Píseň pro fénixe (4. kapitola)

4. kapitola

Po dvou měsících a čtyřech dnech přišel do Zemní vísky Lan-jü.

Večer před Lan-jüho příchodem postihla Zemní vísku nevídaná bouřka. Když jsem druhý den časně ráno vstal z postele, uviděl jsem na dvorku klečet chlapce. Byl skrz na skrz promočený a oblečení měl celé zablácené. Vedle něho stál muž, bylo mu něco přes třicet let, i on byl promoklý až na kůži, bez ustání si třel ruce a pohledem sledoval učitele. Můj učitel právě krmil krávu v ohradě, házel jí trsy čerstvé trávy, chodil po dvorku sem a tam, aniž by se na Lan-jüho a jeho otce podíval, jakoby ti dva ani neexistovali. Viděl jsem, jak jsou na rozpacích, a vybavil si situaci, když jsem na dvorek přišel já sám, takže jsem s nimi tak trochu soucítil.

V tu chvíli zvedl Lan-jü hlavu a podíval se mým směrem, nepatrně jsem se na něj pousmál, Lan-jü s tváří celou od bláta se také pousmál, neznatelně a slabě, jako když na hladinu jezera hodíte kamínek ne větší než palec a ona se nepatrně zavlní. O mnoho let později mi Lan-jü řekl, že když tehdy klečel v blátě, měl pocit, že se mu zhroutil celý svět. Byl rozhodnutý, že se vrátí domů, ať s tím otec bude souhlasit či ne, on byl nachystán k návratu, zůstal jen kvůli tomu mému úsměvu.

Učitel svolil, že Lan-jüho přijme, teprve až když Lan-jüho otec těžce dopadl koleny na rozblácenou zem. Učitel v tu chvíli kráčel směrem ke chlévu s náručí čerstvé trávy. Ten zvláštní zvuk mi dodnes zní v uších, viděl jsem, jak otci podklesly nohy, a pak se kaluž před ním rozstříkla na všechny strany, buch, celý dvůr se otřásl. Učitel se ohlédl a zarazil se, pak řekl, vstaňte, můžu ho vyzkoušet, jestli se hodí pro hru na šalmaj, pokud ne, budete si muset děcko odvést.

Lan-jüho zkouška zahrnovala více úkolů než moje. Kromě nasávání vody musel foukat do kuřecího pírka. Učitel vyhodil pírko do vzduchu a Lan-jü ho musel foukáním udržovat nad zemí tak dlouho, co by člověk vykouřil celou dýmku. Dalším úkolem bylo zasažení cíle, s pusou plnou vody se ve vzdálenosti čtyř kroků postavil čelem ke stolu, na němž stále dřevěná destička, kterou měl srazit proudem vody. Dělal jsem si o Lan-jüho starost, já sám jsem ani nebyl sto naráz nasát všechnu vodu z naběračky.

Lan-jü ale bez jakékoli námahy splnil všechny úkoly, to překvapilo nejen mě, ale i učitele. Svůj údiv dobře skrýval, když ale Lan-jü zasáhl dřevěnou destičku na stole, svraštil na okamžik obočí tak, až se mu na čele vyrýsovala úzká a hluboká rýha. Ještě dnes musím uznat, že můj druh v učení Lan-jü měl mnohem větší talent než já.

Lan-jü zůstal a spal se mnou na jedné posteli. Učitel mne s velkou vážností představil Lan-jümu, ty jsi mladší učedník a on je starší učedník, měli byste se k sobě chovat jako vlastní bratři, rozumíte? Lan-jü přikývl, také já jsem přikývl.

Lan-jü se mě večer v posteli zeptal, baví tě hrát na šalmaj? Odpověděl jsem, že nevím, Lan-jü se s údivem otočil, jak je možné, že nevíš? Nejsi už tady přece dva měsíce? Odpověděl jsem, že jsem si ještě ani jednou na šalmaj nezahrál! A co teda děláš? Zeptal se Lan-jü. Piju vodu, piju vodu z řeky. Odpověděl jsem.

Poté, co Lan-jü přišel, tak k děcku, které nasávalo vodu v zátočině u Zemní vísky, přibylo ještě jedno. Lidé ze vsi, kteří procházeli kolem, to nahlas komentovali slovy, že třetí pan Ťiao přibral dalšího učedníka a že do jeho souboru nastoupily čerstvé posily.

