Lao Ma

8. kapitola

Přišlo jaro.

Jaro na venkově je nerozlučně spjato s různými obřady. Tak například u nás v okrese slavíme s příchodem jara Svátek ducha obilí. V předvečer setí obilí si v každé vesnici nachystají obětiny, staří i mladí jdou na největší pole své vesnice a tam obětují obilnému duchu; uplyne sotva několik dní a už je tu vítání bůžka domácího krbu, mezi obětinami nesmí chybět prasečí hlava ani jáhlový nákyp. Staří lidé říkají, že na nebesích jáhlový nákyp nemají, tady na zemi je to ta jediná věc, kterou mu lidé mohou nabídnout, aby ho pozdrželi u sebe doma; když je o něj postaráno, slaví se svátek Sušení květin, během kterého se uctívá bůh slunce a bohyně květin, jde tu hned o dvě božstva, na obětinách se pochopitelně nemůže šetřit – med, rýže, květy sušených chryzantém a taky kulaťoučké kukuřičné koláčky. Dříve než se slunce vyhoupne nad obzor, vesničané obětiny rozloží směrem k místu, odkud má slunce vyjít. Když první paprsky zbarví obzor do červena, začnou se všichni spořádaně klanět, během modlení nešetří lichotivými slovy, nepřejí si ale mnoho, rolníkům stačí dobrá úroda.

Sotva skončil svátek Sušení květin, Zemní víska znovu ožila. Lidé jako jeden včelí roj pospíchali na dvůr třetího pana Ťiaa, někteří si s sebou nesli židle, jiní stoličky. Když cestou někoho potkali, volali: „U třetího pana Ťiaa se koná obřad předávání písně, chystá se jmenovat svého nástupce!“ Sotva to kolemjdoucí uslyšeli, tvář se jim rozzářila vzrušením a okamžitě se přidali k zástupu. Společně s ostatními pospíchali k třetímu panu Ťiaovi.

Na tenhle velký den čekali lidé ze Zemní vísky už velmi dlouho.

Soubor šalmajistů v našem okrese má jediného vedoucího. Když na jeho místo nastupuje nový, neobejde se to bez obřadu. Onomu obřadu se říká „předávání písně“. Nepředává se nic menšího než Píseň pro fénixe, skladba, kterou v našem okresu slyšelo jen pár šťastlivců. Učedník, který se píseň naučí, si může otevřít vlastní školu, přijímat žáky a vyučovat hře na šalmaj, navíc se od tohoto okamžiku bude soubor jmenovat podle něj, např. je-li za vedoucího vybrán Čang, jeho soubor se bude jmenovat soubor pana Čanga, podobně bude-li vybrán Wang, jeho soubor se bude jmenovat soubor pana Wanga. Zkrátka nejde tu jenom o schopnost zahrát Píseň pro fénixe, ale také o pověst, ta píseň je tím, co dosvědčuje charakter a mistrovství prvního mezi šalmajisty. Všechny vesnice v našem okrese si pokládají za velkou čest, když se vedoucím souboru stane někdo právě z jejich vsi.

To, co na tom obřadu přitahovalo lidi nejvíc, nebyla jeho ojedinělost, ale tajemno, které jej obestíralo. Před obřadem nikdo netušil, kdo se stane novým mistrem. Všichni učedníci ze souboru pana Ťiaa se chtěli obřadu zúčastnit, dokonce se přišli podívat i jejich příbuzní z široka daleka, kdokoliv ze souboru se totiž mohl stát prvním mezi šalmajisty.

Lidí přišlo tolik, že se ani nevešli na dvorek před učitelovým stavením, někteří si proto vylezli na okolní stromy, které jako by byly hustě obsypané bájnými hruštičkami ve tvaru lidí. Seděl jsem se svými spolužáky uprostřed dvorku, po obou stranách seděli naši příbuzní, mezi nimi byli i moji rodiče a moje dvě mladší sestřičky; Lan-jü seděl vedle mě, jeho rodina přišla ještě o něco dřív než ta moje. V jejich tvářích se zračilo vzrušené očekávání, které nebyli s to potlačit.

