Lao Ma

Próza zvaná „Lekce, kterou mi uštědřila Xinhaiská revoluce“ (Xinhai geming de yi ke 辛亥革命的一課) je v pořadí čtvrtou z osmnácti autobiograficky laděných próz, které jsou součástí Shen Congwenova vlastního životopisu Congwenova autobiografie (Congwen zizhuan 從文自傳). Tento životopis, v němž Shen Congwen 沈從文 (1902–1988) popisuje svůj život od narození až po příchod do Pekingu, napsal spisovatel v roce 1932 za pouhé tři týdny. Zhang (2019: 171) poznamenává, že Shen tímto dílem potvrzuje své výjimečné „já“, které se od ostatních v mnohém odlišuje. Motiv vlastní výlučnosti se prolíná celou Shenovou tvorbou. Próza „Lekce, kterou mi uštědřila Xinhaiská revoluce“, v níž se líčí neúspěšný pokus o svržení císařství na sklonku roku 1911, nám představuje Shena jako devítiletého chlapce, který je mimo jiné fascinován hromadou uťatých hlav a dlouhou šňůrou uřezaných uší. Na rozdíl od svých několika sourozenců, jež se v době revoluce uchýlili na venkov, zůstává Shen ve městě Zhen’gan (po roce 1913 přejmenováné na Fenghuang), protože tam je to „zábavnější“. Sleduje zvěrstva, kterých se na venkovanech dopouštějí vojáci, a nemůže pochopit, proč to dělají – zneužívání vojenské moci a zabíjení nevinných civilistů jsou další důležité motivy ve spisovatelově díle. Autobiografický vypravěč popisuje, jak ve volných chvílích chodí na městské hradby, odkud sleduje stínání hlav odsouzenců, jež se odehrává na protějším břehu řeky. Když stínání zmešká, baví se s ostatními dětmi alespoň tím, že počítá mrtvoly, které zůstaly na břehu ležet. Janet Ng (2006: 141) v této souvislosti upozorňuje na to, že „Shenovy popisy šokujících výjevů jsou vždy psány jazykem překvapující amorálnosti“. Díky tomu zůstává morální hodnocení na čtenáři, jenž má i možnost společně se Shenem poznávat „život“ z různých, často protikladných perspektiv.

---

Jednoho dne opět přijel z venkova můj starší bratranec. Když jsem ho uviděl, měl jsem velkou radost. Vyptával jsem se ho na ta dřevěná kola, která sloužila k přečerpávání vody na zavlažování, mlýnské kameny, v nichž se mlela mouka, a řadu dalších věcí, které jsem z venkova znal. Tentokrát mně ale nevěnoval mnoho pozornosti a choval se ke mně jaksi odtažitě, nechápal jsem proč. Celé dny měl napilno s nakupováním pásů bílé látky. Nejenže jich sám nakoupil nemalé množství, ale ještě pověřil Čtvrtého strýčka, aby i on nakoupil mnoho látky. Doma nám ležela dvě vahadla plná bílých pásů, ale bratranec to komentoval slovy, že to nebude stačit. S mým tátou probíral řadu věcí, sice jsem vyslechl, o čem si povídají, ale moc jsem tomu nerozuměl. Mimo jiné se domlouvali na tom, že mého nejstaršího a nejmladšího bratra pošlou se služebnou do miaoské vesnice a že mé dvě starší sestry pošlou tam do jeskyně v horách, kde žil bratranec. Táta okamžitě začal jednat dle bratrancova plánu, matka tehdy asi také uznala, že to tak bude lepší a bezpečnější. Všechno se honem nachystalo a ještě týž den se všichni včetně bratrance vydali na cestu. Když bratranec odcházel, nesl na rameni vahadlo s nákladem pásů bílé látky. Dohadoval jsem se, že se chystá otevřít si obchod s látkami, k čemu by jinak potřeboval tolik látek!

