Stopy tuše (čínské malířské texty)

Pokaždé když Oldřich Král, náš přední českých sinolog, přeloží další knihu, znamená to pro mě naplánovat si několik dní volna. Na knihu Stopy tuše, která vyšla již minulý rok (2016), jsem si vyhradil nejen čas, ale i místo – altánek v parku zvaném „Zátoka liči“ ve starém Kantonu. Po dobu jednoho týdne jsem každé odpoledne odplouval do jiného světa, do světa tušové malby. Jak už vyplývá z podtitulu knihy – čínské malířské texty – jedná se o antologii textů, kterými mistři tušové malby formulovali a komentovali své umění. Texty jsou nejen velmi čtivé, ale též velmi hluboké, a je třeba je číst velmi pozorně, protože jinak se ten „tisíciletý teoretický a básnický diskurz může rozbřednout do nasládlého blábolu“.
Na ukázku jsem pro vás vybral několik inspirujících pasáží.

„Propadnout jakékoli liché náruživosti znamená marnit život,“ pokračoval stařec, „proto i ti nejznamenitější vzdělanci hledali jiná uspokojení, uspokojení ve hře na loutnu, v kaligrafii, v kreslení a v malování místo toho, aby hověli pochybným choutkám.“

(Malíř Jing Hao, známý též jako Mistr z Velkého údolí, 10. století)
—
Proč vlastně šlechetný člověk tolik miluje hory a řeky, v čem spočívá smysl této jeho záliby? Pahorky a zahrady učí přirozené, proto v nich tak často pobývá; potoky a skaliska povznášejí, proto se z nich tak často raduje; rybáři a drvoštěpové žijí v ústraní, proto je tak rád potkává; giboni a jeřábi přelétají a křičí, proto je tak rád sleduje. Člověku se totiž bytostně protiví zvířený prach a lomoz kol, nesnáší uzdy a pouta, touží po setkání s Nesmrtelnými uprostřed mlh a červánků, jenže se mu to málokdy podaří.

Ve dnech, kdy se otec chápal štětce, musel mít čistá okna, čistě uklizený stůl, kolem voněly vonné tyčinky a všude stály připraveny ty nejlepší štětce a tuše. A otec si umyl ruce a začal roztírat tuše s takovou vážností, jako se chystáme k přijetí toho nejvzácnějšího hosta.
Než se dal do díla, musil být dokonalé duševní pohodě a myšlenkově plně soustředěný. To bylo to, co mínil, když říkal, že by se nikdy neodvážil jen tak si lehkomyslně s dílem pohrávat.
K vytvořenému se opakovaně vracel, rozváděl je, pokračoval v něm tak dlouho, dokud si nebyl jist, že je opravdu dobré. A to se opakovalo tak dlouho, dokud si nebyl jist, že je to ještě lepší, až úplně nejlepší. Znovu a znovu si prohlížel obraz od jednoho konce k druhému, jako když vojevůdce obhlíží nepřátelská vojska; teprve pak opravdu skončil svou práci. To je to, co měl na mysli, když říkal, že by se nikdy neopovážil postupovat ve svém díle liknavě a ledabyle.

(Malíř Guo Xi, 11. století)

—
Minulost je prostředkem poznání, vývoj znamená vědět o tomto prostředku, ale nestat se jím.
Využít minulosti k vývoji je to, s čím jsem se ještě u lidí nesetkal. Zato jsem měl nejednou příležitost k lítosti nad tím, jak mnoho je těch, kdo se v minulosti utápějí a nevyvíjejí se. To je poznání, jež lidi omezuje. Poznání omezující se na pouhé napodobování není dost široké. Opravdový mistr si z minulosti vypůjčuje jen proto, aby začal cosi nového. Říká se také, že dokonalý mistr se neřídí žádnou metodou. To neznamená, že by neměl metodu. Řídit se ne-metodou, to je dokonalost sama. Každá činnost držící se nějaké osnovy musí mít také útek, každá činnost řídící se nějakým pravidlem předpokládá změnu. Sotvaže jsem pochopil osnovný princip, začínám jej měnit, přizpůsobuji to okolnostem; sotvaže jsem nějaké pravidlo pochopil, již usiluji o jeho změnu.
Malířství, toť veliký způsob nekonečné metamorfózy světa, ryzí krása tvarů a rysů krajiny, odvěká tavba věčného tvoření věcí, nekonečné proudění pralátek živé energie. Yin a Yang, veliký způsob, při němž si toliko propůjčujeme štětec a tuš, abychom popsali Nebe i Zemi a všechny věci a v sobě je přetavili.
A v tom je hlavní omyl dnešních lidí. Cokoli začnete, už se dávají slyšet: „Ty štětcové údery mistra X. jsou bezpochyby základem veškerého malířství…“ – „Nebudete-li přihlížet ke krajinám mistra X., vaše krajinomalby nebudou mít dlouhého trvání…“ – Jedině čistota a harmonie obrazů mistra X. jsou hodny obecné vážnosti a nejvyššího ocenění…“ – …Bez techniky mistra X. je každý jen pro smích…“
A tak se stáváme otroky toho či onoho mistra X. místo toho, aby on byl užitečný nám. Ostatně, i kdybych se nakrásně nejvíc připodobnil tomu jejich mistru, stejně na mne zbudou jenom slivky z jeho polévky, tak nač mi to bude?
Jiní zas říkají: „Mistr X. mě obohacuje, zatímco mistr Y. mě jen omezuje. A co vy, k čí škole patříte, ke které skupině se hlásíte, komu byste se rád vyrovnal, koho si berete za vzor, kterým úderům štětce dáváte přednost, které jsou vaše barvy, pracujete s vnější linkou a jak, s jakou technikou štětce pracujete, jaké je vaše stanovisko v otázce formy?…“
Jako by bylo vůbec možné, abych se jakkoli přiblížil těm starým mistrům? Copak se s nimi mohu doopravdy sblížit a oni se mnou? A i kdyby, pak už budu vědět jen to, že byli mistři jako X., Y., Z., Ž., a nejspíš přitom zapomenu to hlavní, že jsem tu já! Přitom to, co jsem a jaký jsem, vychází přece z toho a jenom z toho, že jsem!
Pochopte přece, že na mých lících se nebude nikdy dařit licousům starých mistrů, jejich obočí neporostou dobře nad mýma očima, nikomu na světě se nepodaří nacpat cizí vnitřnosti do mého břicha, plíce starých mistrů do mé hrudi; takže si nechám to své. A kdyby se někdy stalo a já se nějak projevil na způsob některého z těch starých, jedno si pamatujte, nebyl jsem to já, kdo se k němu vědomě přiblížil, byl to on, kdo se přiblížil ke mně!
Příroda mě obdařila jakýmsi nadáním a já nemám v minulosti učitele, kterého bych nezačal ihned měnit.