Na zápraží stál stůl osmi nesmrtelných, čtvercový stůl pro osm osob, pod kterým leželo čerstvě poražené prase. V tuhle chvíli bylo obětinou, po skončení obřadu z něj bude hostina pro všechny obyvatele Zemní vísky. Před prasetem ležela mísa, ve které hořely obětní peníze. Učitel seděl za stolem. Zadumaně pokuřoval vybraný tabák, z důkladně usušených listů se linul hustý dým. Zakrátko učitelova tvář zmizela, kouř z velké části zahalil i jeho postavu, vypadal jako nějaký nesmrtelný plující v oblacích, při pohledu na něj se mi v hlavě začaly rojit fantaskní představy.

Teprve za hodnou chvíli učitel vstal, nenuceně uhasil svoji dýmku, nataženýma rukama pokynul davu, aby se utišil. Všechen mumraj vmžiku ustal. Učitel si odplivl a začal mluvit.

 „Už mi to nefouká jako kdysi, tady v těch zapomenutých kopcích ale nemůžeme zůstat bez šalmaje, celé dny dřeme, jsme utahaní jako psi, tóny šalmaje nás ale dokážou vždycky vzpružit. Zkrátka a dobře, v našem kraji nemůžeme přerušit tradici hry na šalmaj. Dlouho jsem přemýšlel o svém nástupci, je na čase vybrat někoho, kdo bude pokračovat v naší tradici!“ Učitel si odkašlal a na chvilku se odmlčel, lidé začali opět hlučet. V tu chvíli jsem úkosem pohlédl na Lan-jüho a viděl jsem, že i on pokradmu sleduje mě, v koutcích úst mu hrál lehký úsměv. Jakmile se naše oči setkaly, zrudl jsem, jako kdyby odhalil nějaké tajemství mého nitra. Lan-jü nezrudl, jen zdvihl hlavu o něco výš, vypadal jako kohout, který právě vyhrál zápas. Zdvihla se ve mně nevole, pomyslel jsem si, však se ještě uvidí, kdo se bude smát naposled. Pak mě ale napadlo, že nejvhodnějším adeptem z našeho souboru je Lan-jü, je bystrý, nadaný a pilný. Koneckonců jestli to bude on, nebudu se vůbec divit. Říkal jsem si, jak to ti moji spolužáci mají vlastně těžké, proč učitel nepředá tu píseň všem? Takhle by to bylo spravedlivé, všichni by si přišli na své, každý z nich by mohl hrát Píseň pro fénixe, měli bychom soubor pana Ťiaa, soubor pana Lana, soubor pana Joua, to by bylo teprve veselo!

Učitel znovu promluvil: „Za posledních několik let jsem měl mnoho učedníků, učil jsem mladší i starší, všichni se něčemu naučili, hrají dobře a šalmajistům nedělají ostudu.“ Po chvilce odmlky pokračoval: „Když se to vezme kolem a kolem, hraní na šalmaj je řemeslo jako každé jiné. A řemeslo, to se musí předávat, je třeba zodpovědně vybrat toho, kdo v tom bude pokračovat dál. Ten, koho dneska vyberu, nemusí umět hrát na šalmaj kdovíjak pěkně, musí ale hrát celým svým srdcem, musí to být někdo, komu pronikly tóny šalmaje až do morku kostí, někdo, kdo bude naše řemeslo předávat za každých okolností, byť by ho to třeba mělo stát i život.“ Učitel si znovu odkašlal a pokynul hlavou ke své ženě, která stála opodál, ta mu donesla povlak ušitý z černého hedvábí. Učitel od ní povlak převzal a opatrně z něj vytáhl šalmaj. Něco mi říkalo, že tenhle nástroj už něco pamatuje, měděný roztrub se sice zářivě blyštěl, plech byl ale tenký jako křídlo cikády. Tělo šalmaje bylo ze dřeva staré pavlovnie; těla šalmají se obvykle dělají ze dřeva ramínu, jen ty nejlepší bývají vyrobené z pavlovnie. Už jenom to, že ta šalmaj byla ze dřeva tak starého stromu, svědčilo o její výjimečnosti. Lidé na vesnici takovou vzácnost spatří sotvakdy.

 „Tuhle šalmaj mi dal můj učitel, posloužila už víc jak pěti generacím a smí se na ni hrát jen jedna píseň – Píseň pro fénixe. Nyní ji předám dál a doufám, že ji šalmajisti z našeho okresu budou předávat i budoucím generacím.“ Učitel pozdvihl šalmaj.

