Píseň pro fénixe (6. kapitola)

6. kapitola

Teprve až když jsem se vrátil do Zemní vísky, dozvěděl jsem se, že se Lan-jümu v ohybu řeky už podařilo nasát vodu.

Lan-jü se mě hned vzrušeně vyptával, jak dlouho jsem nasával rákosovým stvolem já. Spočítal jsem to na prstech a řekl, že mi to trvalo víc jak jeden a půl měsíce. Mě na to stačilo deset dnů. Prohlásil Lan-jü pyšně. Byl jsem z toho trochu sklíčený. Učitel a všichni ostatní přece říkají, že jsi nadanější. Odpověděl jsem. Lan-jü mě poplácal po rameni. Ty taky nejsi špatný.

Já jsem ale pochopil, že opravdu nemám talent.

Poté, co Lan-jü nasál vodu, začal se mnou pracovat na poli, jenže už po pár dnech se to změnilo.

Jasně si pamatuji, že ten den byla hustá mlha, přivalila se jako povodeň a Zemní víska se v ní úplně ztratila. Ještě jsem ani nevstal z postele a už jsem uslyšel Lan-jüho pronikavý hlas, obrátil jsem se na druhý bok, abych si ještě chvilku pospal. Lan-jü vždycky vstával dřív než já, dokonce vstával dřív než učitel a jeho žena. Učitel ho za to chválil. Po pravdě řečeno, chtěl jsem také vstávat tak brzo jako on a dostat od učitele pochvalu, ale prostě mi to nešlo, i když jsem se přemohl a vyškrábal se z postele, byl jsem jako v mrákotách a pěknou chvíli se se mnou všechno točilo. Nakonec jsem prostě nevstával a ani jsem už nestál o žádnou pochvalu, stačilo mi, že jsem se mohl krapet dospat a sbohem.

Vstávej, rychle vsávej, Zemní víska zmizela!  Přiběhl Lan-jü a třásl mnou.

Ále! Zamručel jsem a nevšímal si ho.

Tchien-mingu, Zemní víska je pryč! Jednoduše ze mě stáhl přikrývku.

Co naplat, musel jsem vstát. Až když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že Zemní víska opravdu zmizela.

Tohle byla ta největší mlha, kterou jsem kdy viděl, pohltila všechno kolem, dokonce i Lan-jü, který stál přede mnou, zmizel. Všude bílo, ta bílá mlha se zrovna dala ždímat, tolik v ní bylo vlhkosti. Nikdy jsem neviděl takovou mlhu, špatně se v ní i dýchalo. Přistoupil jsem k Lan-jümu, zrovna se ze všech sil snažil rukama polapit bělostné chuchvalce vznášející se ve vzduchu, připomínal obrovského pavouka, který se chytil do vlastní sítě.

Vy dva, pojďte sem. Zavolal na nás učitel z domu.

Otočili jsme se a šli dovnitř. Dnes je velká mlha a na pole se jít nemůže, zrovna se to ale hodí, protože tady pro vás něco mám. Oznámil učitel.

Učitel zpod postele vytáhl zrezivělý plechový kufr a otevřel ho. Přistoupili jsme s Lan-jüm blíž, abychom se do něj podívali, v místnosti bylo ale málo světla, takže jsme toho mnoho neviděli, každopádně uvnitř byly jen šalmaje, velké, malé, dlouhé, krátké, prostě samé šalmaje. Učitel se sklonil a dlouho prohlížel nástroje v kufru, vybíral a srovnával, nakonec vytáhl jednu kratší šalmaj a přiložil ji ke rtům, vyšel z ní táhlý tón – túút. Učitel se narovnal a podal šalmaj Lan-jümu, který stál vedle mě. Odteď už nebudeš pracovat na poli, soustřeď se pouze na hru na šalmaj, nejdřív ji rozezvuč, pak tě naučím základní tóny.

