O zvucích podzimu

Jednou v noci, když jsem já, Ouyang Xiu, byl právě ponořen do studia, uslyšel jsem zvuky, jež přicházely z jihozápadu. Znepokojeně jsem se do nich zaposlouchal.

Jak podivné, řekl jsem si. Zpočátku zněly jako šumění kapek a vzdychání větru, náhle však zesílily, duněly a hučely, jako když vlny bijí nocí na poplach, jako když burácí vítr a spustí se liják, jako když se živlům postaví cosi do cesty a pod jejich náporem se všechno tříští a láme, jako když kov naráží na kov. Nebo jako když vojáci jdou do útoku s roubíky v ústech, kdy není slyšet rozkazy velitelů, ale jen dupot vojska a dusot koní. Zeptal jsem se chlapce: „Co je to za zvuky? Jdi ven a podívej se, co se děje!“ Chlapec poslechl, a když se vrátil, řekl: „Měsíc a hvězdy jasně svítí, na obloze se třpytí Mléčná dráha. Nikde ani potuchy po lidských hlasech. Musí to být zvuky znějící v korunách stromů.“

„Ach, jak smutné!“ povzdechl jsem. „Jsou to zvuky podzimu. Proč jen už přišel? A jaký je? Jeho barvy jsou teskné a nevýrazné, mlhy se rozpouštějí, mraky rozptylují, jeho tvářnost je čistá a jasná, nebesa vysoká, slunce jako krystal. Jeho dech je drsný a syrový, oznobí kůži a proniká do kostí. Jeho atmosféra je skličující, obestírá hory a řeky prázdnotou a tichem. Proto také je jeho hlas chladný a řezavý a přerůstá v divoké výkřiky a volání. Bujné traviny, dříve hýřící zelení a bohatostí růstu, jsou teď polehlé, jejich barvy změněné, větvoví nádherných stromů, jež nám poskytuje stín a potěšení, je poničené. Všechnu tu zkázu způsobil drsný dech podzimu. Podzim je totiž krutým soudcem a spojuje se s temnotou, s principem yin a s vojenstvím. Jeho prvkem je kov. Je dechem spravedlnosti mezi Nebem a Zemí. Jeho věčným posláním je nemilosrdně soudit. Na jaře zrození, na podzim vrchol zrání, takový je zámysl Nebes pro veškerenstvo. Proto je shang v hudbě tónem západu a yizi tóninou sedmého měsíce. Shang také znamená „smutek“, smutek věcí, které stárnou. A významem yi je „zkáza“. Údělem věcí, které přesáhly svůj zenit, je podlehnout zkáze.“

„Ach ano! Rostliny a stromy nejsou nadány citem. Když nastane jejich čas, vítr je odvane nebo sklátí. Člověk však se pohybuje a žije a je ze všech bytostí nejoduševnělejší. Bezpočet smutků útočí na jeho srdce, bezpočet úkolů unavuje jeho údy, a každé vnitřní vzrušení rozechvívá všechny částečky jeho duše. A což teprve, když uvažuje o věcech, jež jeho mysl nemůže pochopit, když ho trápí něco, co je nad jeho vědění. Pak není divu, že jeho dříve ruměné tváře uvadnou jako stará větev a vlasy černé jako eben protká stříbro hvězd. Jak by mohlo stvoření, jehož substancí není kov ani kámen, chtít soupeřit s nádherou travin a stromů? Kdo jiný než člověk sám je katem svého mládí? Proč mě vlastně hlas podzimu rozčílil?“ zeptal jsem se.

Nedostalo se mi však odpovědi. Chlapec spal s hlavou pokleslou na hrudi. Jen cvrkot hmyzu, ozývající se ze všech čtyř stran, jako by se chtěl připojit k mému nářku.

(Ouyang Xiu. O zvucích podzimu. Přel. Věna Hrdličková. In: OLIVOVÁ, Lucie (ed.). Klenoty čínské literatury. Praha: Portál, 2006.)

欧阳修《秋声赋》

欧阳子方夜读书,闻有声自西南来者,悚然而听之,曰:“异哉!”初淅沥以萧飒,忽奔腾而砰湃,如波涛夜惊,风雨骤至。其触于物也,鏦鏦铮铮,金铁皆鸣;又如赴敌之兵,衔枚疾走,不闻号令,但闻人马之行声。予谓童子:“此何声也?汝出视之。”童子曰:“星月皎洁,明河在天,四无人声,声在树间。”

予曰:“噫嘻悲哉!此秋声也,胡为而来哉?盖夫秋之为状也:其色惨淡,烟霏云敛;其容清明,天高日晶;其气栗冽,砭人肌骨;其意萧条,山川寂寥。故其为声也,凄凄切切,呼号愤发。丰草绿缛而争茂,佳木葱茏而可悦;草拂之而色变,木遭之而叶脱。其所以摧败零落者,乃其一气之余烈。夫秋,刑官也,于时为阴;又兵象也,于行用金,是谓天地之义气,常以肃杀而为心。天之于物,春生秋实,故其在乐也,商声主西方之音,夷则为七月之律。商,伤也,物既老而悲伤;夷,戮也,物过盛而当杀。”

“嗟乎!草木无情,有时飘零。人为动物,惟物之灵;百忧感其心,万事劳其形;有动于中,必摇其精。而况思其力之所不及,忧其智之所不能;宜其渥然丹者为槁木,黟然黑者为星星。奈何以非金石之质,欲与草木而争荣?念谁为之戕贼,亦何恨乎秋声!”

童子莫对,垂头而睡。但闻四壁虫声唧唧,如助予之叹息。

comments