Na dvoře nikdo ani nedutal, slyšel jsem pouze Lan-jüho přerývaný dech. Oči všech se upíraly na šalmaj, kterou učitel držel v rukách. Jsem přesvědčený, že takové posvátné ticho, které se v Zemní vísce rozhostilo, tu dosud nikdo nezažil, ještě víc umocňovalo velebnost daného okamžiku. Nakonec jsem neslyšel nic jiného než svůj dech.

Úkosem jsem pohlédl na Lan-jüho, s hlavou vtaženou mezi ramena připomínal nerozvitý květ. Potom pomalinku natahoval krk, jako by rozkvétal, připomínal květinu čekající na déšť, jejíž hebké okvětní plátky rozechvívá obava a touha. Zčistajasna ale ta rozvíjející květina zvadla. Právě když měla nastavit svoji tvář větru a rozvinout se do plného květu, v jediném okamžiku uvadla, okvětní lístky zplihly a její stonek ochabl. Před chvílí byla ještě plná života a teď ji zlomilo zoufalství. Na okamžik se mě zmocnil smutek, Lan-jü, který mi před očima tak náhle povadl, se na mě pomalu podíval, v jeho pohledu jsem rozpoznal překvapení, nesouhlas a zoufalství, samozřejmě i nenávist, nevýraznou a nepatrnou, skoro ji nebylo vidět.

V tu chvíli na mě zavolal můj otec, Jou Pen-šeng z Vodní vísky: „Co tam sedíš jak trdlo, učitel tě volá!“

Otcův hlas, plný překvapení a radosti, byl jako nějaký kouzelný proutek, který mě vrátil zpět do přítomnosti.

(© Přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš.)

春天降临了。

乡村的春天总是和仪式有千丝万缕的联系。像我们无双镇，春天一露头，就有拜谷节，播洒谷种的前一夜，每个村子的老老少少都要带上祭品，去本村最大的一块稻田 里供奉谷神；拜谷节过去没几天，就该是迎接灶神爷的日子了，猪头是不能少的，还有小米渣，听老人们说，天上是没有小米渣的，人间全靠这点东西留住他老人家了；把灶神爷安顿好，就是晒花节了，太阳公公和花仙一起供奉，因为有两个神仙，供品自然不能少，蜂蜜、白米，干菊花，还有圆圆的玉米饼。太阳还没有出来，一庄人早就遥对着太阳升起的地方把供品摆放妥贴了，等那抹血红一上来，大家就整齐的磕头作揖，好听的话也会说不少，庄稼人没野心，就是祈求有个好年成。

晒花节刚过，土庄又热闹了。人们槐花串似的往焦三爷的院子里跑，扛凳子搬桌子的。遇上闲逛的路人，就有人招呼：“焦三爷传声了！”，路上的人一听，一张脸就怒放了，随即融入队伍。往焦三爷的院子迤逦而来。

土庄人等这个盛况的日子已经很久了。

无双镇的唢呐班每一代都有一个班主，上一代班主把位置腾给下一代是有仪式的，这个仪式叫“传声”，不传别的，就传那首无双镇只有少数人有耳福听到过的“百鸟朝凤”。接受传声的弟子从此就可以自立门户，纳徒授艺了，而且从此就可以有自己的名号，比如受传的弟子姓张，他的唢呐班子就叫张家班，姓王，则叫王家班。总之，那不仅仅是一门手艺，更是一种荣耀，它似乎是对一个唢呐艺人人品和艺品最有力的注脚，无双镇的五个庄子都以本庄能出这样一个人为荣。

这个仪式最吸引人的还不是他的稀有，而是神秘。在仪式开始之前，没有人知道谁是下一代的唢呐王。所以，焦家班所有的弟子都是要参加这个仪式的，连他们的亲人都会四里八乡的赶来参加，因为谁都可能成为新一代的唢呐王。

人实在太多了，师傅的院子都装不下了，于是屋子周围的树上都满满当当的挂满了人参果。我和我的一班师兄弟坐在院子正中间，两边是我们的亲人，我父母还有两个妹妹都来了；我的师弟蓝玉坐在我的旁边，他的家人也来了，比我的父母还来得早些。他们的脸上都是按捺不住的期待和兴奋。