Když skupinka odcházela, táta se bratrance zeptal: „Přijdeš zítra večer?“ Bratranec odpověděl: „Nepřijdu, jak bych asi mohl? Musím toho ještě spoustu zařídit!“

Jednou z těch věcí bylo určitě to, že mi měl donést toho pestrobarevného kohouta, kterého mi už dávno slíbil. Vmísil jsem se proto do hovoru:

„Až k nám zas přijdeš, hlavně nezapomeň na to, cos mi slíbil!“

Když moji sourozenci a ta služebná národnosti Miao měli odejít, aby se ukryli na venkově, táta se mě zeptal:
„A co ty? Půjdeš se s ostatními schovat na venkov, nebo zůstaneš se mnou ve městě?

„A kde to bude zábavnější?“ Tím jsem chtěl říct, že půjdu tam, kde se bude něco dít.

„Takhle se neptej, vím, na co myslíš, chceš vidět, co se semele ve městě. Tak tedy zůstaneš a k Miaovcům nepůjdeš a hotovo!“

Když jsem slyšel, že zůstanu s tátou ve městě, měl jsem opravdu radost. Jasně si vzpomínám na to, jak strýček, v tváři celý rudý, druhý den večer ve světle lampy brousil kinžály, bylo to nadmíru zajímavé. Chodil jsem za ním do skladu a pozoroval ho, jak je ostří, a také jsem chodil do knihovny, kde jsem sledoval tátu, jak čistí pušky. Z domova odešla spousta lidí, bylo tam najednou tak pusto a prázdno. Nikdy jsem nebyl žádný velký hrdina, ale toho dne jsem měl pro strach uděláno. Netušil jsem, co se chystá, ale věděl jsem, že to bude něco velkého. Prolezl jsem celé obydlí, pak jsem znovu zašel za tátou a poslouchal, jak si povídá s ostatními. Všichni mluvili tak nějak nesouvisle a na jejich tvářích bylo znát napětí. Lidé shromáždění u táty kontrolovali pušky a tu a tam na sebe pohlédli s tajemným úsměvem na tváři. Honem jsem se pousmál jako oni.

Viděl jsem je, jak během dne zařizují různé věci a jak večer ve světle lampy o něčem debatují. Jeden vysoký strýček neustále kamsi odbíhal, a pokaždé, když se vrátil, šeptem cosi sděloval ostatním. Tvářil jsem se, jako když mě to nezajímá, přitom jsem ale počítal, kolikrát strýček vyběhl. Toho dne to bylo celkem devětkrát, a když odcházel naposledy, vyšel jsem s ním na verandu a zeptal jsem se ho:

„Čtvrtý strýčku, co se děje, že vy se chystáte na nějaký boj?“

„Špunte jeden, jak to, že ještě nespíš? Že tě co nevidět sežere kočka?!“

Nato mě služebná odtáhla do místnosti v patře, kde jsem složil hlavu do mámina klína a za okamžik usnul.

Neměl jsem ani potuchy, co se tu noc ve městě a jeho okolí odehrálo. Když jsem se v obvyklou hodinu vzbudil, všichni doma měli tváře zsinalé a cosi si šeptali. Ptali se mě, jestli jsem v noci něco slyšel, já jsem jenom kroutil hlavou. Doma jako by bylo o pár lidí méně. Spočítal jsem je a zjistil, že chybí několik strýčků, ze všech mužů zůstal jenom táta. Seděl s hlavou skloněnou na místě, které měl jenom pro sebe, úřednické židli s područkami a opěrátkem, a nic neříkal. Vzpomněl jsem si, že mělo dojít k nějakému boji. Zeptal jsem se ho:

 „Tati, tati, byl jsi nakonec bojovat?“

„Ty špunte, neplácej nesmysly, včera v noci jsme prohráli! Roznesli nás na kopytech, několik tisíc lidí zahynulo!“

Zatímco to říkal, vrátil se z venku onen vysoký strýček a s tváří zalitou potem přerývaně hlásil: Vojáci z yamenu přinesli do města čtyři sta deset lidských hlav, dlouhou šňůru uřezaných uší, sedm obléhacích žebříků, nějaké kinžály a ještě nějaké další věci. Naproti přes řeku byla řež ještě větší a shořelo tam sedm domů. Zatím není dovoleno jít se na to z hradeb podívat.

