Lao Ma | Mateřská v Číně (18. díl)

Třetí den třetího lunárního měsíce se v autonomní oblasti Guangxi (vysl. Kuang-si) slaví svátek Třetího třetí. Letos připadl tento den na osmnáctého dubna gregoriánského kalendáře. Svátek lidových písní, jak se také tomuto svátku říká, je pro lidi z národnostní menšiny Zhuang (vysl. Čuang) jeden z nejdůležitějších svátků z celého roku. Proč právě lidových písní? Protože zpěv je od nepaměti vášní všech Zhuangů.

Ve středu, tj. 18. dubna, mi zavolala čínská kamarádka, která pochází z výše zmiňované autonomní oblasti, abych přišla k ní domů, že právě připravují nějaké sváteční dobrůtky. Hned jsem souhlasila, protože taková nabídka se jen tak neodmítá.

Když jsem k ní přišla, sváteční přípravy už byly v plném proudu. Z kuchyně se ozýval sykot Papinova hrnce, v obývacím pokoji ležely na stole dvě veliké mísy s připravenými surovinami. Kamarádka mi vysvětlovala: „V autonomní oblasti Guangxi, odkud pochází celá naše rodina, se dnes slaví Svátek lidových písní, říká se mu též Třetího třetí. V Guangxi se v těchto dnech nepracuje, děti mají prázdniny a všichni oslavují. Ulice jsou plné lidí, zpívá se a tančí, zkrátka všude je živo a veselo.“ V Kantonu se tento svátek neslaví, kamarádka se tedy alespoň sešla se svojí sestrou, aby ho symbolicky oslavily a (především) aby připravily sváteční speciality – čtyřbarevnou lepivou rýži a pelyňkové bochánky aibaba (vysl. aj-pa-pa).

[rev_slider alias=“materska_18″]

Čtyřbarevnou lepivou rýži už měly holky hotovou, v papiňáku se právě napařovala poslední porce. Kamarádka mi ukazovala plané rostliny, které použila na obarvení rýže. Některé dodaly rýži fialovou barvu, jiné zase žlutou. Bohužel neznala jejich jména ve standardní čínštině, uměla je pojmenovat pouze v zhuangském dialektu, který (zatím) neovládám. 🙂

Rýže už byla hotova, pustily jsme se tedy do přípravy těsta na pelyňkové bochánky. Mouka z lepivé rýže, červený třtinový cukr, voda, trocha oleje a v neposlední řada nejdůležitější přísada – uvařené stonky a listy pelyňku (artemisia argyi), který zbarví těsto do sytě zelena a dodá bochánkům specifickou lehce bylinnou chuť. Kamarádka mi dále vysvětlovala: „Pelyněk se v tradiční čínské medicíně používá při léčbě ženských nemocí a také při snižování horkosti v těle, která se může projevit např. zánětem v krku. Takže tyhle bochánky jsou vlastně takovým lékem, zejména pro ženy a dívky.“ Když jsme uhnětly těsto, daly jsme se do plnění. Bochánky se mohou plnit různými surovinami, slanými i sladkými, např. masem, fazolemi, ořechy nebo třeba různými semínky. Holky už měly náplň připravenou, mají rády sladké, a proto zvolily směs rozemletých arašídů, bílého a černého sezamu a červeného třtinového cukru. Navíc přesně takovéto bochánky připravovala jejich maminka, když byly malé.

Plnění bochánků nám šlo krásně od ruky – stačilo utrhnout kus zeleného těsta, vytvarovat na prst silnou placku velikosti dlaně, doprostřed dát lžíci sladké směsi, a to celé pečlivě zabalit. Někdy se tato pochoutka také tvaruje do placiček, které se napařují na bambusových či pomelových listech. Listy jsme však neměly, navíc nám chyběl i velký napařovák, na nějž bychom placičky pěkně jednu vedle druhé vyskládaly. Kamarádka měla doma pouze malý napařováček, s nímž jsme si musely vystačit. Během balení se sestry rozpovídaly o tom, jak slavily tento svátek, když ještě žily v Guangxi. „Zpívaly jsem společně s lidmi venku, v řadě proti sobě stáli kluci a holky. Zpívaly jsme často písně s milostnou tematikou a nezřídka se stávalo, že se během zpívání do sebe nějaká dvojice zahleděla.“ Bohužel jsem při společném balení úplně zapomněla na to, aby mi holky nějakou tu píseň zazpívaly. Ani jsem se nenadála a bylo téměř hotovo. Bochánky jsme ještě daly do igelitových pytlíků, aby se zamezilo vzájemnému slepení při napařování, a přibližně po patnácti minutách se mohly podávat na stůl. Vynikající!

Ještě, že se v Číně často slaví nějaký ten svátek. Zanedlouho tu budou Svátky dračích člunů a to znamená, že se budou připravovat trojhránky z lepivé rýže. Mňam, už se těším!