Těžko bych popsal, jak Lan-jü v tu chvíli vypadal. Když uchopil šalmaj, zšeřelou místnost náhle prozářily dva paprsky, které vyšlehly z Lan-jüho očí. Všiml jsem si, jak se jeho ruce, v nichž svíral šalmaj, maličko chvějí. Přitiskl šalmaj neobratně ke rtům, nadmul tváře a zatroubil, ozvalo se tlumené zamečení, znovu zatroubil a šalmaj opět zamečela.

Myslel jsem si, že učitel teď vybere jednu šalmaj pro mě, možná bude dlouhá, delší než ta Lan-jüho. Upřeně jsem pozoroval učitelovy ruce, přál jsem si, aby uchopil dlouhou šalmaj a už ji nepustil. Potom ji přiloží ke rtům, vyzkouší ji, a nakonec mi ji předá. Nebudu tak nedočkavý jako Lan-jü, abych se hned snažil blýsknout nějakým ubohým zamečením, vyhledám si místečko bez lidí, kde budu potajmu zkoušet hrát.

Učitel vytahoval šalmaje dál, vyndal jednu, nejdříve na ni zahrál, pak ji přeleštil vyhrnutým lemem rukávu a vrátil zpět, následně vybral další, zkusmo na ni zahrál a stejně jako předtím ji položil nazpátek. Měl jsem oči navrch hlavy, stále jsem doufal, že ta další už bude moje. Když jsem ze začátku viděl ty krátké, bál jsem se, že jednu z nich dostanu, chtěl jsem totiž mít delší šalmaj než Lan-jü. Jenže s tím, jak v kufru ubývalo šalmají, které učitel ještě nevyzkoušel, mě začala svírat úzkost a já si říkal, že i ta krátká by byla dobrá, klidně bych se spokojil i s šalmají krátkou jako palec. 

Prásk! Učitel zabouchl svůj kufr.

Na šalmaj jsem si ani nepísknul. Večer jsem Lan-jümu pověděl, že se chci vrátit domů. A copak jsi tam teď nebyl? Zeptal se Lan-jü. Nechci se už učit hrát na šalmaj. Teď už vím, že mě učitel nemá rád. Odpověděl jsem.

Zemní víska nevypadala v létě tak hezky jako Vodní víska, na podzim ale měla své kouzlo. Kopce v okolí Zemní vísky byly sice menší, zato na nich rostlo mnoho různých stromů. V létě bylo vše pěkně zelené, stálezelené borovice se tam mísily s opadavými javory, když ale nastal podzim, javory zčervenaly jako líce opilce. Kopce zbarvené tu do červené a tu zase do zelené se táhly do dáli a připomínaly jakési pestrobarevné tečky. Šel jsem po těch tečkách s rancem na zádech dál a dál, šel jsem a brečel, zmocnil se mě obrovský smutek, od mého příchodu do Zemní vísky se nic nezměnilo, na šalmaj jsem nehrál, místo toho jsem u Ťiaů sloužil jako čeledín. Pomyslel jsem si, že se vracím domů, aniž bych si na šalmaj vůbec sáhl, lidé ve Vodní vísce se mi určitě budou smát. Nejvíc jsem si ale dělal starosti o otce. Nebál jsem se, že mě seřeže za to, že se takhle vracím, bál jsem se, že ho ze mě trefí šlak.

Odešel jsem potají, chtěl jsem odejít už od toho dne, co se Zemní víska ztratila v mlze. Večer před odchodem si Lan-jü vlezl ke mně do postele a hrál chvíli na šalmaj. Přitom mě úkosem pozoroval, v očích se mu při tom zračila spokojenost. Věděl jsem, že se přede mnou vytahuje, necítil jsem však k němu žádnou zášť, kdybych byl na jeho místě, naparoval bych se také. Lan-jü měl velkou hlavu, byl tedy chytrý, smuteční melodie, které ho učitel naučil, už dokázal hrát tak, že mi dojetím vlhly oči. V nejlepší části skladby často přestával hrát, aby mi vysvětlil, že tohle je klouzavý přechod od tónu k tónu a že takhle se hrají dlouhé a vysoké tóny. Každý den jsem chodil s paní učitelovou na pole, Lan-jü se usadil poblíž místa, kde jsem pracoval, jako opice se vyšplhal na kupku sena a pustil se do vytrubování. Když jsme se vraceli domů, byl jsem tak unavený, že jsem mohl sotva chodit, Lan-jü ale vesele poskakoval kolem, byl svěží jako tráva, kterou právě svlažila ranní rosa.

