Lao Ma

Próza zvaná „Lekce, kterou mi uštědřila Xinhaiská revoluce“ (Xinhai geming de yi ke 辛亥革命的一課) je v pořadí čtvrtou z osmnácti autobiograficky laděných próz, které jsou součástí Shen Congwenova vlastního životopisu Congwenova autobiografie (Congwen zizhuan 從文自傳). Tento životopis, v němž Shen Congwen 沈從文 (1902–1988) popisuje svůj život od narození až po příchod do Pekingu, napsal spisovatel v roce 1932 za pouhé tři týdny. Zhang (2019: 171) poznamenává, že Shen tímto dílem potvrzuje své výjimečné „já“, které se od ostatních v mnohém odlišuje.… >>

11. kapitola

Jako první si náš soubor objednala rodina Mao Čchang-šenga z Vodní vísky.

Zakázku přišel dohodnout Čchang-šengův synovec. Sotva vešel do dvora, hned nabídl otci cigaretu, ten si ji s rozkoší zapálil a štěstím jen zářil. Přísně vzato, tohle bylo poprvé, kdy otec těžil z toho, že jeho syn je šalmajistou, nebylo divu, že mu ta cigareta chutnala jako žádná jiná.

Jen co jsem vyšel z domu, otec už na mě volal: „Osma, že jo!“

 „Za koho máš mého strýčka?… >>

10. kapitola

Už si nevzpomínám, ve kterém roce můj soubor vlastně vznikl. Tehdy mi bylo asi devatenáct, nebo možná dvacet? Často si v noci snažím vybavit alespoň nějaké útržky vzpomínek na tu dobu. To, co se mi podaří z paměti vylovit, ale s mým souborem víceméně nesouvisí, jako bych měl v paměti nějakou skulinu, kterou se na povrch neodbytně derou jen samé podružnosti, a já ji nedokážu utěsnit.

Nejvíc mně v paměti utkvěla vzpomínka na Jou Siou-č‘, která utekla se svým milým.… >>

9. kapitola

Lan-jü se vracel domů. Šel směrem k vycházejícímu slunci, celá jeho postava se koupala v nádherné záři ranních červánků. Stál jsem na hliněné zídce, kterou byla obehnána Zemní víska, a pozoroval, jak se jeho postava ztrácí a zmenšuje v dáli. Slunce vyjde i zítra, svého spolužáka Lan-jüho už ale neuvidím. Jak nečekaně do mého života Lan-jü přišel, tak z něj i odešel, jako kdyby se přede mnou měl objevit v tom deštivém dni a odejít v oslnivé záři dnešního slunce.

Včera jsme měli bohatou večeři.… >>

8. kapitola

Přišlo jaro.

Jaro na venkově je nerozlučně spjato s různými obřady. Tak například u nás v okrese slavíme s příchodem jara Svátek ducha obilí. V předvečer setí obilí si v každé vesnici nachystají obětiny, staří i mladí jdou na největší pole své vesnice a tam obětují obilnému duchu; uplyne sotva několik dní a už je tu vítání bůžka domácího krbu, mezi obětinami nesmí chybět prasečí hlava ani jáhlový nákyp. Staří lidé říkají, že na nebesích jáhlový nákyp nemají, tady na zemi je to ta jediná věc, kterou mu lidé mohou nabídnout, aby ho pozdrželi u sebe doma; když je o něj postaráno, slaví se svátek Sušení květin, během kterého se uctívá bůh slunce a bohyně květin, jde tu hned o dvě božstva, na obětinách se pochopitelně nemůže šetřit – med, rýže, květy sušených chryzantém a taky kulaťoučké kukuřičné koláčky.… >>

Někdy ve třiatřicátém či čtyřiatřicátém roce republiky se mezi lidmi objevil pomatenec jménem Jang Trojka. Tvrdil, že je žákem mistra létání z fujianských hor Devíti draků, on sám o sobě mluvil jako o mistru vznášení. Říkal si Trojka podle Tří lidových principů – nacionalismu, demokracie a blaha lidu – které prosazoval Sunjatsen, otec národa, jehož velmi obdivoval. Věděl, že bojová umění v zemi upadají, proto na rozkaz svého učitele sestoupil z hor, aby je pozvedl. Holedbal se, že dokáže vyskočit na sedmipatrovou budovu a že umí chodit po vodě stejně lehce jako po rovné zemi.… >>

7. kapitola

Učitel mi podal šalmaj. Byla malá, strojek měla ze třtiny, rourku měděnou, tělo bylo z bílého dřeva a část měděného roztrubu pokrývaly skvrny. Jemně jsem ji pohladil, byla ještě menší než ta Lan-jüho, já jsem byl ale víc než spokojený, konečně jsem si mohl zahrát na šalmaj. Ze všech sil jsem se štípl do stehna na důkaz toho, že se mi to nezdá, bolelo to jako čert.

Tuhle mi kdysi dal můj učitel, je to moje první šalmaj.… >>

6. kapitola

Teprve až když jsem se vrátil do Zemní vísky, dozvěděl jsem se, že se Lan-jümu v ohybu řeky už podařilo nasát vodu.

Lan-jü se mě hned vzrušeně vyptával, jak dlouho jsem nasával rákosovým stvolem já. Spočítal jsem to na prstech a řekl, že mi to trvalo víc jak jeden a půl měsíce. Mě na to stačilo deset dnů. Prohlásil Lan-jü pyšně. Byl jsem z toho trochu sklíčený. Učitel a všichni ostatní přece říkají, že jsi nadanější.… >>

5. kapitola

Za tři měsíce jsem rákosovým stvolem, vyšším než člověk, nasál vodu ze zátočiny. Ale na šalmaj jsem stále ještě nehrál. Učitel mi jenom nakázal, abych s jeho ženou chodil plít kukuřici. Připadalo mi, že v Zemní vísce je v červnu mnohem tepleji než ve Vodní vísce, u nás doma tou dobou bývalo vlhko. Na kukuřičném poli jsem paní učitelové řekl, že naše vesnice je lepší než ta jejich, protože u nás není takové vedro. Paní učitelová se zasmála a prohodila, že se Jouovic děťátku stýská po domově.… >>

4. kapitola

Po dvou měsících a čtyřech dnech přišel do Zemní vísky Lan-jü.

Večer před Lan-jüho příchodem postihla Zemní vísku nevídaná bouřka. Když jsem druhý den časně ráno vstal z postele, uviděl jsem na dvorku klečet chlapce. Byl skrz na skrz promočený a oblečení měl celé zablácené. Vedle něho stál muž, bylo mu něco přes třicet let, i on byl promoklý až na kůži, bez ustání si třel ruce a pohledem sledoval učitele. Můj učitel právě krmil krávu v ohradě, házel jí trsy čerstvé trávy, chodil po dvorku sem a tam, aniž by se na Lan-jüho a jeho otce podíval, jakoby ti dva ani neexistovali.… >>