Člověka zakrytého věcmi pohltí zvířený prach. Člověk sloužící věcem vystavil své srdce úmoru. Kdo s takto zmořeným srdcem/myslí přistupuje k malbě, sám sebe ničí. Kdo se v prachu zasutý chápe štětce a tuše, sám sebe svazuje. To jsou situace, jež přivádějí člověka do úzkých a jenom mu škodí, nic dobrého mu nepřinesou, nikdy mysl nepotěší.
Co se mne týče, věci ať stíní zas jenom věci, prach ať zas jenom s prachem se mísí; ať mé srdce zůstane nezmožené, jen s nezmoženým srdcem se dá malovat.

Hlupák je na tom s poznáním stejně jako vulgárnost.
Hloupost, která se neskrývá, může dospět k poznání. Vulgárnost, která kolem sebe nestříká, může dosáhnout čistoty. Vulgárnost pramení z hlouposti, hloupost ze zaostalosti.
Proto dokonalý člověk nemůže jinak než usilovat o rozhled a o porozumění. Má-li rozhled, mění se, má-li porozumění, vyvíjí se. Vnímá jevy a události mimo podobu a tvar, ovládá podobu a tvar, aniž nechává stopu. Nanáší tuš, jako by tu byla odjakživa, pracuje se štětcem, jako by vlastně nic nečinil. Na pouhé stopě papíru kontroluje Nebe a Zem, řeky i hory, deset tisíc věcí. A jeho mysl zůstává čirá, jako by ani nebyla. Tak hloupost ustupuje, rodí se poznání, tak vulgárnost vymizí a dostaví se čistota.

(Malíř Shitao, známý pod svým mnišským jménem jako Hořká okurka, 17. století)

—
Svlaženost
Libovolně nelze poroučet si
vichr ani liják     ani hrombití
A přec široširý azur všude kolem
A přec je v tvé moci se ho zmocniti
Vyschne-li však inspirace     vrať se
nenasytnost vláčí duch k úpadu
Nedopusť     se přesytiti tuší
Dbej aby tvůj štětec věčně o hladu
Vůně vína schopná zahnat chandru
Chuť     a půvab knihy probouzí náš cit
Slast a radost z takovéhle chvíle
nelze u nikoho ničím předplatit

KOMENTÁŘ PŘEKLADATELE
V názvu je příměr té svlažené, vlhké půdy připravené k setbě i k rašení. Malíř, má-li vytvořit dílo, jímž by se alespoň na chvíli dotknul toho azuru tam nahoře, také nesmí být vyprahlý, vyčerpaný. Celá báseň je o stavu rozdychtěné inspirace, stejně tvořivé jako radostné. Je to ono rozpoložení, v němž se nacházejí pole a louky poté, co je svlažil jarní déšť. Vůně a chuť dobrého doušku, chuť a půvab krásné knihy, májový déšť, který svlažil okoralé srdce, vysychající cit, to je ta chvíle, která k nám přichází nezjednaná, nepředplacená, nenaordinovaná. – Jako čistý dar.

(Malíř Huang Yue, kolem 1800)
—

Pokud výše uvedené úryvky zaujaly vaši pozornost, přečtěte si celou antologii – knihu lze zakoupit např. v Galerii Zdeňka Sklenáře (http://www.zdeneksklenar.cz/publikace/stopy-tuse-cinske-malirske-texty
). Na závěr doporučuji shlédnout přednášku Oldřicha Krále, která vás blíže seznámí s úchvatným světem tušové malby.