V těch dnech, kdy jsme nasávali vodu, byl učitel se svým souborem šalmajistů více než desetkrát hrát. Obešli celý okres Nemající sobě rovna. Já s Lan-jüm jsme tak poznali učedníky ze souboru pana Ťiaa. Služebně nejstarší učedník byl přibližně ve věku mého otce, učitel mě a Lan-jüho vybídl, abychom ho oslovovali „starší bratře“, byli jsme trochu v rozpacích, přeci jen to byl už dospělý muž s plnovousem. Nesměle jsme ho tak oslovili, on nás pohladil po hlavě, pak pohlédl na učitele a zasmál se. Učitel řekl, že když se otrkáme, tak by z nás něco mohlo být. Starší bratr se znovu zasmál, ústa měl doširoka rozevřená a kolem dokola samé vousy, když přiložil šalmaj ke rtům, rákosový plátek i s měděným náustkem v jeho ústech zcela zmizel.

Bylo zvykem, že v předvečer hraní měl soubor pana Ťiaa zkoušku. Na dvůr se postavil stůl, na stole byl hořký čaj a opražené sójové boby, které připravila učitelova žena. Učitel a jeho učedníci se rozesdili po dvorku a nejprve si povídali o všedních věcech. Druhý nejstarší učedník mluvil ze všech nejhlasitěji, jako když hrom burácí. Učitelova žena říkala, že je to učitelův nejlepší žák, má nadání a píli a obzvlášť vyniká v hraní smutečních skladeb, dokáže rozplakat všechny lidi ve smuteční síni. Po chvíli rozprávění si učitel odkašlal, všichni věděli, co to znamená, a už tahali z plátěných váčků svoje šalmaje. Nejdříve si šalmaje naladili, aby se ujistili, že mají správný tón; potom učitel vybral skladbu, pokud měli hrát na nějaké oslavě či veselce, zvolil skladbu ve svižném tempu, jejíž tóny rozeznívaly celý dvůr radostí; pokud měli hrát na pohřbu, zvolil smuteční skladbu v pomalém tempu, jakoby se po zemi rozlívala hustá a lepkavá rýžová kaše. Když došlo na učitele a jeho sólo, měli jsem s Lan-jüm oči plné slz.

Většina lidí v okrese Nemající sobě rovna si zve takzvanou čtyřku, tedy skupinu, sestávající pouze ze čtyř šalmajistů; vytříbenější než čtyřka je pak osma, kromě čtyř šalmajistů je její součástí i bubeník, hráč na rytmická dřívka, hráč na gong a hráč na činely. Osmička působí nejen více okázale, ale když spustí, má to neuvěřitelnou energii. Učitelova žena mi řekla, že když zkouší osmičlenný soubor, přijdou všichni sousedé ze Zemní vísky, shromáždí se na dvorku a bez jediného hlesnutí poslouchají až do posledního tónu, teprve pak se rozejdou. Koneckonců osmičlenný soubor má úplně jinou úroveň a také je jaksepatří drahý, takže obyčejná rodina si ho nemůže dovolit. Lidé ze Zemní vísky mají ale výhodu, při troše štěstí si ho mohou do roka párkrát poslechnout. Zeptal jsem učitelovi ženy, je ještě něco dokonalejšího než osma? Usmála se a řekla, je. A co to je? Zeptal jsem se.

Píseň pro fénixe, odpověděla.

Jak se hraje? Vyzvídal jsem.

Sólo! Řekla s vážným výrazem ve tváři.

Sólo? Kdo ho hraje? Zeptali jsme se s Lan-jüm udiveně.

Večerní vánek čechral učitelově ženě vlasy, ve tváři měla zamyšlený výraz, teprve za hodnou chvíli řekla, váš učitel, samozřejmě.

(© Z čínštiny přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš)
一
4

到土庄两个月零四天，蓝玉来了。

蓝玉来的头天晚上，土庄下了一场罕见的暴雨。第二天一大早我起得床来，看见院子里跪着一个男娃子。他的全身上下都湿透了，衣裤上粘满了黄泥。在他的身边，是一个三十出头的汉子，也披着一身的潮湿，他两个手不停地搓着，眼睛跟着师傅转。这个时候，我的师傅正在牛圈边给牛喂草，他大把大把的把青草扔给圈里的牛，还在院子里过来过去的，就是不看院子里的蓝玉和他的父亲，仿佛院子里的两个人只是虚幻的存在。我看出了蓝玉父子的尴尬，想起自己刚来到这个院子的情景，就有些同情院子里的人。

这个时候，蓝玉抬起了头，向我这边看了一眼，我给了他一个浅浅的微笑，一脸黄泥的蓝玉也笑了，他的笑意很薄很轻，仿佛往湖面上扔了一块拇指大小的石子起来的一层涟漪。好多年后蓝玉还在对我说，他说当时跪在泥水里的他都有了天地崩塌的感觉，他已经打定回家的主意了，不管他的父亲同不同意他都准备回家了，就是因为我的那个微笑，他留了下来。