屋檐下有一张八仙桌，八仙桌的下面是一头刚宰杀完毕的肥猪。此刻，这头猪是供品，仪式结束后，他将成为全土庄人的一顿牙祭。猪头的前面有个火盆，火盆里的冥纸还在燃烧。师傅坐在八仙桌后面。他一直在闷着头抽烟，师傅的烟叶是很考究的，烟叶晒得很干，吸起来烟雾特别大。很快，师傅的一张脸就不见了，他的半截身子都隐在一片雾障中，像一个踏云的神人，我竟然生出一些隐约的幻意。

良久，师傅才站起来，四平八稳的拄灭手里的烟袋，对着人群，平伸出双手往下压了压。喧闹的人群瞬间就安静下来。往地上吐了一口痰，师傅发话了。

 “我快要吹不动了，可咱们这山旮旯不能没有唢呐，干够了，干累了，大家伙儿听一段还能解解乏。所以啊！在咱们这地头唢呐不能断了种。我寻思了好久，该找一个能把唢呐继续吹下去的人了！”师傅咳嗽了两声，停了停，下面又开始有响声了。这个时候我偷偷的侧目看了看蓝玉，我发现蓝玉也在偷偷的看我，他的嘴角还淌着一些笑。四目相对，我的脸刷就红了，像是心里某种隐秘的东西被戳穿了似的。蓝玉的脸没有红，他的脑袋抬得更高了，像一只刚刚得胜的大公鸡。我就升起一些不快，想还没见底呢，咋知道水底是不是石头？又想想，我的这班师兄弟里，也只有蓝玉最适合了，他人精灵，天分高，也勤苦。反正最后是他我也不会惊奇的。最后我觉得我那几个师兄也可怜，为什么师傅不全给传了呢？那样就整齐了，人人有份，个个能吹百鸟朝凤，焦家班、蓝家班、游家班，还不响亮死啊！

师傅又开腔了：“我这几年收了不少徒弟，大大小小的，个个都有些活儿，出活也带劲，没给吹唢呐的丢人。”顿了顿师傅接着说：“我们吹唢呐的，好算歹算也是一门匠活，既然是匠活，就得有把这个活传下去的责任，所以，我今天找的这个人，不是看他的唢呐吹得多好，而是他有没有把唢呐吹到骨头缝里，一个把唢呐吹进了骨头缝的人，就是拼了老命都会把这活保住往下传的。”师傅又咳嗽了两声，对旁边的师娘点了点头，师娘过来递给师傅一个黑绸布袋子。师傅接过来，小心翼翼的从里面抽出来一支唢呐。远远的我就感觉到了这支唢呐该有些年龄了，铜碗虽然亮得耀眼，却薄如蝉翼，杆子是老黄木的，唢呐的杆子一般就是白木，最好的也就是黄木，能用这样色泽的老黄木制成的唢呐，足见它的名贵。乡村人一般是见不到这样的稀罕货的。

 “这支唢呐是我的师傅给我的，它已经有五六代人用过了，这支唢呐只能吹奏一个曲子，这个曲子就是百鸟朝凤。现在我把它传下去，我也希望我们无双镇的唢呐匠能把它世世代代的传下去。”师傅举着唢呐说。

院子里一点声音都没有，我只听见我的师弟蓝玉的喘息声，所有的眼睛都盯着师傅手里的那支唢呐。我相信这一刻的土庄是最肃穆的了，这种肃穆在了无声息中更显得黏稠，我最后只能听见自己的呼吸声了。

我侧目看了看我的师弟蓝玉，他紧缩着脖子，脑袋花骨朵似的。慢慢地，他的脖子被拉长了，成了一朵盛开的鲜花，花朵儿正期待着雨露的降临，焦虑、渴望在稚嫩的花瓣间涌动着。蓦然，盛开的鲜花枯萎了。几乎就在一眨眼间，正准备迎风怒放的花儿无声地凋谢了，花瓣起来了一层死灰，花杆儿也挫短了半截。这朵刚才还生机蓬勃的花儿，转眼间铺满了绝望的颜色。悲伤一下从我的心底涌起来，我的师弟蓝玉，迅速的在我眼睛里枯萎，他的目光慢慢的转向了我，我能看懂他的眼神，有不信、不甘、绝望，当然，还有怨恨，可我看到的怨恨很少，很稀薄，星星点点的。

这时候我的父亲，水庄的游本盛在旁边喊我：“你呆了，师傅叫你呢！”

父亲的声音像耍魔术的使用的道具，充满了意外和惊喜。