Odešel jsem, aniž by o tom někdo věděl. Když jsem odcházel, Lan-jü v posteli stále objímal svou šalmaj a při tom cosi mluvil ze spaní. Původně jsem se s ním chtěl rozloučit, bál jsem se ale, že ztropí povyk a vzbudí učitele a jeho ženu. Teprve když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že se ještě ani nerozbřesklo, všude kolem panovala tma, z které na člověka padala tíseň.  Došátral jsem na zápraží, posadil jsem se a přemýšlel o dnech, které jsem prožil v Zemní vísce, o učiteli a jeho ženě. Paní učitelová je dobrý člověk, jako vlastní matka, na poli po mě nechce příliš práce a u stolu mi vždy přidává jídlo. Ten, kdo mi nebude vůbec chybět, je učitel, dokonce jsem si ho přejmenoval na Černej Uhel, tahle přezdívka se pěkně hodí k jeho barvě kůže. Není v něm ani kousek dobroty, celé dny se tváří kysele a nic neřekne, ani na šalmaj mě nenechá hrát. Jak jsem o tom všem přemýšlel, zaplavila mě směsice pocitů, sevřelo se mi hrdlo a já se tiše rozbrečel. Brečel jsem až do rozednění, i na cestu už bylo vidět, teprve pak jsem se zvedl a vyrazil domů. Když jsem ušel kus cesty, otočil jsem se a podíval zpět, znovu jsem se rozbrečel.

Konečně nastal čas opustit Zemní vísku, v tomhle životě se šalmajistou už asi nestanu. Vzpomněl jsem si, jak jsem posledně doma oznámil rodičům, že se určitě naučím Píseň pro fénixe a že až se vrátím, tak jim skladbu zahraji. Ale za současné situace nemůže být o Písni pro fénixe ani řeč, vždyť jsem se nenaučil ani obyčejnou smuteční melodii. Toho, koho asi zklamu nejvíc, bude Jou Pen-šeng z Vodní vísky, který si vzal do hlavy, že se jeho syn naučí hrát na šalmaj. Jenže jeho syn neměl během téměř půlročního učení ani jednou příležitost si na šalmaj zamečet. Až se tohle dozví lidé z Vodní vísky, cožpak se nebudou smíchy popadat za břicho? Padl na mě smutek, od návratu domů mě to ale neodradilo, koneckonců jednou se stejně musím vrátit s nepořízenou, líp dřív než později, aspoň doma ještě s něčím vypomůžu.

Tak jsem opět uviděl Vodní vísku, ležela na obzoru klidná jako spící dítě. Ještě jedna zákruta a budu na kraji vesnice. Šel jsem po úzké pěšině klesající z kopce, její zákruty vypadaly, jako kdyby kdosi po svahu rozházel kuřecí střívka. Cestu po obou stranách lemovaly hlohy, svoje větve jednu přes druhou natahovaly do cesty, takže pěšinku, která sama o sobě byla dost úzká, už nebylo skoro vidět.

Když jsem zašel za ohyb, uslyšel jsem dole pod cestou nějaké hlasy. Postavil jsem se na špičky a uviděl strýčka Starého Čuanga, jak dává pokyny skupince lidí, kteří pěchovali došky na střeše jeho nového domu. Byl mezi nimi i můj otec, Jou Pen-šeng z Vodní vísky. Nenápadně jsem zalezl pod hloh, abych se ukryl v jeho větvoví.