Když táta slyšel, že přinesli na čtyři sta hlav, hned strýčkovi nakázal:

„Běž se honem podívat, jestli mezi nimi není Leng Hanova hlava. Běž, rychle!“

Leng Han byl můj zavalitý bratranec snědé pleti. Jakmile jsem se dozvěděl, že i on včera večer bojoval za městem, měl jsem o něj velkou starost. Když jsem uslyšel, že je u brány yamenu takové množství lidských hlav, a navíc ještě dlouhá šňůra uší, znělo mi to jako příběh o pobíjení vlasatých banditů za povstání Taipingů, který mi táta opakovaně vyprávěl. Měl jsem radost i strach zároveň, samým vzrušením jsem byl v tváři celý bledý, nevěděl jsem, co bych měl dělat. Umyl jsem si obličej, potom jsem vyšel z pokoje, viděl jsem, že je zataženo, všechno bylo takové potemnělé, jako kdyby mělo pršet. Na ulici, kde člověk běžně slýchával hlasy prodavačů koláčků a volání všech možných podomních prodejců, dnes panovalo neobvyklé ticho, skoro jako o novoročních svátcích, kdy se nepracuje. Potřeboval jsem najít nějakou záminku, abych se mohl jít podívat ven, ze všeho nejvíc mě zajímaly ty lidské hlavy, na které jsem si v životě ještě nikdy nesáhl. Netrvalo dlouho a moje příležitost se dostavila. Čtvrtý strýček přiběhl zpět a hlásil tátovi, že Leng Hanova hlava mezi usekanými hlavami není. Taky říkal, že u vchodu do yamenu postává spousta lidí, a že obchody dostaly nařízeno, aby otevřely. I milostpán Zhang si prý vyšel ven, aby se podíval na tu skrumáž. Táta se mě zeptal:

„Špunte, bojíš se lidských hlav? Pokud ne, pojď se mnou ven.“

„Nebojím, chtěl bych je vidět!“

A tak jsem na prostranství před vchodem do yamenu, ve kterém sídlil správce okrsku, spatřil hromadu špinavých a zakrvavených lidských hlav. Byly rozvěšeny i na vnější bráně úřadu a celé ohradě, zkrátka nebylo místa, kde by nebyly. Také na příčkách několika obléhacích žebříků, které sem přinesli zvenčí a které byly zhotoveny z ještě zeleného bambusu (to znamená, že se k podetnutým stvolům horského bambusu napříč přivázalo mnoho dřevěných příčlí), visel bezpočet lidských hlav. Když jsem si to všechno prohlížel, měl jsem opravdu zvláštní pocit, nechápal jsem, proč museli pozabíjet tolik lidí. Nechápal jsem, kvůli čemu museli všem těm lidem useknout hlavu. Pak jsem objevil tu šňůru, na které byly navlečeny uřezané lidské uši. Byla to opravdu zvláštní věc, kterou člověk v životě jen tak nespatří! Strýček, který šel s námi, se mě zeptal: „Nebojíš se, špunte?“ Kurážně jsem odpověděl: „Nebojím.“ Slyšel jsem hodně příběhů o válčení, v nichž se vždy vyprávělo o „horách lidských hlav a řekách krve“. A v divadelních vystoupeních se také často deklamovalo, že „mocná armáda rozhoduje o vítězství a prohře“.  Nicméně pouze v jedné hře, v níž generál Qin Qiong oplakává uťatou hlavu svého přítele, bylo možné spatřit dřevěnou hlavu položenou na rumělkově červeném tácu. Nikdy jsem ale neviděl opravdovou lidskou hlavu, kterou někdo uťal v boji. A teď tu byla taková hromada zakrvácených hlav, uťatých z krků živých lidí. Vůbec jsem se nebál, jenom jsem nerozuměl tomu, proč si ti lidé nechali hlavu useknout. Zmocnily se mě pochybnosti, napadlo mě, že to je všechno nějaké nedopatření.

