了他一眼，父亲有些不好意思起来，他想我定是把他的紧张看破了，于是他就露出一个自嘲的讪笑。

面子有些挂不住的父亲就转移话题。福地啊！父亲说，你看，左青龙，右白虎，后朱雀，前玄武，一看就不是一般人家。我想笑，可没敢笑出来，父亲是不识风水的，连引述有关风水的俗语都弄错了。这几句我也是听水庄的风水先生说过，不过人家说的是前朱雀，后玄武。我想父亲真的是太紧张了，他怕自己小时候的悲剧在下一代的身上重演。我顿时有了一些报复的快感，想师傅要是看不上我就好了，最好是出门了，还是远门，一年半年的都回不来。

看见我左摇右晃的二流子步伐，父亲在身后焦急的吼，天杀的，你有点正形好不好！师傅看见了那还了得。

父亲的运气比想象的要好，木庄名声最显赫的唢呐匠今天正好在家。

我未来师傅的面皮很黑，又穿了一件黑袍子，这样就成了一截成色上好的木炭。他从屋子里踱出来的时候燃了一袋旱烟，烟火吱吱的乱炸。我很紧张，怕那点星火把他自己给点燃了。他大约是看出了我的焦虑，就抬起一条腿，架到另一条腿的膝盖上，把鞋底对着天空，将那半锅子剩烟杵灭了。做这样一个难度很大的动作只是为了杵灭一锅烟火，看来我未来的师傅真是一个不简单的人。

焦师傅，我叫游本盛，这是我儿子游天鸣，打鸣的鸣，不是明白的明。父亲弓着腰，踩着碎步向屋檐下的黑脸汉子跑过去，跑的过程中又慌不迭的伸手到口袋里摸香烟，眼睛还一直对着一张黑脸行注目礼。可怜的父亲在六七步路的距离里想干的事情太多了，他又缺乏应有的镇定，这样先是左脚和右脚打了架，接着身体就笔直的向前仆倒，跌了一嘴的泥，香烟也脱手飞了出去，不偏不倚的降落在院子边的一个水坑里。我的心一紧，赶忙过去把父亲扶起来，父亲甩开我扶他的手，说扶我干什么？快去给师傅磕头啊！我没有听父亲的，毕竟我认识父亲的时间比认识师傅的时间要长，于情于理都该照看刚从地上爬起来的水庄汉子。主意打定，我仍然不屈不挠的挽着父亲的手臂，我抬起头，父亲的额头上有新鲜的创口，殷红的血珠正争先恐后的滲出来，我一阵心酸，眼泪就下来了。

师傅摆摆手，说磕头？磕什么头？他为什么要给我磕头？这个头不是谁都能磕的。

父亲哑然，很难堪的从水坑里捡起香烟，抽出一支来，香烟身体暴涨，还湿嗒嗒的落着泪。

这？父亲伸出捏着香烟的手为难地说。

屋檐下的扬了扬手里的烟锅子说，我抽这个。

我、父亲，还有我未来的黑脸师傅，三个人就僵立着，谁都不说话，主要是不知道说什么。还是屋檐下的木炭坦然，不管怎么说这始终是他的地盘，所以他的面目始终都处于一种松弛的状态，他看了看天空，我也看了看天空，他肯定觉得今天是个好天气，我也觉得今天是个好天气。太阳像个刚煎好的鸡蛋，有些耀眼，我未来的师傅就用手做了一个凉棚，看了一会儿太阳，又缓慢地填了一锅烟，把烟点燃后，他终于开口了。

哪个庄子的？他问话的时候既不看我，也不看父亲，但父亲对他的傲慢却欣喜如狂。父亲往前走了两步，说水庄的，是游叔华介绍过来的。父亲把游叔华三个字做了相当夸张的重音处理。游叔华是我的堂伯，同时也是我们水庄的村长。

我听见唢呐匠的鼻子里有一声细微的响动，像鼻腔里爬出来一个毛毛虫。他继续低头吸烟，仿佛没有听见父亲的话。看见游村长的名号没有收到想象中的震撼力，父亲就沮丧了。

多大了？唢呐匠又问。

我的嘴唇动了动，刚想开口，父亲的声音就响箭般的激射过来：十三岁。比我准备说的多出了两岁。怕唢呐匠不相信，父亲还做了补充：这个月十一就十三岁满满的了。

唢呐匠的规矩你是知道的，十三是个坎。唢呐匠说。

知道知道。父亲答。

这娃看起来不像十三的啊。唢呐匠的眼睛很厉害。

这狗东西是个娃娃脸，自十岁过来就这样儿，不见熟。

嗯！唢呐匠点了点头。看见唢呐匠表了态，父亲的眉毛骤然上扬，他跑到屋檐下战战抖抖的问：您老答应了？

哼！还早着呢！

我原本以为做个唢呐匠是件很容易的事情，拜个师，学两段调儿，就算成了，可照眼下的情形来看，道道还真不少呢。

院子里摆了一张桌子，桌子上放了一个盛满水的水瓢，水瓢是个一分为二的大号葫芦。唢呐匠递给我一根一尺来长的芦苇杆，我云里雾里的接过芦苇杆，不知道唢呐匠到底什么用意。

用芦苇杆一口气把水瓢里的水吸干，不准换气。我未来的师傅态度严肃的对我说。

我看了看父亲，父亲对着我一个劲的点头，牙咬得紧紧的，他的鼓励显得格外的艰苦卓绝。

我把芦苇杆伸进水里，又看了看他们两个人，唢呐匠的眼神和父亲形成了鲜明的对比，自然而平静，像我面前的这瓢水。

我提了提气，低头把芦苇杆含住，然后一闭眼，腮帮子一紧，一股清凉顿时排山倒海的涌向喉咙。我睁开眼，看见瓢里的水正急速的消退，开始我还信心满满的，等水消退到一半的时候，气就有些喘不过了，水只剩下三分之一的时候，不光气上不来，连脑袋也开始发晕了，胸口也闷的难受，我像就要死了。

快，快，快，不多了。是父亲的声音，像从天外传来的。

终于，我一屁股坐倒在地，仰着头大口的喘气，我又看见太阳了，是个煎糊的鸡蛋。

等太阳重新变成黄色，我听见父亲在央求唢呐匠。

您老就收下他吧！父亲带着哭腔说。

他气不足，不是做唢呐匠的料子。

他气很足的，真的，平时吼他两个妹妹的声音全水庄都能听见。

唢呐匠笑笑，不说话了。

这时候我看见父亲过来了，他含着眼泪，咬牙切齿的操起桌上的水瓢，劈头盖脸的向我猛砸下来。

你个狗日的，连瓢水都吸不干，你还有啥能耐？水瓢正砸在我脑门上，我听见了骨头炸裂的声音。我高喊一声，仰面倒下，太阳不见了，只有一些纷乱的蛋黄，还打着旋的四处流淌。

怎么样？他叫的声音够大吧？气足吧？父亲的声音怪怪的，阴森潮湿。

我努力睁开眼，又看见了父亲高高扬起的水瓢。

叫啊！大声叫啊！父亲喊。

我不知道父亲为什么要这样。我做不成唢呐匠怎么会令他如此气急败坏。

正当我万分惊惧的时候，我看见了一只手。

那只手牢牢攥住了父亲的手腕。