Ukázal se Tchien-ming poslední dobou doma? Zeptal se strýček otce.

Kdepak, hraje pořád na šalmaj! Už umí spoustu písniček. Zahalekal otec v odpověď.

Nikdy bych si nepomyslel, že to děcko bude mít talent na hru na šalmaj! Poznamenal Starý Čuang.

Tchien-ming je šikovnější než já, ten můj kluk toho sice obyčejně moc nenamluví, na to ale nedejte, když se do něčeho pustí, dělá to naplno. Dokonce když se před časem vrátil domů, nedal jinak, než že nám musí říct, že bude hrát Píseň pro fénixe! Vysvětloval otec.

Strýc se zasmál, věděl, že se otec chvástá, a zvolal: Píseň pro fénixe! Píseň pro fénixe! Neslyšel jsem ji už spoustu let, naposledy to bylo před víc jak deseti lety, hrál ji třetí pan Ťiao, když umřel učitel Siao z Ohnivé vísky. Ještě dnes si moc dobře pamatuju na to, jak učitelovi příbuzní a jeho žáci klečeli v jednom velkém houfu na dvoře, třetí pan Ťiao seděl ve velkém dřevěném křesle před rakví a soustředěně, ale přitom lehce a uvolněně, hrál na šalmaj, panečku, to vám bylo šťěbetání! Jako kdyby to zpívali živí ptáčci!   

Až se ji Tchien-ming naučí, řeknu mu, aby vám ji zahrál. Sliboval otec.

To bude velká čest pro naši Vodní vísku, i pro tebe to bude velká pocta, jenom se bojím toho, jestli bude mít Tchien-ming to štěstí se ji naučit, tahle skladba se v každé generaci učedníků předává pouze jedinému hráči. Zapochyboval Starý Čuang.

Klidně si o něm pochybujte, já svýmu klukovi věřím! Prohlásil otec.

Protáhl jsem se jako had z křoví ven, už jsem se nechtěl vrátit domů, chtěl jsem hrát na šalmaj, chtěl jsem hrát na šalmaj jako nikdy předtím.

Vystoupal jsem po stejné cestě na vrchol kopce a podíval se zpět na Vodní vísku. Z komínů stoupaly k nebi obláčky kouře, Vodní víska se probudila.

Když jsem se vrátil do Zemní vísky, učitel právě na dvoře brousil nůž. Poté, co uviděl, jak stojím sklíčeně u zdi domu, nařídil mi: Paní už šla na pole, běž za ní!

(© Z čínštiny přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš)
一

6

回到土庄我才知道，蓝玉已经把河湾里的水吸上来了。

一回来蓝玉就兴冲冲的问我用长芦苇吸上河湾的水用了多久，我掰着指头数了数说一个半月多一点吧。我用了十天。蓝玉骄傲的说。我心里就有些神伤了，说师傅都说了的，你的天分比我好。蓝玉就拍拍我的肩膀，说你也很好的。

但是我发现我真的不好。

蓝玉吸上水后本来也和我下地的，可下地才几天，事情就发生了变化。

我清楚地记得那天有好大好大的雾，气势汹汹的，整个土庄都不见了。我还没起床，就听见蓝玉的尖叫声，我翻了个身，想多睡一阵子。蓝玉总是起的比我早，甚至比师傅师娘还早，为此他还得到了师傅的夸奖。说实话，我也想像他那样起得早的，我也想得到师傅的夸奖的，可我就是起不来，硬着头皮爬起来也是昏昏沉沉的，好一阵子满世界都在乱转。到后来我索性不起来了，夸奖也不想要了，只要让我多睡一会儿就阿弥陀佛了。

