Lao Ma

11. kapitola

Jako první si náš soubor objednala rodina Mao Čchang-šenga z Vodní vísky.

Zakázku přišel dohodnout Čchang-šengův synovec. Sotva vešel do dvora, hned nabídl otci cigaretu, ten si ji s rozkoší zapálil a štěstím jen zářil. Přísně vzato, tohle bylo poprvé, kdy otec těžil z toho, že jeho syn je šalmajistou, nebylo divu, že mu ta cigareta chutnala jako žádná jiná.

Jen co jsem vyšel z domu, otec už na mě volal: „Osma, že jo!“

 „Za koho máš mého strýčka? Kdepak osma, ale šestnáctka, o tom žádná,“ prohlásil synovec.

Otec na něj zakoulel očima: „Ty vole, o jaký šestnáctce to mluvíš?“

Čchang-šengův synovec se zašklebil, copak teď nerozhoduje Tchien-ming? Řídí si to snad sám, ne?! Co šestnáctka, klidně jich může hrát i jednaosmdesát!

V tu chvíli se otec usmál, s potěšením si dlouze potáhl z cigarety, seskočil z podlouhlé dřevěné lavičky, na které dřepěl, a přitakal: „Vlastně máš pravdu.“

Řekl jsem Čchang-šengovu synovci, aby na hraní pozval učitele a několik mých spolužáků, které jsem určil. Utíkal jim to hned oznámit, před tím ještě nabídl otci další cigaretu, ten si ji vzal a napomenul ho, holomku, přidej do kroku, večer má bejt pořádný hraní!

Přišli všichni učedníci, jenom učitel a Lan-jü nedorazili, Čchang-šengův synovec vysvětloval, že učitele všemožně až do ochraptění přemlouval, učitel si ale nedal říct a odmítl ho s tím, že mu zdraví přílis neslouží. Na to, proč Lan-jü nepřišel, jsem se synovce neptal.

U nás doma to není nějak velké, takže když přišli sousedi, kteří chtěli vidět zkoušku našeho souboru před jeho prvním hraním na objednávku, praskal dvůr ve švech. Přišel i strýc Starý Čuang, kterému otec osobně přinesl stoličku a misku silného čaje. Strýc byl samý úsměv: Nikdy bych si nepomyslel, že se vedoucím souboru stane tohle štěně Tchien-ming, normálně byste z něj ani prd deseti holemi nevytloukli, ale na šalmaj švitoří jako nějaký ptáček zpěváček! Když mi tvůj táta tehdy říkal, že jednou budeš hrát Píseň pro fénixe, nevěřil jsem mu, vypadá to ale, že se nad hrobem vašich předků objevila pára štěstí, to je příznivé znamení.

Moji spoluhráči toho moc nenamluvili, jen se usmívali, otec nalil každému z nich misku pálenky a bez přestání je pobízel, lokněte si, jen se napijte, svlažte si trochu hrdlo!

Vodní víska už dlouho nezažila takovou rušnou noc. Čtvero šalmají vyhrávalo a vytrubovalo jako o závod. Když jsme dohráli smuteční skladbu, někdo z davu zavolal: Tchien-mingu, zahraj nám Píseň pro fénixe! Namítl jsem: To nejde, učitel mi kladl na srdce, že se nemůže hrát jen tak nazdařbůh. V davu to zašumělo, strýc Čuang si přede mne přisunul svou židli: Zahraj alespoň kousek, dopřej nám to potěšení, tuhle píseň jsem slyšel hrát třetího pana Ťiaa tehdy, když umřel vážený učitel Siao, panečku, to bylo ale vystoupení, až z toho lidem naskakovala husí kůže. Já jsem přesto zakroutil hlavou, otec stojící za mnou oznámil: Pro dnešek už končíme, v budoucnu bude ještě dost příležitostí si ji poslechnout, Tchien-ming vám ji určitě zahraje. Když strýc Čuang viděl, že se otec chopil slova, zvedl se a přitakal: Ano, ano, neporušujme pravidla, však ji ještě mnohokrát uslyšíme, pojďme domů!

Lidé se rozešli. Navrhl jsem svým spolužákům: Náš první kšeft bychom neměli pokazit, pojďme si to ještě párkrát přehrát.

V dálce jsem uviděl Čchang-šenga, čekal nás na kraji dvora, na znamení smutku měl kolem čela ovázaný pruh sněhobílé látky. Když jsme k němu přišli, nabídl hned každému cigaretu. Sám si také zapálil. Kdy strejda zemřel? Zeptal jsem se. Čchang-šeng vyfoukl kouř a s úsměvem odpověděl: Tenhle měsíc měl na kahánku nejmíň čtyřikrát, sotva ale zavřel oči, hned se zase probral k životu, teprve včera ráno se z toho umírání už neprobudil. Jakýsi stařík vedle nás si odkašlal: Čchang-šengu, honem se pokloň učiteli! Poklonit se učiteli znamená pobít čelem o zem. Čchang-šeng se ke staříkovi otočil. To se mám jako klanět nějakýmu cucákovi? Tchien-ming je jako kdo? Vždyť my dva jsme si spolu jako malí poměřovali pindíky. Potom na mě znovu pohlédl a zasmál se, také jsem se zasmál.