Proč jim sťali hlavy a proč to ti, kteří je sťali, dělali? Na jazyku jsem měl spoustu otázek, hned, jak jsem se vrátil domů, jsem se na to vyptával táty. Ten jen utrousil, že to byli „rebelové“, ale nebyl schopen mi dát uspokojivou odpověď. Tehdy jsem si pomyslel, že ani takový velikán jako táta, který všechno zná a všechno ví, tomu očividně nerozumí. Přišlo mi to opravdu zvláštní. Až dnes chápu, že je to něco, čeho na světě bude pořád dost, nikdo ale nedokáže něco takového vysvětlit malému děcku.

Místní elita o chystané revoluci dávno věděla. Aby se revolucionáři dokázali vypořádat s mocipány ze dvou místních císařských úřadů, domluvili se ještě před útokem s protimandžusky naladěnými obchodníky, kteří do těchto míst přišli z přímořských provincií. Protože se však nedokázali dohodnout tak, aby s tím bylo srozuměno i místní vojsko, velká věc se nakonec nezdařila.

Revoluce sice neuspěla, nicméně krveprolévání teprve začalo. Poté, co městská posádka patřičně zkonsolidovala obranu města, byly do okolních vesnic vysílány skupiny vojáků, které měly za úkol chytat rebely. Tomu, koho vojáci chytili, položili pouze jednu či dvě otázky a potom ho odvlekli za město, aby mu tam sťali hlavu. Zpravidla se popravovalo na prostranství za západní branou, protože však rebelové zaútočili ze severu, zajatce, kteří měli být popraveni, pobíjeli na břehu naproti severní bráně. Zpočátku se popravovalo určitě kolem stovky lidí denně. Když měli naráz postínat hlavy padesáti lidem, vždy bylo přítomno pouze dvacet vojáků, kteří na popravu dohlíželi, a asi tak třicet čumilů. Někdy z odsouzenců ani šaty nestrhali, dokonce je ani nespoutali, prostě je jen tak nahnali na břeh a popravili. Doslechl jsem se, že často došlo k tomu, že si ti, kdo měli být popraveni, stoupli trochu stranou, vojáci si pak mysleli, že patří mezi čumily, nechali je být a odešli. Skoro všechny odsouzence přiváděli ze vsí. Venkované byli celí popletení a vůbec netušili, co se děje, teprve když dorazili na břeh řeky a někdo z vojáků na ně křikl, aby poklekli, uvědomili si, co se má za okamžik stát. Začali zděšeně křičet a zmateně utíkat, kat za nimi okamžitě vyrazil s šavlí v ruce a sekal, jak to jen šlo.

Trvalo přibližně měsíc, než to hloupé krveprolévání pomalu začalo ustávat. Když vojáci nestačili těla odsouzenců zakopat, nechali je na břehu řeky ležet, možná kvůli tomu, že byla třeskutá zima a nebylo třeba se obávat, že se budou těla rozkládat. Možná ty mrtvoly měly sloužit k odstrašení, snad proto na břehu často leželo kolem pěti set těl.