起来，快起来，土庄不见了。蓝玉跑进来摇我。

嗯！我咕哝一声，没理会他。

天鸣，土庄没有了。他干脆把我的被窝抱走了。

无奈，我只好起来，走到屋外我才发现土庄真的不见了。

那是我一生中见到的最大的雾，天地都给吃掉了，连站在我面前的蓝玉也消失了。一眼的白，那白还泛着湿。我没有见过有这样气势的大雾，呼吸都不顺畅了。我凑近蓝玉，他正用两只手拼命的捞悬在空中的白，像一只巨大的蜘蛛，被自己拉出来的丝给网住了。

你们两个进来。师傅在里屋喊。

我和蓝玉折进屋，师傅说今天雾大下不了地了，正好我有事情要交代。

师傅从床下拉出一个锈迹斑斑的铁皮箱子，他打开箱子，我和蓝玉都凑过去看，屋子里光线不好，只能看过大概，反正里面都是唢呐，大大小小，长长短短的唢呐。师傅弯下腰不停的翻检着箱子里面的家什，挑啊拣啊，终于，他抽出了一支略短一些的唢呐，把唢呐放进嘴里，唢呐就发出长长的一声――呜。师傅直起腰来，把唢呐递给我身边的蓝玉，说从今天开始你就不用下地了，专心吹唢呐吧，先把它吹响，我就教你基本的调儿。

蓝玉当时的样子我都没法子形容，接过唢呐的那一刻，昏暗的屋子里竟然划过两道亮光，那是蓝玉眼睛里出来的。我看见蓝玉握着唢呐的手在轻轻的抖动，然后他笨拙地把唢呐塞进嘴里，腮帮子一鼓，唢呐就放出来一个闷屁，又一鼓，又出来一个闷屁。

我想师傅接下来该给我派发唢呐了，说不定是支长的呢，比蓝玉的长。我就定定得盯着师傅的手，希望他能抓住一支长的唢呐不放，再放到嘴里试一试，然后递给我。但我是不会像蓝玉那样没有一点定力，当场就放几个闷屁显摆，我会找个没人的地头悄悄放。

师傅是拿出了唢呐，拿出来还不止一支，拿一支出来，他先是吹吹，然后卷起袖口拭擦一番，又放回去，又捡起一支吹拭一番，照例又放回去。我眼珠子都瞪直了，总是希望下一支就是我的，开始看见短的还害怕，怕他递给我，我想要一支比蓝玉长的。可随着箱子里翻剩下的唢呐越来越少，我的心就开始绷紧了，想短的也成，就是拇指长短的我也收。

 “砰”的一声，师傅合上了他的箱子。

我没有吹上唢呐。晚上我对蓝玉说我要回家了。蓝玉说你不是刚回过家吗？我说我不想学吹唢呐了。我现在才知道，师傅其实是看不上我的。

土庄的夏天是没有水庄的好看，可土庄的秋天却老有味儿了。土庄的山是小了些，可山上都有树，种类也繁多，常青的松和落叶的枫抱在一起，夏天还是整齐的绿，到秋天枫树就醉了。就这样，一个一个红绿间杂的山丘一排儿的往远方去了，像一排生动的省略号。我背着行李顺着省略号一直走，边走边哭，我悲伤极了，来土庄都这样老长的日子了，我就是吹不上唢呐，却成了焦家的长工。又想我连唢呐都没有摸过就回到水庄，水庄人肯定要笑我了。还有，我最担心的还是父亲，我这样回去倒不是怕他揍我，我是怕他会活活气死。

我是偷偷走的，从土庄不见了的那天起，我就想走了。昨天晚上，我的师弟蓝玉又爬到我的床上吹了一回唢呐，他吹的时候还拿眼睛瞟着我，眼角得意的往上翘。我知道他是在我面前显摆，可我不恨他，因为要换着我我也是想显摆的。蓝玉的脑袋很大，所以他很聪明，他现在都能把师傅教给他的丧调吹得我眼窝子发潮了。吹到精彩的地方他还会停下来给我讲，这是滑音，这是长调。每天我和师娘下地，他就爬到我干活的地头，猴样的窜上草垛子，呜呜啦啦的就吹开了。回家的路上，我一身的疲惫，连走路都摇晃着，蓝玉却活蹦乱跳，像早晨刚刚抽上露水的青草儿样鲜活。