Mám-li být upřímný, moc jsem si přál, aby přede mnou pobil čelem o zem. Čchang-šeng nebyl žádné neviňátko, byl o pět let starší než já, i postavu měl vyšší. Když jsem jako kluk chodil pást krávy, nejednou mě stloukl, a ještě po mně chtěl, abych mu pak poníženě říkal táto, už ani nevím, kolikrát jsem ho takhle musel nazvat. Dlouho jsem se mu chtěl pomstít, jak jsem ale dospíval a bral rozum, na pomstu jsem pomalu zapomněl. Konečně nastala vhodná příležitost mu to odplatit, jenže Čchang-šeng se pořád tvářil, že je něco víc než ostatní. Koneckonců byl první, kdo ve Vodní vísce nosil sako a džíny. V posledních letech začali lidé z Vodní vísky postupně bourat svá hliněná obydlí, která je chránila po několik tisíc let, místo nich se ve vesnici objevily domy obložené blyštivými keramický obkladačkami. Chang-šeng využil této situace, dal dohromady několik lidí a postavil u řeky cihelnu. Dnes ho většina lidí z Vodní vísky neoslovuje jako Čchang-šenga, ale říkají mu šéf Mao.

Čchang-šeng nám bohatě zaplatil a dokázal tím, že si ono ucitvé oslovení šéf Mao právem zaslouží. Na rozdíl od těch, co rozdávali cigaretu po cigaretě, dal každému rovnou celý karton, taková tučná odměna člověka opravdu potěší, bylo to vidět i ve tvářích mých spolužáků. Když si cigarety brali, podobali se rybářům, kteří celý život tahali z vody jen malé ryby a krevetky a teď nečekaně vytáhnou tuleně.

To jste je měli vidět, jak potom hráli jako o život, až jsem se bál, že se jim ze samého zápalu šalmaje rozlétnou na kousky. Zejména když Čchang-šeng procházel okolo nás, tváře mého staršího spoluučedníka se nadouvaly jako břicho jeho ženy, která tehdy byla v desátém měsíci.

Šéf Mao vedle cigaret nešetřil ani na mnoha dalších drobnostech, například kořalka rozlévaná z lahví, kterou nachystal na svlažení našich hrdel, byla dobře uleželá, a nikdo taky nečekal, že se jako jídlo pro hudebníky budou podávat krevety. Načervenalá tělíčka těch potvůrek ležela na talíři úhledně vyskládaná, dokonce i já jsem oněměl překvapením. O krevetách jsem slyšel, jsou to vodní tvorové, v našem okrese máme spoustu vody, ale krevety v ní nežijou, nanejvýš se tam najdou trsy zelenkavých vodních rostlin. Nejvíc se ale Čchang-šengova velkorysost ukázala ve chvíli, když viděl, jak usilovně hrajeme. Přišel k nám, nabídl každému cigaretu a prohodil, neberte to tak vážně, jen tak něco zahrajte a hotovo.

Ten den, co jsme odcházeli, nás Čchang-šeng nevyprovázel, místo toho dal každému spoustu peněz. Služebně nejstarší spolužák poznamenal, že to je nejvíc, co kdy za hraní dostal, další spolužák zase dodal, že to bylo nejlehčí hraní za nejvíc peněz.

Stál jsem na dřevěném mostku u Vodní vísky, v ruce svíral peníze a jako v mrákotách jsem pozoroval dým stoupající z komínů ve vesnici.

(© Přeložila Lenka Vránová, jazyková korektura Dušan Andrš.)

11

游家班接的第一单活是水庄的毛长生家。

过来接活的是长生的侄儿。一进院子就给我父亲派烟，父亲把香烟吸得有滋有味的，一脸的幸福。这是他的唢呐匠儿子严格意义上给他带来的第一次实惠，滋味自然是与众不同的。

我刚从屋子里出来，父亲就冲着我喊：“八台哟！”

“我叔是啥人？别说八台，十六台也不在话下的。”接活的说。

父亲白了长生侄儿一眼：“你妈的逼，哪有十六台？”

长生侄儿裂了裂嘴，说现在不是天鸣做主吗？自个儿造啊！别说十六台，捋出个九九八十一台也行啊！

父亲这回笑了，快意的猛吸了一大口烟，他从蹲着的长条木凳子上一跃而下，说：“那倒是。”