Zanedlouho bylo zadržených příliš mnoho, vypadalo to, že všichni, které pochytali v miaoských vesnicích na severozápadě, musejí přijít o hlavu. Když ze správního úřadu podávali písemné hlášení vojenskému guvernérovi provincie, stálo v něm něco v tom smyslu, že rebelovali Miaové, a proto je nezbytné zdejší lid bez slitování zpacifikovat. Ti, kteří byli chyceni a měli přijít o hlavu, byli většinou mimořádně prostoduší venkované, kteří neměli nejmenší možnost se zachránit, a ti, kteří je zabíjeli, už byli z toho všeho krveprolévaní docela unaveni. Několik vlivných příslušníků místní elity, kteří byli tajně ve spojení s lidmi mimo město, aniž by na to úřady přišly, společně požádali vrchního úředníka, aby se krveprolévání ukončilo. Mělo se rozhodnout o tom, kdo ze zadržovaných bude popraven, a ostatní měli být propuštěni na svobodu. Každý den přivedli sto až dvě stě zajatců, skoro všichni byli nevinní rolníci, nemohli je všechny propustit a zároveň nebyli tak nelítostní, aby je všechny popravili. Proto bylo rozhodnuto, že za výběr budou zodpovídat nebeští králové, božstva uctívaná místními. Odsouzenci byli odvedeni před hlavní svatyni chrámu Nebeských králů, kde si v přítomnosti božstva museli hodit dvěma bambusovými losy. Pokud padl jeden lícem nahoru a druhý lícem dolů, byl to příznivý výsledek a odsouzenec byl propuštěn. Stejně tak tomu bylo i v případě, když padly oba losy lícem nahoru. Pokud však padly oba losy lícem dolů, znamenalo to, že dotyčný přijde o hlavu. Jediný vrh rozhodoval o životě a smrti. Odsouzenci, kteří měli být popraveni, se postavili nalevo, a ti, kteří měli zůstat naživu, se postavili napravo. Člověk měl při hodu víc než poloviční pravděpodobnost, že bude mít štěstí, a proto ti, kteří měli být popraveni, mlčeli a se skloněnou hlavou poodstoupili na stranu.

Tou dobou jsem už mohl volně chodit ven, a jakmile se naskytla vhodná příležitost, vystoupal jsem na hradby, odkud jsem sledoval stínání hlav na protilehlém břehu řeky. Pokaždé, když jsem tu podívanou zmeškal, s dalšími dětmi jsem soutěžil o to, kdo má lepší zrak, na prstech jsme počítali, kolik tam leží mrtvých těl. Někdy jsem následoval odsouzence do chrámu Nebeských králů a sledoval, jak hází losy. Pozoroval jsem, jak venkované zavírají oči a prudce vrhají na zem dvojici bambusových losů. Někteří z nich se ani neodvažovali oči otevřít, třebaže měli štěstí a svým hodem si zachránili život. Pozoroval jsem také ty, kteří to štěstí neměli, a čekala je poprava, vzpomínali na děti doma, na telata, prasata, ovce a další domácí zvířectvo. Opravdu nikdy nezapomenou na ten jejich zarmoucený výraz, na tváře, v nichž se zračila bolest z nespravedlnosti božstev.

V době, kdy jsem poznával, co to je „život“, bylo to, co jsem se o něm dozvěděl, právě toto.

Třetího měsíce následujícího roku revoluce v našem městě zvítězila. Na všech místech se vyvěšovaly bílé vlajky jako výraz kapitulace před revoluční armádou a všude byly nápisy „Hanové“ na znamení podpory boje Číňanů proti mandžuské císařské moci. Po ulicích v zástupech pochodovali vojáci, jež přešli na stranu revolucionářů. Velitel posádky, správce okrsku i okresní soudce, ti všichni souhlasili, že odstoupí ze svých funkcí. Správy věcí se chopila místní elita a můj táta se náhle stal důležitou osobou.