我走了，谁都不知道我走了。我走的时候蓝玉还抱着他的唢呐在床上说梦话呢。本来我想跟他道个别的，可我又怕他大呼小叫的惊动了师傅师娘。出门我才发现天还没亮，四处都是让人心悸的黑。我摸索着在屋檐下坐下来，坐下来就想在土庄的这些日子，想师傅和师娘。师娘是个好人，像母亲，在地里还不让我多干活，吃饭老往我碗里夹菜。我最不留恋的就是师傅，我还偷偷给他起了外号，叫焦黑炭。焦黑炭没有一点好，整天绷着脸不说，还不让我吹唢呐。想了好多，我的心里五味杂陈，喉咙一硬，就悄悄呜呜的哭起来，一直哭到天色微明，回家的路也能见着了，我才站起来离开，走出一段回头看了看，眼泪又下来了。

终于要离开土庄了，我这辈子怕是当不上唢呐匠了。想起上次回家时给父亲和母亲表的态，说一定学会那首百鸟朝凤回家吹给他们听。但是眼下的情形别说百鸟朝凤了，就是一段稀松的丧调都没有学会。我觉得我最对不起的人就是水庄的游本盛了，他一心一意的送他的儿子学唢呐，可他的儿子学了差不多半年，连用唢呐放两个闷屁的机会都没有，这让水庄人知道了还不笑掉大牙？又伤心了一回，却没有让我放弃回家的念头，反正迟早都是要一无所成的回家的，晚回不如早回，早回还能给家里帮把手。

又看见了水庄，横在天地间，安静得像熟睡的孩子。再拐一个弯，就到我们水庄的地界了。我走的是下坡路，路细而窄，弯弯拐拐，像截扔在山坡上的鸡肠子。路两边有一溜的火棘树，那些枝枝蔓蔓都不安分的往路上凑，这样本就狭窄的小路都快看不见了。

拐过弯，我听见路坎下有说话的声音。踮起脚，我看见老庄叔正领着一群人在他的新房上夯草。干活的人里还有我的父亲，水庄的游本盛。我悄悄的从火棘树下钻过去，把身子隐在草丛里。

天鸣最近没回家？老庄叔问父亲。

吹着呢！好多调调都会了。父亲声音很大。

以前我还没看出天鸣这娃是吹唢呐的料呢！老庄叔又说。

天鸣可比我强，我这娃不要平时看他不吭不响的，做起事情来可一点不含糊。父亲说，前久回来还气粗的给我和他老娘表态，要吹百鸟朝凤呢！

老庄叔就笑一回，他知道父亲是吹牛。就说，百鸟朝凤！百鸟朝凤！我都好多年没听过了，上一次听还是十多年前，火庄的肖大老师去世，焦三爷给吹过一次，那场面，至今还记得，大老师的亲戚学生在院子里跪了黑压压一片，焦三爷坐在棺材前的太师椅上，气定神闲的吹了一场，那个鸟叫声哟！活灵活现的。

等天鸣学回来了，我让他吹给你们听。父亲许愿。

那样我们水庄就长脸了，本盛也长脸了，我就是担心，天鸣有没有那个福气，这百鸟朝凤一代弟子就传一个人呢。老庄叔说。

你们可以不相信天鸣，我是相信我的娃的。父亲说。

我蛇样的从草丛里梭出来，我不想回家了，我想吹唢呐，从来没有像此刻这样想吹唢呐。

我顺着原路爬到山顶，回头看了看水庄。远处近处有袅袅的炊烟，水庄醒过来了。

回到土庄师傅正在院子里磨刀。看见我失魂落魄的站在院子边的土墙下，师傅说：你师娘到地里去了，你也去吧！