我点了师傅和几个师兄的名字，长生侄儿就蹦达着去通知了，走的时候又给父亲派了一支烟，父亲接过香烟说你龟儿子脚程放快些，晚上要吹一道的哟。

其他几个师兄都来了，师傅和蓝玉没有来，长生侄儿说他好说歹说说到口水都干了，师傅还是不来，只推说身子不太利索。我没有问他蓝玉为什么没有来。

我家屋子不大，寨邻来了不少，把一个院子堵得满满的，都想看看游家班的第一次出活预演。大庄叔也来了，父亲还单独给了他一条独凳子和一碗浓茶。大庄叔一脸的笑，说真没想到这唢呐班的当家人会是天鸣这崽儿，平时十棍子敲不出一个屁，吹起唢呐来还叫喳喳的呢！当年你爹说你能吹上百鸟朝凤老子还不相信呢，看来你游家真的是祖坟上冒青烟了。

几个师兄话不多，一直笑，父亲给每个人都倒了一碗烧酒，还不停的催促说喝啊喝啊润润嗓子啊！

水庄的夜晚好多年没有这样热闹了。四支唢呐呜呜啦啦的吼。奏完一曲丧调，人群里有人喊说天鸣整一曲百鸟朝凤给大家听听。我说那不行，师傅交代过的，这曲子是不能乱吹的。人群又起来一阵轰，老庄叔把凳子往我面前挪了挪，说就整一段，给大伙洗洗耳朵，这曲子当年肖大老师走的时候我听焦三爷整过一回，那阵势真他奶奶的不得了，能把人的骨头都给吹酥了。我还是摇头，父亲站在我身后对大家说今天就到这儿吧，以后机会多的是，天鸣保证给大家吹。老庄叔看见父亲发了话，也站起来说对对对，不依规矩不成，以后听的时间还多，散了吧都。

人群散了去，我对几个师兄说，这是游家班第一次接活，不能砸了，再走几遍吧。

远远的就看见了长生，他头上顶着一块雪白的孝布站在院子边等我们。看我们过来，长生给每个人派了一支烟。自己也啜上一支。我说老人家什么时候走的？长生喷出一口烟，笑着说这个月都死三四次了，死去没多久又缓了过来，直到昨天早晨才算是死透。旁边一个老人干咳了两声，说长生，快行接师礼呀！接师礼就是磕头。长生回头看了看旁边的老人，说接什么卵师呀！天鸣和我啥关系？一起比过鸡鸡的。然后他回头看着我笑笑，我也笑笑。

我其实倒是很希望长生给我磕个头。长生比我大五岁，是个精灵货，个子也比我大，小时候放牛我没少挨他揍，揍了我还要我喊他爹，喊过他多少回爹我都忘了。我一直想着报仇的，慢慢长大了，懂事了，报仇这个事情也就丢到一边了。今天本来是个机会，可长生还是显示着他一贯的与众不同。算起来，长生算是水庄第一个穿夹克和牛仔裤的人，这几年水庄人都前仆后继的把庇护了自己几千年的土墙房推到了，于是水庄出现了一排一排的镶着白晃晃瓷砖的砖墙房。水生看准了这个变化，拉上一群人在水庄的河滩上搞了一个砖厂。现在水庄好多人都不叫他长生了，叫他毛老板。

长生给游家班的待遇充分展示了他毛老板这个称呼并非浪得虚名。一人一条香烟，比起那些一支一支扔散烟的人家户，这种一次性的大额支付确实让人快意，因为我从几个师兄接过香烟的眼神可以看出，他们像打了一辈子小鱼小虾的渔民，今天忽然就网起来了一头海豹。

然后，你就可以看见我的几个师兄在吹奏的时候是多么的卖力，我真担心他们用力过猛会震破手里的唢呐。特别是长生打我们旁边经过的时候，我大师兄高高坟起的腮帮子像极了他妻子怀胎十月时的大肚皮。

除了香烟，毛老板的慷慨还体现在很多细节上，比如润嗓酒，是瓶装的老窖；再比如乐师饭，居然有虾。那玩意通体透红中规中矩的趴在盘子里，连我都看得傻了，虾我听说过的，是水里的东西，我们无双镇好多水，可我们无双镇的水里没有虾，只有一汪一汪淡绿的水草。长生最大的慷慨还不是这些，而是看见我们卖力的吹奏时，他就会过来先给每个人递上一支烟，说别太当回事了，随便吹吹就他妈结了。

走的那天长生没有送我们，而是每人递给我们一把钱。大师兄说了，这是他吹唢呐以来领到的最多一回钱，二师兄在一边也说，钱是最多的一次，可吹得是最轻松的一次。

我捏着一把钱站在水庄的木桥上，木木的看着一庄子正起来的炊烟。