师傅同意收下蓝玉是在蓝玉的父亲两个膝盖也重重的跌落在泥地里后。当时师傅正抱着一捆青草往牛圈边去。那个异样的声音至今还犹然在耳，我看见蓝玉的父亲两腿一屈，接着他面前的水被砸得稀烂，咚，一个院子都颤抖起来。师傅回过头就僵在那里了，然后他说你起来吧，我可以试试他是不是吹唢呐的料，不行的话，你还得把娃领回去。

和我相比，蓝玉的测试多出了好几项内容。除了吸水，还有吹鸡毛，师傅把一片鸡毛扔到天上，要蓝玉用嘴把鸡毛留在空中，一袋烟的功夫不能掉到地面。还有就是打靶，含上一口水，对着桌上的木牌，在四步外的距离用嘴里的水把木牌射倒。我很为蓝玉担心，因为我连一瓢水也是吸不完的。

蓝玉轻描淡写的就完成了测试，不仅我惊讶，连师傅都有些惊讶了。虽然他把这种惊讶包裹得很严实，当蓝玉把桌上的木牌射倒后，他的两条眉毛很迅速的彼此凑了凑，眉间也多出来一条窄而深的沟壑。我至今都承认，我的师弟蓝玉天分比我要高得多。

蓝玉留下来了，和我住一张床。师傅还郑重的把我介绍给了蓝玉，说这是你师兄，师兄师弟，就要像亲兄弟一样的，懂不懂？蓝玉点了点头，我也点了点头。

晚上蓝玉在床上问我，吹唢呐好玩吗？我说不知道，蓝玉惊讶地翻起来说你怎么会不知道呢？你不是都来两个月了吗？我说我还没吹上一天的唢呐呢！哪你在干啥？蓝玉问。喝水，喝河湾的水。我答。

打蓝玉来后，土庄的河湾边吸水的娃由一个变成了两个。土庄人从河湾过就大声说焦三爷又收徒弟了，焦家唢呐班人强马壮了。

在我们吸水的这段日子里，师傅和他的唢呐班共出了十多趟门。整个无双镇都跑遍了。我和蓝玉还认识了焦家唢呐班的师兄们。我的大师兄年纪和我父亲差不多，师傅让我和蓝玉叫他大师兄，我们都有些不好意思，毕竟他是个满脸胡须的大人。我们怯怯的喊罢，大师兄摸摸我们的脑袋，然后看着师傅笑笑。师傅说磨磨都能出来。大师兄又笑一回，他笑的时候嘴裂得很大，胡子满脸跑，他把唢呐凑到嘴里，唢呐的苇哨和铜围圈就不见了。

接活后出门的前一晚，焦家班照例要吹一场的。院子里摆上一张桌子，桌子上有师娘煮好的苦丁茶和炸好的黄豆。师傅和他的徒弟们散坐在院子里，大家先聊一些家常。聊家常的时候有一个人声音最大，说话像打雷，他是我的二师兄。据师娘讲，二师兄是师傅最满意的徒弟，天分好，也刻苦，特别擅长吹丧调，能在灵堂把一屋子人吹得流眼抹泪。聊一阵子天，师傅就咳嗽两声，众人会意，各自从布袋子里抽出唢呐，第一步是调音，看看唢呐音调对不对；然后师傅起调，如果接的是红事，就吹喜调，喜调节奏快，轻飘飘的在院子里奔跑；如果接的是白事，就吹丧调，丧调慢，仿佛泼洒在地上的黏稠的米汤，等到师傅独奏的那一段，我和蓝玉眼窝子都有了一窝水。

无双镇大部分人家接唢呐都是四台，所谓四台，就是只有四个唢呐手合奏；比四台讲究的是八台，八台除了四个唢呐手，还有一个鼓手，一个钵手，一个锣手，一个钞手。八台不仅场面大，奏起来也气势非凡。师娘告诉我，如果练的是八台，土庄的人都会来，聚在院子里，屏声静气的听完才散去。毕竟八台一是难度大，二是价钱高，一般人家是请不起的，土庄人近水楼台，运气好的话一年能听上一两回。我又问师娘，有比八台更厉害的吗？师娘笑笑，说有，我问：是什么？

百鸟朝凤，师娘答。

怎么个吹法？我问。

独奏！师娘说这话的时候神情肃穆。

独奏？谁独奏？我和蓝玉惊讶的问。

夜风撩着师娘的头发，她的表情像一本历史书，好久她才说，当然是你们师傅。