V té době se z miaoských vesnic vrátili všichni moji sourozenci. Do našeho domu zacházelo mnoho vojáků. Na dvoře bylo tolik lidu, že si ani nebylo kam sednout. Mezi několika neznámými lidmi jsem zahlédl onoho staršího bratrance se snědou tváří. Nezahynul. Na zádech měl šavli, pochvu z hovězí kůže nabarvenou rumělkou zdobil zlatavý reliéf zobrazující dvojici draků soupeřících o perlu. Právě někomu vyprávěl o tom, jak se oné noci dostal až k městským hradbám. Pošeptal jsem mu: „Chodil jsem do chrámu Nebeských strážců pozorovat odsouzence, jak hází bambusovými losy, chtěl jsem zjistit, jestli nejseš mezi nimi, ale neviděl jsem tě tam.“ Bratranec se chlubil: „Byli na mě krátký, nechytili mě. Teď bych jim měl dát za vyučenou já!“ Ještě téhož dnes přišlo celé město na shromáždění do chrámu Nebeských králů. Když táta pronášel řeč, vylezl bratranec na pódium a skutečně vyťal okresnímu soudci políček. Všichni přítomní se smáli, až se za břicho popadali, a tátovi nezbývalo než svoji řeč přerušit.

Revoluce přinesla do naší rodiny změnu. Táta a ještě jeden člověk příjmením Wu, jeli do Changsha kandidovat do tamějšího zastupitelstva, nicméně neuspěli a to tátu velmi roztrpčilo. V návalu ukřivděnosti opustil rodinu a odjel do Pekingu. Znovu jsem ho viděl až za dvanáct let, to když jsem se plavil po řece do Západního Hunanu. Potkali jsme se ještě jednou v Chenzhou, od té doby jsem ho už neviděl.

Ten rok, kdy se táta nedostal do zastupitelstva a odešel z domova, byly nejmladší sestřičce, která byla jeho devátým dítětem, právě tři měsíce.

Po revoluci se to tam u nás trochu změnilo. Vojenské oddíly, nazývané Zelené korouhve, nedoznaly větších změn, stejně tak zůstal více méně zachován systém umožňující vojákům obdělávat vlastní políčka. Stále platila povinnost vojenské služby, podle služebního a hodnostního zařazení si každý měsíc vojáci či jejich rodinní příslušníci chodili na velitelství pro příděl proviantu a finanční odměnu v podobě stříbrných slitků. Vojáci vykonávající službu docházeli tak jako dřív v určenou dobu do yamenu pro rozkazy. S příchodem večera se u zvonové a bubnové věže nalézající se poblíž úřadu stále ozývaly bubny a trubky několika hudebníků. Nicméně uspořádání a dislokace místního vojska se teď malinko lišilo, používaly se jiné zbraně a také místní vojenští úředníci byli jiní. Úřad okresního soudce byl svěřen jednomu z místních, stejně tak i úřad velitele posádky. Na dveřích obydlí vojáků byly přibity tabulky zaznamenávající důležité údaje o ranku a příslušnosti k jednotce. Vzhledem k tomu, že se vojenská služba různila, každá z tabulek vypadala trochu jinak.

Mé dojmy z revoluce, které mám stále v živé paměti a na které nemohu zapomenout, jsou ony neobyčejně živé a plastické výjevy vraždění tisíců nevinných rolníků. Ve třetím roce republiky, tedy v roce 1914, byla ve městě zřízena základní škola nového typu, o rok později jsem do ní nastoupil.

---

Z čínštiny přeložil Petr Vrána, jazyková korektura Dušan Andrš.

Prameny
SHEN Congwen. Xinhai geming de yi ke 辛亥革命的一课. In: ZHANG Zhaohe, ed. Shen Congwen quanji 沈从文全集. Sv. 13. Taiyuan: Beiyue wenyi chubanshe, 2002, s. 264–272.

Sekundární literatura
NG, Janet. A Moral Landscape: Reading Shen Congwen´s Autobiography and Travelogues. In: NG, Janet. The Experience of Modernity: Chinese Autobiography of the Early Twentieth Century. Ann Arbor: The University of Michigan Press, 2006, s. 119–143.
ZHANG Xinying. Shen Congwen and 20th Century China. In: ZHOU Gang, CHEN Sihe, ZHANG Xinying a Jeffrey KINKLEY. ed. Routledge Companion to Shen Congwen. New York: Routledge, 2019, s. 170–185.